Mezi nejuniverzálnější náboženské metafory patří ob- raz boží vertikality respektive motiv lidského obracení se vzhůru. Každý současný helénista neomylně začuchává, že „něco je nad námi“. Není proto nijak samozřejmé, že biblický text tuto (už poněkud opotřebovanou) metaforu přijímá a rozvíjí. Mnoho jiných, podobně univerzálních, totiž Písmo odmítá nebo převrací. Víra v Hospodina není „vírou mezi vírami“. Není pouhou variací na obecnou náboženskost. Přesto je nám ale Hospodin, podobně jako jiní bohové, představován jako Bůh dlící na nebesích – Bůh nahoře. Co tak zásadního a nezměnitelného je v tom obraze vyvýšenosti? Snad to souvisí s naší stvořeností. S tím, že nemůžeme odmyslet fyzikální danosti našeho života. A v nich se opakuje zkušenost klesání pod váhou břemene i narovnávání se a nadechování. Rosteme nahoru, pneme se – i když nás okolnosti naší existence bezvýchodně stisknou, stejně nám ještě zůstává směr nahoru. Odtamtud čekáme to dobré. Ani Paul Tillich nedokáže tuto základní zkušenost těla přepólovat.
V jedné věci je ovšem biblický text důsledný. I když akceptuje a dokonce povzbuzuje naše upínání se vzhůru, přece jen mu dává velmi jasné limity. V prvé řadě naši vypínavost omezuje. Nebeská klenba je tou dobrou hranicí, danou nám při stvoření. Je dost vysoko na to, aby se pod ní nikdo nemusel hrbit, dost místa je i na to tu a tam si trochu povyskočit, ale zároveň je klenba membránou, na kterou narážíme, když se proměníme v kouzelnou fazoli, která nemá nikdy dost. Na slavném dřevorytu ze 16. století nakukuje zvědavý učenec do světa „za klenbou“.
V kleče prostrkuje hlavu a ruce skrze hvězdný paraván, aby uviděl mechanické zákonitosti vesmíru. Je ale jeho zvědavost opravdu tak troufalá? Není to nakonec tak, že i ty největší záhady kosmu jsou ještě na naší straně světa a v naší kompetenci – jako součást toho Bohem přijímaného a člověku přiměřeného povyskakování? Jenže pokud není nahoře tajemství vesmíru, co tam tedy je? A kdy se už stáváme těmi, kdo překročili svou hranici?
A právě tady narážíme na druhý limit, který Bůh dává našemu vzhlížení. Jakkoliv se o to snažíme, nedaří se nám nakonec z „nahoru“, udělat „nahoře“. Ten pohyb vzhlížení, pozvedání a stoupání, který je nám tak vlastní, nemá dojít k žádné snadné pointě. Dojít nebo dohlédnout nahoru – poznat a propátrat to nahoře – to je překročení klenby. Je to pokušení, které hrozí každému, asi i tomu aristotelskému učenci ze starého obrazu. Ale nejvíc přece jen hrozí těm, kteří touží po nebeském občanství. Žalmista v modlitbě rozvažuje nad touto uhýbavostí cíle: „Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc?“ Muži galilejští marně napínají oči, když hledí k nebi. Ani nebesa a nebesa nebes nemohou pojmout Hospodina. Na vrcholku babylonské věže, ale ani na hoře Sinaj, stejně jako na hoře proměnění, není nakonec nic k vidění. Nahoře není nic.
Z každého nahoře, na které vstoupíme, se totiž v tu chvíli stává dole. Hospodin není „nahoře“, ale „nahoru“.