Stovky křesťanů z mnoha zemí oslavily 23. srpna v kostele Nieuwe Kerk v Amsterdamu sedmdesát let od založení Světové rady církví. V různých příspěvcích se přitom během bohoslužeb vracelo téma, jež jsme mohli zaslechnout už během dopoledního symposia, jež Protestantská teologická univerzita pořádala na amsterdamské Svobodné universitě: pohostinnost. Pro většinu účastníků představovala naprosto klíčovou křesťanskou hodnotu, která si zaslouží, aby ji církve a křesťané v dnešní Evropě co nejvíc vyzdvihovali.
Byl jsem jedním z oněch stovek a upřímně souhlasím, že pohostinnost je třeba s láskou opatrovat jako úhelný kámen. Leží v základu každé církve (srvn. Matouš 25,31–46) a jsem pevně přesvědčen, že církve v Evropě jejich Pán vyzývá, aby se chovaly jako zdroje inspirace pro evropské národy a uprostřed dnešního světa demonstrovaly bezpředsudečnou pohostinnost. I ve starověkých kulturách byla přece vstřícnost k cizincům znakem civilizovanosti a zbožnosti. Ne náhodou se v nejednom mýtu objevují bohové u smrtelníků přestrojení za cizince. A svět r. 2018 se příliš neliší od situace r. 1948, kdy byla založena Světová rada církví. Po r. 1945 zaplavily cesty válkou rozbité Evropy obrovské vlny uprchlíků.
Bylo by ovšem chybou zavírat oči před tím, že masová migrace je neoddělitelně spjatá s reálnými problémy dnešní globální společnosti. Z pohledu masové komunikace a sociálních sítí se svět, v němž žijeme, značně liší od světa r. 1948. Proudy uprchlíků nevyvolává jen válečné násilí a etnické konflikty, ale též strukturální chudoba kontrastující s nesmírným bohatstvím, ubíjející bezvýchodnost dlouhodobé nezaměstnanosti, znečištěné životní prostředí, obavy vyvolané změnami klimatu a v neposlední řadě etnické a náboženské násilí. To vše patří k silám, které spouštějí další a další vlny lidí, hledajících lepší místo pro své živobytí. Jak obviňovat mladé Afričany, vykořeněné kvůli nedostatku ekonomických šancí, když je jejich rodina povzbuzuje, aby odešli a zkusili (často marně) štěstí v Evropě? Na jejich místě bychom nejspíš udělali to samé. A mezitím jeden z osmnácti lidí, kteří se na své cestě pokoušejí překonat Středozemní moře, nepřežije. To je svět, v němž žijeme.
Rozsáhlost problematiky, k níž patří jak nedostatek znalostí, v čem spočívají problémy i neschopnost cokoli skutečně vyřešit v zemích, jež uprchlíci opouštějí, tak předsudky a obavy mnoha evropských zemí, že ztratí svou národní identitu, často ústí do xenofobie. Pro politiky je těžké odolávat pokušení těžit při volbách ze snah prostě před uprchlíky zavřít hranice, bez ohledu na to, z jakého důvodu uprchli. Někteří politici tomu navíc odolávat vůbec nehodlají. Raději přilévají olej do ohně a opětovně rozehrávají nacionalistickou strunu, jako by při jakékoli otázce související s blahobytem šlo vždy výhradně jen o jejich zemi. Přetěžko vysledovat, jak je taková argumentace kompatibilní s etikou, v níž skutečnou a důležitou roli hrají křesťanské hodnoty. Jakékoli výlučné pojetí společnosti, založené např. na tom, „co je nejlepší pro Británii“, se uzavírá v jednostranné egoistické krátkozrakosti. Brexit je katastrofou jak pro Evropu, tak pro samotnou britskou kulturu.
V polovině tohoto roku, od 31. 5. do 6. 6. měla v srbském Novém Sadu své setkání Konference evropských církví. I tady představovala pohostinnost důležité téma. Ze dvou příspěvků zazníval ovšem zřetelný rozdíl. Nejprve podal kazatel Melitis Meletiades, předseda malé řecké evangelické církve, působivý příklad křesťanské pohostinnosti během uprchlické krize nedávných let. Ale zapůsobila na mne i slova patriarchy Antiochie, Ignatia Afrema II. ze syrské ortodoxní církve. Rád děkoval za evropskou pohostinnost. Zároveň však naléhal na evropské instituce, vlády a církve, aby napomohly bezpečnosti syrských měst a umožnily tak návrat křesťanů. Jaká by to byla újma světovému míru, kdyby Střední východ ztratil své křesťanské církve, jež tu pokojně spolužily s islámem po většinu z těch století, jež uplynula od doby, kdy byl sepsána evangelia.
Místní církve kdekoli mají zkrátka dost důvodů, aby s láskou a otevřenou myslí opatrovaly pohostinnost a nabízely svou službu cizincům stejně jako komukoli dalšímu, kdo zakouší zranitelnost života. Mezitím jsou církve na místní, národní i mezinárodní úrovni zvány, aby se slovem i skutkem zapojily do globální společnosti, v níž žijeme. Křesťané mají přístup k jedinečnému zdroji smíření a soucitu. Nedejme se odstrašit neřešenými problémy, ale jako občané světa se povzbuzujme, abychom se o hodnoty, živené tímto zdrojem, sdíleli v konkrétní podobě pohostinnosti.
Autor je farář v Hilversumu a historik zaměřený na ekumenické hnutí 20. století