V biblickém mudrosloví, stejně jako v ostatních sapienciálních tradicích starověkého Předního východu, nalezneme „dvojí“ postoj k otázce bohatství a chudoby. Na jedné straně zejména kniha Přísloví razí hodnocení bohatství jako něčeho dobrého a užitečného pro život a chudoby jako čehosi naopak nedobrého a otravného. Na straně druhé ovšem knihy Jób a Kazatel ve Starém zákoně, stejně jako lukášovská gnómika v zákoně Novém, upozorňují, že povyšovat dobré bydlo na nejvyšší životní metu je přinejmenším ošidné, neboť nemajetnému může být na světě i ve vztahu k Bohu v nejednom ohledu lépe. Přestože to na první poslech nemusí být zřejmé, nejde o pojetí protichůdná, nýbrž vzájemně se doplňující a obohacující.
Prvně jmenované zdůrazňuje, že tím, co člověka zbohacuje, je Boží požehnání (Př 10,22). Nejinak to vnímají též dějepravné látky: praotcům Izraele žehnal Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův mj. i tím, že rozmnožoval jejich stáda. A k svobodnému pobytu v zaslíbené zemi má nerozlučně patřit hojnost statků. Ovšem nebylo by to správné mudrosloví, kdyby neukazovalo, že dobrodiní Dárce má jít ruku v ruce s prozíravostí obdarovaného. Neboť „Moudrostí se dům buduje, rozumností se zajišťuje; kde je poznání, tam se komory naplňují vším drahocenným a příjemným majetkem.“ (Př 24,3n)
I kniha Přísloví však v posledku ví, že požehnaná hojnost nemá primát nad požadavkem spravedlnosti (srov. Př 11,4), pokojnými vztahy s druhým člověkem (srov. Př 22,1) a především s Bohem (srov. Př 15,6). Proto neváhá v modlitbě prosit: „Nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: ,Kdo je Hospodin?‘, ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.“ (Př 30,8n) A přestože hmotnou nouzi v žádném případě neoslavuje (srov. Př 10,15b; 14,20; atd.), nebojí se čtenáře ujistit, že „chudý a utlačovatel se střetávají, ale oběma dal světlo očí Hospodin.“ (Př 29,13)
Ještě vyhraněnější postoj k danému tématu zaujímají Kazatel, Jób a novozákonní mudrosloví. Svorně totiž zpochybňují vnímání majetku jako jednou provždy dané hodnoty. Kohelet varuje: „Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti; také to je pomíjivost“ (Kaz 5,9), či „sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať jí málo nebo mnoho, ale boháčovi nedopřeje spánku přesycenost“ (Kaz 5,11). Ještě přímočařeji vyznívají různá zpracování motivu boháče, který si s sebou na onen svět nevezme nic z nahromaděného pozemského jmění (srov. Jb 27,16-21; Ž 49,12n.17-20; L 12,13-21). Kupříkladu Jób na jeho adresu říká: „Kdyby někdo nakupil stříbra jak prachu a navršil oděvů jak hlíny, co navrší, to oblékne spravedlivý a stříbro připadne nevinnému (tj. dědici)… Boháč ulehne a už se nesebere, než rozevře oči, nebude tu.“ (Jb 27,16.18) Relativizace tu vyrůstá z tísně, jež dolehne, když si člověk uvědomuje svou konečnost.
O majetku a chudobě sub speciae vanitatis – řečeno po koheletovsku – tedy platí: Co víc člověk nyní a zde skutečně potřebuje, dává-li mu Hospodin chléb za pokrm a víno na pití? Co víc potřebuje, dává-li mu v pomíjivém životě radost Ten, který nepomíjí?