Letos chceme rubriku Pro homine věnovat snad až příliš skloňovanému tématu křesťanských hodnot. Věříme, že smysluplné křesťanské hodnoty existují a má smysl se jimi zabývat. Oslovujeme inspirativní křesťanské osobnosti různých denominací a různého zaměření, se kterými budeme tento vágní a obecný koncept naplňovat konkrétními tématy. Začínáme krásou, kterou jakožto křesťanskou hodnotu představuje teoložka Kateřina Bauer (*1971), mimo jiné spoluautorka knihy Mnohohlas pravoslavné teologie ve 20. století na Západě.
Fjodor Michailovič Dostojevskij v románu Idiot vkládá do úst knížete Myškina větu o tom, že krása spasí svět. Dostojevskij si byl dobře vědom skutečnosti, že bez krásy není vtělení. Pravda i dobro musí najít svá těla. I když byla krása jako veličina již od počátku v křesťanství a v teologické reflexi přítomna, je nutné si její důležitost stále připomínat a opakovaně nabourávat dualistické představy spojující krásu s hříšností a pomíjivostí.
Jaká krása svět spasí? Pod vlivem Platóna a neoplatónismu byl Bůh již v prvních staletích křesťanství ztotožňován s myšlenkou nejvyššího dobra a krásy. První otcové tuto myšlenku dále rozvíjeli a na základě biblických pramenů spojovali krásu se světlem či Boží slávou. Podmínkou takového patření na Boha pak bylo očištění mysli, jak to známe například u Řehoře z Nyssy či Augustina. Postupně byla se zjevením Boží krásy ztotožňována osoba Ježíše Krista coby vtěleného obrazu Božího a také osoba Ducha svatého, jehož prostřednictvím se Boží krása ve stvoření zjevuje. S tématem krásy souviselo i téma úcty k ikonám a potažmo k umění samému vrcholící v 8. století. V průběhu vrcholného středověku postupně ustupuje myšlenka, že dobré je zároveň krásné. S reformací se vrací i přímá kritika úcty k obrazům. Tím je krása, umění a vlastně i tělesnost v části křesťanské tradice přehodnocena a důraz je spíše než na zrakový vjem kladen na slyšení slova. V romantismu jako reakci na racionalismus osvícenectví se krása dostává opět do popředí. Na jedné straně se subjektivizuje, na druhé je těsně spojována s přírodou. Právě hledání krásy v přírodě ovlivnilo i myšlení Vladimíra Solovjova. Až ve 20. století se opět vrací do teologie estetika, umění se začíná považovat za možný zdroj teologie ve všech křesťanských tradicích. Opět se objevují reminiscence na myšlenku Boha, který je nejvyšší krásou a dobrem. Například německý teolog Hans Urs von Balthasar přichází s myšlenkou, že etické bez estetického, tedy bez krásy je bez života a stává se pouhými příkazy bez radosti. Lidské poznávání a tvoření krásného je cestou k Bohu.
Když ruský náboženský filozof Vladimir Solovjov hovoří o svém příteli Dostojevském, uvědomuje si, že Dostojevskij nikdy neodděloval pravdu od dobra a krásy a naopak krásu od pravdy a dobra. Všechny tři veličiny, ač rozdílné, jsou totiž spojeny vzájemným poutem a hodnota každé z nich je odvozena z této vzájemnosti. Jejich rozdělení a izolovanost s sebou přináší nebezpečí jejich zneužití a znásilnění. Jejich vzájemné pouto lze je vidět analogicky k obrazu Boha coby sv. Trojice, která jasně vyjadřuje, že Bůh existuje jako jednota v mnohosti. Z tohoto důvodu také církevní otcové na prvních všeobecných koncilech církve hájili božství osoby Krista i Ducha. Urputné prosazování jakékoli pravdy, tedy i křesťanské, vede k nesvobodě a pravda se stává abstraktní slovem. Absolutizace soustředění na konání dobra může být nejen prázdným gestem, ale někdy dokonce násilným aktem na lidské svobodě. Krása bez dobra a pravdy se potom stává modlou.
Od Platóna, přes církevní otce, středověk, romantismus až dodnes je zřejmé, že Boží zjevení a celou skutečnost nelze nahlížet bez kategorie krásy. Krása je nejen součástí samotného božství, ale Bůh je také jejím zdrojem. Avšak stejně jako Boha nelze ztotožňovat s jedním z jeho atributů či jej umrtvit v jedné Boží osobě, nelze ani krásu nahlížet izolovaně bez jejích dvou sester dobra a pravdy. Pro Dostojevského se nejvyšší dobro, pravda vtělily v osobě Ježíše Krista, kde se staly dokonalou krásou. Jiskra této dokonalosti, založená ve skutečnosti vtělení a spojení božského s lidským, je v každém z nás. Pravda a dobro hledá vyjádření v našich tělech, aby se mohla stejná pravda a dobro vyjevit jako krása.