Ten příběh začíná spíš jako nějaká vědecká konference nebo symposium. Evangelista Marek vypráví tenhle příběh taky (Mk 2,1–12), ale nejde do takových detailů; prostě jen řekne, že tam bylo toho dne plno, posluchači se tlačili ještě i přede dveřmi. Že by mezi nimi byla i nějaká odborná veřejnost, to se v Markovi dozvíme, až když se ta odborná veřejnost začne ošívat, co to ten Ježíš provádí. Lukáš nám taky nepředloží zrovna prezenční listinu, ale ví, že se tam sešly teologické autority z okolních míst v Galileji i Judsku, cestu sem vážili dokonce i z Jeruzaléma. Ježíš má jedinečnou příležitost představit jim to svoje učení, přesvědčit je, rozšířit povědomí o tom, na čem teď záleží. A také té příležitosti využívá.
Jenže pak do toho přijdou ti s těmi nosítky, a najednou to vidíme z úplně jiné perspektivy. Z té jejich. Oni si hledají svou cestu k Ježíši. Jenomže na rozdíl od té učené společnosti tam uvnitř už se k němu nemůžou dostat. A člověka samozřejmě napadne: kolikrát tohle už se od té doby opakovalo. Že si někdo hledá svou cestu k Ježíši, jenomže přes všechny ty odborníky na slovo vzaté se k němu nedostane.
Tihle jsou aspoň příkladem, jak to nevzdávat. Vylezou zvenku na terasu, která je na střeše, a udělají v ní neplánovaný otvor o velikosti polního lůžka a dospělého muže. A dole v místnosti udělají neplánovanou pauzu.
Ježíš uviděl jejich víru. Uslyšet ji nemohl, protože oni vlastně za celý příběh nepromluví ani slovo. Je to z jejich strany skoro jak pantomima. Ale docela výmluvná. No a Ježíš na ni zareaguje tím, že s tím člověkem vlídně pohovoří a odpustí mu hříchy. Čímž zaskočí úplně všechny. Jen namátkou: tu odbornou veřejnost, která začne uvažovat, jestli to s tím odpuštěním hříchů je legitimní postup. A nás, kteří pocítíme zklamání, proč ho raději neuzdravil. Ale pro toho ochrnutého musí být nové už jenom to, že v něm někdo vidí člověka – a ne zas jen tu jeho diagnózu. Člověka, se kterým může mluvit i o důležitějších věcech než pořád jen o jeho nemoci. Ekumenickému překladu unikla docela důležitá maličkost: Ježíš mu říká: člověče, tvé hříchy jsou odpuštěny.
Ale abychom nekřivdili ani té odborné veřejnosti. Oni si neříkají: kdo jiný smí nebo má právo odpustit hříchy? To by tam bylo jiné sloveso. Oni si říkají: kdo jiný než Bůh to dokáže? A na to položí Ježíš tu zvláštní otázku: Co je snadnější říct: odpouštějí se ti hříchy nebo vstaň a choď?
No říct se dá poměrně snadno obojí. Ale udělat? Ježíš to nakonec udělá obojí. A tím pro tu chvíli nějak přesvědčí i tu přítomnou odbornou veřejnost a původní symposium (teď už částečně pod širým nebem) může pokračovat. Všichni jsou spokojeni, všichni chválí Boha za to, co viděli.
Ale ta otázka tak trochu zůstala ve vzduchu. Co je snadnější: odpustit nebo léčit? Někdy je snadnější říct: vstaň a běž! A důležitější odpustit.