Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé. Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Božím království.“ (Marek 14,22–25)
Co se týče eucharistie (děkovné hostiny), poděkujte takto: Nejprve při kalichu: „Děkujeme ti, Otče náš, za svatou révu tvého služebníka Davida, kterou jsi nám dal poznat skrze svého služebníka Ježíše. Tobě sláva na věky!“ – A při lámání (chleba): „Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám dal poznat skrze tvého služebníka Ježíše. Tobě sláva na věky! Jako byl tento lámaný chléb rozptýlen po horách, shromážděn a sjednocen, nechť je tvoje církev shromážděna od končin země do tvého království – vždyť skrze Ježíše Krista ti náleží sláva i moc na věky!“ – Avšak ať z vaší děkovné hostiny nejí a nepije nikdo z těch, co nejsou pokřtění ve jméno Páně! Vždyť i o tom Pán řekl: „Nedávejte svaté psům!“ (Didaché 9)
Základem Večeře Páně jsou přirozeně slova samotného Ježíše, jak jsou tradována v listu apoštola Pavla (1K 11) a ve třech evangeliích (Mk 14 viz výše; Mt 26; Lk 22). Všechna tato podání nejprve krátce zmíní, že Ježíš po židovském způsobu „požehnal“ (Mk + Mt) darům chleba a vína, resp. za ně „poděkoval“ (1K + Lk). Patrně přitom použil židovskou modlitbu, jejíž znění bylo natolik běžné, že je novozákonní svědkové ani nemusí citovat; větší důraz kladou na to, co následovalo: Ježíš tyto dary svérázně propojil se svou smrtí a vyslovil přání, aby si učedníci tuto událost připomínali.
V Didaché pozorujeme, jak se po nějakých padesáti letech tato situace transformovala v křesťanské liturgii. Děkovná slova nad chlebem a vínem již nepronáší Ježíš, ale křesťané (někteří badatelé připomínají, že Didaché tu vůbec nezmiňuje Ježíšovu smrt, a z toho vyvozují, že tu nejde o eucharistii v našem slova smyslu, ale o běžnou modlitbu před společným hodováním, agapé). Adresátem je sice i nadále Hospodin jako dárce oněch darů, nyní je však nazván „naším Otcem“ a vedle něj figuruje Ježíš jako ten, díky němuž poznáváme skryté významy těchto darů. Jedním z nich je ten, který je zvlášť závažný, neboť figuruje nejen v citované části eucharistické modlitby, ale i v její druhé části pronášené po jídle (Did 10,5): je to naděje ve sjednocení povolané církve (ekklésia), naroubovaná na původně židovskou touhu po návratu rozptýleného Božího lidu (diaspora; např. Iz 11,12) a ilustrovaná symbolikou lámaného chleba.
Kdyby tak náš pisatel zůstal u tohoto krásného, žido-křesťanského, do končin světa otevřeného, vpravdě globálního obrazu! Kdyby tak zůstal u toho, že vedle Ježíše Krista připomněl jedním dechem krále Davida a obdařil oba stejným titulem „(Boží) služebník“ (řecky pais, což ovšem může znamenat i „dítě, syn“)! Ježíš si podává ruku s Davidem i v závěru modlitby: „Hosana Bohu Davidovu!“ (Did 10,6; srv. Žalm 118,25 a „Hosana Synu Davidovu!“ Mt 21,9).
Bohužel však didachista sám zničil židovskou pointu své křesťanské inovace krutě nekřesťanskou výhradou, že někteří (nepokřtění) se Večeře Páně účastnit nesmějí (Did 9,5). Zapomněl snad, že sám Ježíš hodoval s celníky, nevěstkami, ba samotným Jidášem? Odvolává se na Ježíšova slova „nedávejte svaté psům“, ale přitom je zcela „mimo mísu“. Vždyť tento výrok původně zazněl v Kázání na hoře, jež je na hony vzdáleno jak křestním pravidlům, tak i pašijním událostem. A především je docela jiný jeho kontext: jedná se totiž o závěr varovné pasáže „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Mt 7,1–6). Společenství, které Ježíš v Matoušově pojetí zakládá jako rozsévač Božího slova (Mt 13); kvůli kterému prolil svou krev „za mnohé“; které má růst a šířit se do celého světa na principech bratrské lásky a služby, tu dostalo pořádnou ťafku od didachisty a jemu podobných (srv. Justin Martyr, Apologie I,66), kteří se rozhodli kádrovat svoje bližní.