Bible jistě není učebnicí psychologie. Přesto i její zvěst počítá nejen s člověkem z masa a kostí, ale také s jeho duší. S normální lidskou duší, která není za všech okolností nad vše povznesenou a ode všeho oproštěnou. S duší, kterou hýbají úlety i závratě, touhy naplněné i nenaplněné, nadšení i stesky, vzdory i obavy, radosti i smutky. I Bible zkrátka dobře ví o emocích.
Biblické mudrosloví pak přemýšlí o tom, co s námi dělají. Zejména starozákonní kniha Přísloví se k této otázce vrací na mnoha místech. „Když naplní se touha, sladko je v duši,“ říká s básnickou licencí (Př 13,19a; srov. Př 13,12). Podobně uvažuje též o radosti a smutku. Rčení „Radostným srdcem zkrásní tvář, kdežto trápení srdce ubíjí ducha“ (Př 15,13; srov. Př 17,22) o něco později umocňuje aforismem těžšího kalibru: „Mužný duch snáší nemoc, ale ducha ubitého kdo unese?“ (Př 18,14) Týmž směrem ukazuje i jedna mnohem starší rada ze sumerské sapienciální literatury: „Nepřemítej (nadmíru): Je k nesnesení trudné zření.“ (Šuruppakova naučení 38)
Biblický Kazatel pak v tomto přemítání chce jít ještě dál. A před ušima svých posluchačů a očima svých čtenářů rozehrává svéráznou dialektiku radosti a smutku. I on ví o tom, že ke skutečnému životu patří, aby se spolu veselily duše i tělo: „Vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál.“ (Kaz 8,15) Když si ovšem člověk naplno uvědomuje pomíjivost, otevřenost, nedokonalost a nedokonavost všeho, není divu, že jej z toho všeho čas od času přepadá stesk. A takováto nostalgie podle Koheleta vůbec nemusí být od věci. Proto si troufá vykřiknout: „Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřená tvář prospívá srdci.“ (Kaz 7,3) Ustavičné memento mori totiž umožňuje zdravý odstup od laciného optimismu „vždy a všude“ a od křečovité snahy nic si nepřipouštět. A směruje naopak k životu naplno – vedenému nenaivně a nepřihlouple. Zkrátka a dobře: k lidské existenci má patřit radost i smutek. Kdyby ne, tak něco nebude v pořádku.
Kazatelův emoční hokej? Sotva. Vždyť obdobnou výpověď nalezneme i mezi podstatně konzervativnějšími rčeními knihy Přísloví. V tomto ohledu zdůrazňují okřídlené „všeho moc škodí“ – a to i radostného, příjemného a sladkého: „Najdeš-li med, jez s mírou, jinak se jím přesytíš a zvrátíš jej.“ (Př 25,16; srov. Př 25,27) A už vůbec se nepokoušej svou radostností, ať spontánní nebo nacvičenou, rozveselit ztrápeného – protože ten něco takového neskousne v žádném případě: „Svlékat šaty v chladný den či nalévat do louhu ocet je zpívat písně srdci sklíčenému.“ (Př 25,20). Protože radovat se je třeba s radujícími a s plačícími plakat (srov. Ř 12,15).
Podle biblického mudrosloví tedy vedeme svou existenci v prostoru, kde „při smíchu také bolívá srdce“ a kde „na konci radosti bývá žal“ (Př 14,13). Ve věku, kde láska umí mít příchuť zklamání a kde se radost a veselí snoubí se smutkem a steskem.