„Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře,“ vyznává žalmista (Ž 104,24) a uvádí nás tak přímo do jádra starozákonní zvěsti o stvoření. Ve všech dobách se lidé ptají, jak byl stvořen náš svět. Nespokojují se pouze s pozorováním a poznáváním jeho aktuálních podob, ale pátrají po počátku a způsobu vzniku světa. Možné odpovědi jsou ovšem velmi různorodé a vedou často k docela rozdílným závěrům. Západní věda se už několik staletí pokouší odpovědět na otázku „jak“ pomocí modelování a konstruování pohybů a proměn hmoty. Její pozornost se s takovou horlivostí upíná na materiální a kvantifikovatelné procesy, že všechno ostatní jí zcela uniká.
Starý zákon oproti tomu nabízí nemateriální, poměrně stručnou až trochu úsečnou odpověď: „Moudře.“
Na první pohled je tato odpověď velmi nejasná a pro zvídavého lidského ducha jaksi neuspokojivá. No dobrá, moudře, ale co přesně to má znamenat? Kde jsou kvarky a bosony, kde temná hmota a teorie reliktního záření? Pokud se ale nespokojené dotazy na chvíli utiší, můžeme s překvapením zjistit, že slovo „moudře“ toho prozrazuje poměrně mnoho. Pouze se obrací jiným směrem, než na který cílí spekulativní fyzika. Vede nás k pochopení, že všechno, čím jsme ve světě obklopeni, je pevně zakotveno v moudrosti. Nejedná se o sumu nahodilostí a výsledků nepředvídatelných vlivů, ale o moudré, a tedy nutně také soudržné a vnitřně smysluplné dílo. Už samo toto zjištění by mělo ovlivnit způsob, jakým ke světu i k sobě samým budeme přistupovat. Stvoření si zaslouží úctu a vyučuje nás moudrosti. My sami se můžeme stávat svými učiteli, pokud si budeme pozorně naslouchat a nepodceníme význam své danosti. Každý drobný pohyb našeho těla, každý projev lidského organismu je prostoupený moudrostí. I všelijaká bolest a nelad se nakonec mohou při pozornějším pohledu ukazovat jako nezbytná součást celku, jako jeden z projevů Boží moudrosti. Pokud vezmeme slova Písma vážně, pak se nám nutně do hry vrátí ona reformátory tolik odmítaná a problematizovaná „přirozená teologie“. Oproti představě, že svět je nemoudré místo, osvětlované exkluzivně pouze jediným paprskem zjevení, staví optimističtější obraz moudrého stvoření, které odhaluje svá tajemství každému pokornému duchu. Duchu, který se neřídí slavnou hrůzostrašnou radou Francise Bacona: „Napněme přírodu, tu špinavou děvku, na skřipec a vyrvěme jí její tajemství,“ ale vidí ve stvoření spíše způsob, jakým k nám Bůh milostivě promlouvá a něžně nás pedagogicky vede.
Čím hlouběji se nám podaří ponořit do řádu stvořeného světa, tím jasněji začneme rozpoznávat, jak velký je rozdíl mezi moudrostí a pouhým instrumentálním rozumem. I ti nejrozumnější a nejvzdělanější lidé mohou být nemoudří, i mezi prosťáčky se můžeme potkat s mudrci. Kdo se nechá vyučovat ve škole stvoření, pro toho bude dobře srozumitelná i rada, kterou nám nabízí kniha Přísloví: „Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne zlému.“ (Př 28,26)