Vydanost a nejistota lidského života nikde není tak jasně viditelná, jako v trvalém hledání bezpečí. Od zrození až k smrti, neustále je náš život zaplněn tkaním záchranné sítě, která by nás oddělila od „péče“, tedy v původním významu starosti a trápení. Počínaje trivialitami, jakými je deštník, až po nejrafinovanější technologické vymoženosti je společným jmenovatelem naší tvořivosti často právě hledání bezpečné formy existence. Příslibem bezpečnosti si nás získávají agenti pojišťoven, vývojáři farmaceutických korporátů i politici. Bezpečné mají být doprava, atmosféra na pracovišti či v mateřské škole, internet i sex. A jak už to obvykle bývá, hysterická všudypřítomnost motivu bezpečí nic neprozrazuje tak jasně, jako právě nepříjemnou skutečnost, že lidský život je bytostně nebezpečný.
Ani Písmo není k lidské touze po bezpečí slepé. Na první pohled by se tak snad mohlo zdát, že Hospodin se přiřazuje po bok všem světským garantům bezpečí. Vždyť i on tu a tam ve svém požehnání přislibuje, že jeho lid bude „bydlit bezpečně“ (5M 33,12; 33,28; Př 1,33). A není pochyb o tom, že i v prostředí církve býval a bývá někdy Bůh pojímán jako jakýsi Pojišťovák pojišťováků (podle vzoru Pán pánů) – jako ochranné božstvo, jehož hlavním smyslem je ochrana těch, kteří jej vzývají a uctívají. Sotva co ale může být vzdálenější skutečnosti. Biblické i sekulární dějiny jasně ukazují, že společenství Božího lidu není a nikdy nebylo definitivním útočiště před každým osobním či dějinným nebezpečím. Při čtení Starého a Nového zákona se spíše zdá, že Hospodinovi věrní procházejí z jednoho nebezpečí do druhého. Místo stagnace v hmotném i duchovním komfortu jsou neustále vyváděni a vtahováni do situací, ve kterých nebezpečí hraje roli zásadního katalyzátoru proměny.
Ve výmluvné zkratce to smíme uvidět hned v počátcích Ježíšova působení. Jen co se při Ježíšově křtu ozve hlas z nebe „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ (Mk 1,11), už je Duchem veden na poušť, tedy do místa, které je cokoliv, jen ne bezpečné. Nebezpečí se tak ukazuje jako bezprostřední projev Božího vyvolení. A jak Ježíšův příběh začíná, tak také pokračuje. Místo vytouženého bezpečí se před námi rýsuje „via crucis“, cesta, která nevede k svému cíli jinak, nežli přijetím a překonáváním stupňujících se protivenství, a to až do krajnosti vzdání se sebe sama. Pozornému čtenáři Písma jistě neunikne, že Ježíš touto cestou nekráčí proto, abychom na ní my už vstupovat nemuseli. Je tomu právě naopak. Zaslíbeného bezpečí v Boží blízkosti – toho bezpečí, které už nebude žádnou předběžností a zbabělostí, ale skutečným pokojem a naplněním – je možné dosáhnout pouze následováním Ježíšova příkladu.
„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde. Kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Mt 16,24–25)