V českém „málo“ se setkávají slova poukazující na kvantitativní, ale také kvalitativní nedostatečnost. Toto slovo souvisí snad původně s mletím obilí. Malost je důsledkem drcení. Vnější tlak narušuje celistvost skutečnosti, rozděluje, rozdroluje. Že je někdo či něco shledán malým, to není jen konstatování pouhé fyzické danosti. Je to, pod povrchem vždy už také etické hodnocení. Málo, to je ozvěna latinského „malus“ – zlý. Tam, kde je málo, tam se něčeho nedostává. V malosti je přítomná nepřítomnost – chybění.
Malost je trvalou připomínkou smrtelnosti. Málo má tendenci k dalšímu zmenšování. Je to pohyb k zániku. Od mála k nic je jenom drobný krok.
Není proto divu, že člověk tíhne k velikosti. Tak jako má páv pro potřeby sebezvětšení svou opeřenou vlečku, tak jako žáby zvětšují své tělo i hlas nafouknutým měchýřem, tak má člověk vždy po ruce chůdy, tribuny a stupně vítězů. Bábel, to má být triumf velikosti. Cihlu za cihlou, slovo za slovem v Bábelu roste člověk do výšky, ve které bude možné na malost zapomenout. Bábel je obrazem každého utopického projektu, který se upíná ke konečnému překonání neúplnosti. Pointou Bábelu nakonec ovšem není dosažení ambiciozního cíle, ale otočka pomalého a jistého Božího mlýnu, ve kterém jsou cihly rozdrceny a slova rozemleta. Lidské pokusy o sebezvětšení tím sice neustávají, ale jsou už napořád odsouzené k nezdaru.
Když je velikost diskvalifikována, má se člověk smířit se svou malostí? Je to role, kterou mu Bůh přisuzuje? Alternativou zlé malosti (hmotné nouze, duchovní přízemnosti, vztahové podlosti…) v Písmu není velikost, ale malost pokorná a očekávající. Malost jako ctnost. Dávání „z mála“ je štědřejší, než dar z dostatku. Evangelium je zjeveno maličkým – nedostatečným v moci a důstojnosti. „Nebo kdožť jest nejmenší mezi všemi vámi, tenť bude veliký.“ Z tohoto kořene povýšení „malosti“ pak vyrůstají nové a nové výhonky (od adorace prosté chudoby, přes masarykovskou etiku „drobné práce“ až po postmoderní estetiku minorit). Samozřejmě, ne všechny tyto výhonky jsou plně věrné svému evangelijnímu zdroji. Nemůže se i příliš zdůrazněná malost stát nástrojem k dosažení velikosti?
Pravé přijetí malosti osvobozuje člověka od urputnosti. Pokora malosti spočívá v očekávání. Ten, kdo si je vědom své nedostatečnosti, ten, kdo přijal svou neúplnost, ten vyhlíží chybějící. Nevystačí si se sebou samým. Rozhlíží se po druhých – po druhém – po tom, který je totaliter aliter.
Okruhem se vracíme k motivu rozemletého zrna. Chléb – to je vysvobození z malosti. Eucharistická metafora sjednocení připomínaná už Janem Zlatoústým ukazuje východisko z ubohé mikroexistence. Stačí dva nebo tři, shromáždění ve jménu chleba života, a malost je zažehnána. Opakem malosti tak nakonec není babylonská četnost (stupňovitost) ani římské velikášství, ale celistvost překonávající všechen čas a prostor – společenství s lidmi a Bohem v Kristu.