Pro homine 2024 / Kniha smlouvy

(Exodus 19–24) a mezopotámská právní praxe

Kněžští redaktoři na začátku knihy Exodus postavili Mojžíše vyprávěním o jeho údělu odloženého dítěte – plaváčka naroveň pradávnému vládci a sjednotiteli Mezopotámie Sargonovi Akkadskému. Také jeho role vyvaděče z egyptského otroctví přes moře směrem k zaslíbené zemi svobody je líčena tak, aby připomínala příběhy o válečných počinech blízkovýchodních panovníků. Podobně „královsky“ vystupuje odchovanec faraónského dvora i ve funkci prostředníka mezi Bohem a lidmi, prvního kněze a především zákonopravce. Právě posledně jmenovaná ho tedy přirovnává k staroslavným monarchům iráckého meziříčí, jako byl sumerský Ur-Nammu (21. st. př. Kr.) či starobabylónský Chammu-rapi (18. st. př. Kr.).

„Mojžíš vypravoval lidu všechna slova Hospodinova a (předložil mu) všechna právní ustanovení … (Poté) zapsal všechna Hospodinova slova“ (Ex 24,3–4a). Tak prý přišla na svět Séper haberít, tzv. Kniha smlouvy (Ex 24,7). Kniha nařízení, jejíž obsah představuje znění smlouvy uzavírané mezi Bohem a jeho lidem (Ex 20–23). Podle biblické dějepravy a teologie ovšem jejím „autorem“ není Mojžíš, nýbrž samotný Hospodin. Ostatně i zákoník výše zmíněného Chammu-rapiho neměl být považován za jeho dílo, nýbrž za dar mezopotámského slunečního božstva: „Já jsem Chammu-rapi, král spravedlnosti, jemuž Šamaš daroval právní řád,“ tak začíná doslov k jeho jednotlivým právním ustanovením (ChZ XLVIII, 95n).

Onu pouze prostřednickou úlohu Mojžíše hezky dokresluje biblický vypravěč, který jej nechá v příběhu o předání Séper haberít lidu Božímu takřka „hermovsky“ poletovat mezi Sínají – horou Hospodinovou a Izraelci tábořícími na jejím úpatí. Jde o věrný obraz toho, jak byly na dálku uzavírány smlouvy v mezopotámské právní praxi. Prostřednictvím poselstev začínala vše výměna tzv. malých tabulek s předběžnými formulacemi příslušného ujednání. V tomto světle je třeba chápat Mojžíšovo tlumočení a písemné zaznamenání Božích slov po prvním návratu ze sínajských výšin ve vyprávění Exodu (Ex 24,3–4a). Teprve poté, co Izraelci řeknou k jejich obsahu své „ano“, obdrží Mojžíš jakousi finální verzi smlouvy sepsanou na dvou deskách samotným Hospodinem (Ex 32,15–16; srv. 24,12). Stejně tak v reálné praxi ratifikovala právní dohodu tzv. velká tabulka. Co je psáno, to je dáno.

Ovšem písemný záznam ještě nebyl posledním krokem. Smluvní strany se k němu musely závazně přihlásit. V Mezopotámii takovéto (zpravidla přísežné) potvrzení probíhalo v přítomnosti bohoslužebných symbolů – kultovních soch zobrazujících bohy či bohyně nebo jejich stylizovaných standart. A v biblické tradici? Mojžíš „za časného jitra postavil pod horou oltář a dvanáct posvátných sloupů podle dvanácti izraelských kmenů“ (Ex 24,4b). Jediný oltář, jediný Bůh. Dvanáct posvátných sloupů, dvanáct kmenů. Osvědčí se lépe než ty „modly“? … Nepředbíhejme, zatím jsme na začátku, kdy jeden Hospodin a jeden lid jsou zavázáni smlouvou. A co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!