Charakteristickou součástí biblického jazyka (a možná, že lidského mluvení vůbec), je vytrvalost, s níž se v něm opakuje motiv protikladných párů. Zápolení dvou vzájemně se vylučujících alternativ, rozevírajících se proti sobě jako ramena pythagorejského ypsilonu, nějak odpovídá zkušenosti člověka – podvojného tvora, živočicha párových orgánů, který nedokáže uchopovat svět jinak, než pomocí levice a pravice.
Vedle etického páru dobra a zla a vedle metaforických dvojic světla a stínu, duše a těla či života a smrti je podobně výrazným rozcestím také dualita ticha a zvuku. Gnostická myšlenková tradice, která má dodnes obrovský vliv na naše myšlení, nás nutí vnímat tyto páry jako uzly jednoznačného rozhodnutí – jako by nebylo jiné možnosti, než jedno přijmout a druhé zas bezvýhradně odmítnout.
Biblický myšlenkový svět ale není takto jednonohý, jednooký, jednoruký… Duality v něm vedou spíše trvalý dialog, vstupují střídavě do popředí a proměňují svůj význam. Tichost existence se tak v jednu chvíli stává ctností, znakem pokory a příslibem blahoslavenství (Mt 5,1nn), ale hned za okamžik se může proměnit v projev lidského hříchu a neposlušnosti (v mlčení proroků, odmítajících vyřídit Boží slovo, v Pilátově umlklém mytí rukou, v našem vlastním krutém a nesolidárním tichu).
Pietistický kult tichosti je gnostickým zabsolutněním pouze jedné strany této podvojnosti. Přespříliš se identifikuje s tichostí Beránka a nehlučností smířlivých svatopisců, jako je například velký harmonizátor evangelista Lukáš, jako by to snad byl celý a postačující obraz Nového zákona. Kde ale v tomto vzývání tichosti zůstal hlasitý a někdy i vyhroceně polemický apoštol Pavel a jeho vášeň pro teologický spor?
Kde je v něm Ježíš učitel a kazatel, Ježíš převracející stoly penězoměnců v chrámu? Ani Hospodin nestraní tichu nebo naopak zvuku. Na jedné straně se nám dává poznat jako Bůh tvořící, soudící a odpouštějící slovem. Žalmista o jeho hlase vydává toto svědectví: „Hospodinův hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy, Hospodin nad mocným vodstvem. Hospodinův hlas je plný moci, Hospodinův hlas je plný důstojnosti. Hospodinův hlas poráží cedry, Hospodin poráží cedry libanónské. Hospodinův hlas křeše plameny ohně. Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči, Hospodin nutí svíjet se v křeči poušť Kádeš. Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupává z lesních stromů kůru…“ V Elijášově vizi se ale teprve za vším tím přívalem skrývá „hlas tichý, jemný“. Hospodin umí mlčet tichem zneklidňujícím i tichem pokoje. Nechává v tichu zaznít naše falešné tóny, ale zároveň milosrdným tichem smlčí i zvuk lidského hříchu. Boží ticho dává prostor. Boží ticho zřetelně a slyšitelně mluví. Na otázku, zda my sami máme mlčet či mluvit, se nám nedostává z Písma snadné a jednoznačné odpovědi. Ostatně jako na většinu našich otázek. Místo toho se musíme učit rozlišovat. Rozpoznávat, kdy nastal „čas mlčet i čas mluvit“, jak čteme v knize Kazatel.