Pro homine 2012 / Pramen «Q»: Ježíš jako mudrc

Číslo

V Novém zákoně se na rozdíl od Starého s výslovně mudroslovnými knihami nesetkáváme. Přesto i v něm, zejména v evangelijní zvěsti, se při pozorné četbě rýsuje před očima sapienciální žánr s osobitou teologií.

Líčení Ježíšových mocných činů vyvažují v evangeliu podle sepsání sv. Matouše a Lukáše jeho kázání, proslovy i kratší výroky. Většinou pocházejí z tzv. pramene Q – jak tento nedochovaný zdroj Matoušových a Lukášových informací označuje novodobá biblistika. V nich se pak Syn člověka objevuje v úloze lidového mudrce a kazatele, který popularizuje své učení o království Božím.

Základním prostředkem jeho didaktiky se přitom stávají podobenství, jeden z tradičních útvarů mudroslovné literatury. Hrdiny těchto kratších názorných vyprávění s výraznou pointou nejsou žádní disputující učenci. Potkáváme v nich zemité postavy, na něž člověk může narazit kdykoli: dlužníky a věřitele (Mt 18, 23–35; L 16, 1–9), kupce (Mt 13, 45–46), stavitele (Mt 7, 24–27 + par.), velkostatkáře (L 12, 16–21), šafáře (L 12, 42–48), rolníky (Mt 13, 1–8 + par.; 13, 24–30), vinaře (Mt 21, 28–31; 21, 33–44 + par.), pastýře (Mt 18, 12–14 + par.; 25, 31–46), rybáře (Mt 13, 47–50). Ale také ženské od plotny (Mt 13, 33 + par.), sociálně slabé vdovy (L 18, 1–8), nádeníky (Mt 20, 1–16), bezdomovce (L 16, 19–31), nábožensky „nepřizpůsobivé“ Samařany (L 10, 30–37) nebo skrupulemi zrovna neoplývající zaměstnance celní správy (L 18, 9–14). Podobně „ze života“ jsou převzaty i mnohé podobenstevní situace, ať už se jedná o svatby (Mt 22, 11–14; Mt 25, 1–13), slavnostní hostiny (Mt 22, 1–10 + par.), pošpatnělé rodinné vztahy (L 15, 11–32), ztrátu peněz (L 15, 8–10) nebo náhlé úmrtí (L 12, 16–21). Blízkost království, které není z tohoto světa a přece je pro tento svět, tak Ježíš vyjadřoval mj. i volbou příměrů blízkých lidské zkušenosti.

O většině jeho podobenství přitom platí, že jejich výsledná podoba nemá předobrazy ve starším mudrosloví. Na druhou stranu ovšem mnohdy rozvíjejí kratší sapienciální rčení z dřívější izraelské či obecně předovýchodní tradice a stavějí je do nového světla. Kupříkladu myšlenkové jádro podobenství o družičkách (Mt 25, 1–13) patrně vychází z aforismu v  13, 9: „Světlo spravedlivých radostně (září), / kdežto svévolníkům svítilna hasne.“ (srov. Jb 18, 5n; 21, 17; 29, 2n) Podobně vyznění paraboly o milosrdném Samařanu (L 10, 30–37) konkretizuje význam úsloví „padlého naživu zanechal“, doloženého v mimobiblickém písemnictví již od amorejských dob (A 3655).

V evangeliu podle sepsání sv. Marka se Mistr z Nazaretu čtenáři jeví jako pokračovatel deuteronomisticky razantních divotvorců, který svou akčností a radikálností navazuje na předchozí prorockou linii. A stejně tak matoušovsko-lukášovské líčení Ježíše – mudrce, který „učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci“ (Mt 7, 29 + par.), je třeba chápat jako svěží rozvíjení sapienciálních důrazů Starého zákona a starosemitské gnómiky obecně. I z tohoto důvodu jej bude smět pavlovská epištola vyznat jako „Krista, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Ko 2, 2n), a evangelista jako toho, jemuž se přišli klanět i „mudrci od východu“ (Mt 2, 1–12).