Jakýsi židovský učenec přijde za Ježíšem s otázkou, co je v životě nejdůležitější. Ježíš se ho zeptá – v podstatě dvoj-otázkou: Co je v Bibli? a Jak tomu rozumíš? (Protože co se tam píše a jak tomu rozumíš nemusí být vždycky totéž.) Ale ten učenec nezaváhá a vysmahne tak říkajíc od boku dvoj-přikázání lásky. A Ježíšovi v tomto případě nezbývá než přikývnout na souhlas.
My už to spolu s Lukášem vnímáme tak, že Ježíš toho učence poněkud zahanbil. Nachytal na hruškách: Když to tak dobře ví, tak proč se ptá? Ale možná bychom mohli věnovat pozornost i tomu, že se ti dva tak perfektně shodli. A dokonce to geniální dvojpřikázání, které dobře ježíšovským způsobem shrnuje všechno, formuloval tentokrát ten druhý.
Tím ovšem ten rozhovor nekončí. Židovský učenec chtěje se ospravedlnit nebo možná jen chtěje pokračovat v rozhovoru s někým, s kým si tak rozumí, položí honem další otázku:
Ale s tím bližním to není tak jednoduché, že? A Ježíš mu dá za pravdu podobenstvím, ve kterém to s tím bližním, aspoň na začátku, opravdu není tak jednoduché. Ale na konci toho podobenství už zase je…
Jeden člověk byl na cestě, ale nějací další ho přepadli, obrali a nechali napůl mrtvého; zatímco jiní prošli kolem něho a nechali ho v tom; až úplně na konec se ho někdo ujal. To je v kostce Ježíšovo podobenství. Ostatně jedno z nejznámějších. Ale ta naše naučená odpověď, že bližní je každý, tady vůbec nesedí. V tom podobenství není bližním skoro nikdo. (Když se na závěr Ježíš zeptá, kdo z nich byl bližní, správná odpověď nezní: všichni.)
Ale to podobenství je tentokrát zajímavé i tím, že není vyprávěno jen „v kostce“. Všichni kromě přepadeného jsou tu nějak charakterizováni. Ti první jako λῃσταὶ – to může znamenat nějaké zbojníky, bandity; nebo také partyzány a povstalce. Zkusme pro jednou ty povstalce
(že tam operovali, víme): bojují za nezávislost Palestiny, vlastně i za toho pocestného, i za jeho svobodu. Jenom – na ten boj jsou potřeba i finanční prostředky, někdy je třeba i (něčí) život položit. Jsou to – z pohledu toho pocestného – „naši“. Jenom se ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě. Ale jsou to jeho bližní, když bojují i za něj (ale shodou okolností ho právě přizabili)?
A potom ten kněz a levíta – typičtí představitelé Chrámu. Ti za žádnou nezávislost nebojují, ale zase přestupují před Hospodina, i za toho pocestného. Modlí se za něho v Chrámu a konají za něho oběti zápalné i pokojné. Jsou také „naši“ – ale jsou to bližní?
No a do třetice přijde Samařan. Ten stoprocentně není náš. Cizinec, náplava, přesně ten, co by měl táhnout domů do toho svého Samaří a tady se neukazovat. Ale díky Bohu, že tudy šel a že se zastavil.
Ta první část podobenství pracuje s naší představou, že bližní = „našinec“: ať už tím myslíme rodinu, církev, politické přesvědčení nebo třeba národní identitu. Ten, který patří do naší „bubliny“. A Ježíš i onen židovský učenec se shodnou, že tak jednoduché to není. Bližního aby člověk (někdy dost zoufale) pohledal. A: v nouzi poznáš bližního. Zdaleka nejsou bližními všichni, ani ti nejbližší, na které by člověk spoléhal.
Ale ten závěr podobenství je už zase jednoduchý: Když už se zadaří, tak tím bližním může být opravdu kdokoliv, napříč všemi kategoriemi i bublinami.
No a úplně na závěr rozhovoru zazní ta odpověď, kterou židovský učenec při své inteligenci nejspíš už čeká (a nijak nerozporuje): Nejlíp, kdybys tím bližním tak byl ty. Tak jdi a buď.