PRO HOMINE 2011/MOŘE – obludná ztracenost v řádu stvořenosti všeho

Číslo

AKTUÁLNÍ SLOVNÍČEK BIBLICKÝCH POJMŮ

Moře (hebr. jam, řec. thalassa, lat. mare) je v biblickém pojetí souhrn všech moří. Jmenováno je v Genesis 1, kde se mluví o stvoření všeho, co je. Moře vlastně nebylo stvořeno (odkázat lze na rozsáhlou studii Z. Neubauera). Pouze se říká, že se nahromadily vody na jedno místo, to pak bylo nazváno mořem (Gn 1,9n). Moře je v řádu stvoření jakýsi obří, skoro nespoutatelný vetřelec. I tento netvor je však pod kontrolou Hospodinovou. Jen Hospodin umí „zvládnout zpupné moře, zkrotí jeho vzduté vlny“ (Ž 89,10). Jako Netvoru jsou moři připisovány osobní rysy. „Netvora jsi zdeptal, jako bys ho proklál“ (Ž 89,11). Netvor (Rachab) je tu ztotožněn s otrokářujícím Egyptem (srvn. Ž 84,4). Plavba po moři ve starých dobách byla velmi nebezpečná: bouře, vichry, troskotání, ostrá blízkost smrti (Ž 107,23–28). Moře se stalo zlosymbolem ztracenosti a zániku. Ježíš chodící po moři (Mt 4,22nn) neusiluje o viditelný zázrak, nýbrž vyhlašuje svou vítěznou suverenitu nad nahromaděným, prudce útočícím zlem.

Moc zla a zlých připouští Bůh jen „do času“. V novozákonní Apokalypse se nám, s nimiž zlo často „cvičí“, ohlašuje „a moře již vůbec nebylo“ (Zj 21,1). I když s námi zlo v četných zlých osobách a jevech tvrdě strká, jsme ve skutečnosti „za vodou“.

1. „Moře lásky“ je zlý, z čertova prstu vycucaný šproch. Moře je strast, uvržení do zrádné nezměrnosti, zlohoupačky „nahoru–dolů“, do zhoubné zmatenosti, do soukromých i veřejných pastí, které se s námi pachtí a které s námi chtějí mít pakt: měj se dobře a potom hajdy do pekla.

2. I ve vichernaté plavbě životem, která nás vrhá do nejhlubších hlubin, mějme vzpurnou důvěru, že Stvořitel nedopustí, abychom se utopili jako bezbranní králíčci. Je tu Adonaj, který drží netvory na uzdě a chechtá se jim. Hoj, halelu Jah!

3. Mojžíš, a přede všemi náš Ježíš, nás učí „chodit po moři“. Přemůžeme-li „malou víru“ a odhodláme-li se k víře velké, budeme mít i na té mořské pláni pevnou půdu pod nohama. To věz. To věř. To zkus. Nejsi žížala. Nejsi kámen. Není s tebou amen. Přidávej do kamen žití, i když je to jakoby na poblití – a žij, žij si, vale, chaire, buď, abys byl. Moře tě zkouší, ale teď zkus moře ty. Aby vědělo, zač je toho boží loket.

4. Nebe se bouří. Z tebe se kouří. Lodice pryč je, chceš plout na pryčně, k bohům křičet ryčně, to je na nic, dost všech lhanic. V srdce se nořím, Vládci moře se kořím. A vím, že uniknu všem smrtím. Důvěřuj se v Pána, ó duše má.