AKTUÁLNÍ SLOVNÍČEK BIBLICKÝCH POJMŮ
Tohuvabohu je hebrejská šifra, tohu se rýmuje s bohu, což audializuje temné hučení a hlučení, děsivé temnoty země před stvořením (bara). Země (na rozdíl od nebe) byla ve stavu zhoubné chaotičnosti, byla to jakási propast (tehom), byla učiněna, ale ne stvořena. V pozadí je asi babylonská Tiamat, kterou překonal a přemohl vítězný Marduk. Staré verze si s hebrejskou šifrou poradily, jak uměly. Řecké tlumočení je aoratos kai akataskeuastos, Vulgata má inanis et vacua. Kraličtí mají nesličná a pustá: pustá a prázdná, formálně i obsahově se blíží originálu M. Buber: Irrsal und Wirrsal, The New English Bible without form andvoid. Bible se neinteresuje otázkou, jak naše planeta vznikla, obsahově jímavé je pro biblické svědky, jak se země stala, jakou kreativností. Děsivý nelad a visení nad propastí nebytí necharakterizuje zemi jako výtvor Božího stvořitelství. Výrazu tohu užívá Izajáš pro jakoby duchovní polohu nevykoupených, od smrti nezachráněných lidí, kteří měli být ve světle, ale leží v temnotě. Čtěme začátek evangelia podle Jana (J 1). Druhému Izajášovi jde o bezpečnou záchranu božího lidu. Prorok tu aktualizuje slova tzv. kněžského kodexu z počátku knihy Genesis: „Toto praví Hospodin, stvořitel nebe, onen Bůh, jenž stvořil zemi, …nestvořil ji, aby byla pustá (tohu), vytvořil ji k obývání.“ (Iz 45,18) Zachraňuje-li Bůh z modlářství a depresí svůj Lid, zpřítomňuje tím „počáteční“ stvoření, které likviduje Světlem katastrofické tohuvabohu. Hospodinův lid nezůstane navzdory příšernosti exilu a hlubinným duševním otřesům „pustý a prázdný“.
1. Veselme se, že nejenom vágně jsme, ale že se stáváme tím, čím máme být. V zádech máme „pusto a prázdno“, děsivý tón paličství a (možná inteligentního) živočichování, plazí se to za námi jako had za člověkem v Edenu, ale my víme, že jsme nasvíceni k radostnému pobývání na naší krásné modré planetě.
2. I my, církevníci zůstáváme v tom, co nazývá Buber ONO, v jakémsi neutrálnu, v němž naše Já ztratilo kontakt s Božím Ty. Jsme celí povadlí, dýchaviční, cukrovkovatí, a musíme pozvednou zraky „k horám“, abychom byli zbaveni pustnutí a zajásali: Už skutečně jsme, stáváme se sami sebou a zakuklení čerti prchají.
3. Naše bohoslužby jsou v trvalém nebezpečí, že se sesunou do prázdna a pusta, nepřihlásí-li se statečně k Bohu a jeho „světlování“, v jehož stvořitelské energii holomráz našeho soumračného existování zmizí v nenávratnu.
4. Celý náš vesmír (lidský, zoologický, botanický, živý i neživý) přestane být Boží ozdobou (kosmos), nevstoupí-li do svitu příštích možností, budou-li se zle manifestovat záplavy, ohně, nemoci a ošklivé zkázonosné procesy. Vždyť i zvířata očekávají vykoupení (Ř 11). Proto přece „čekáme nové nebe a novou zemi.“ (2P 3,13)
5. Máme s hlasitým uspokojením obývat svou, naši „vlastní vlast“, „drahou a jedinou“ se spravedlivými vládami a se spoustou jarních kytiček (viz Píseň písní), zelených, žlutých, modrých a červených i všelijak strakatých, Bůh má strakatiny rád, ať se barvy hemží.