Kristus je od Boha, apoštolové od Krista … a oni ustanovovali biskupy a jáhny pro ty, kdo uvěří. … Naši apoštolové poznali …, že nastanou sváry kvůli biskupskému titulu … Proto ustanovili ony výše uvedené a nařídili, aby v případě jejich skonu jejich úřad přejali jiní osvědčení mužové (řecký text této věty je nejistý). Domníváme se tedy, že není spravedlivé, aby byli úřadu zbaveni tito lidé, kteří byli ustanoveni apoštoly nebo jinými důvěryhodnými muži se schválením celého sboru a bezúhonně sloužili Kristovu stádci. … Proč jsou mezi vámi spory? … Hanba, milovaní, velká hanba … když slyšíme, že se přepevný a starobylý korintský sbor bouří proti starším kvůli jednomu či dvěma jedincům! (1Clem 42–47)
Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, … starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, … ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy. Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“. (První list Petrův 5,1–5)
Nevíme přesně, proč se na sklonku prvního století rozhádali korintští křesťané. Víme však, jak se to jevilo jejich souvěrcům v dalekém centru impéria, když je přes moře napomenuli dosti razantním a rozsáhlým dopisem (je asi o polovinu delší nežli Pavlův První list Korintským). Ve srovnání s novozákonními listy je výjimečný už tím, že se jeho autor nepředstavuje a píše v první osobě plurálu; teprve po nějakých sedmdesáti letech jej Irenej ztotožní s biskupem Klementem, třetím Petrovým nástupcem ve vedení římského sboru.
Klement se nezabývá podrobně otázkou, co se vlastně v Korintu odehrálo mezi „mladými“ (těžko říci, zda byli mladí věkem, nebo se ke sboru připojili nedávno) a „staršími“, staví se však jednoznačně na stranu těch druhých; „mladé“ charakterizuje jako „bezectné, bezvýznamné, nerozumné“, kteří povstali proti „ctihodným, slavným, rozumným“. Za příčinu sporu označuje „závist a žárlivost“; řešení vidí v „pokání a pokoře“; vyzývá korintské, aby se podřídili „řádům a nařízením“. Všechny tři tématické okruhy obšírně rozvádí a ilustruje s pomocí mnoha starozákonních citací zabírajících přes čtvrtinu spisu.
K oněm „nařízením“ patří i Kristovo ustanovení apoštolů, kteří prý následně ustanovili biskupy a jáhny. Klementova formulace tu sice není zcela jednoznačná (viz výše), mnozí v ní však vidí jeden z nejstarších dokladů představy o tzv. apoštolské „sukcesi“ – posloupnosti, která začíná u Krista a vede přes apoštoly k biskupům.
Docela jiný obrázek nám nabízejí novozákonní spisy – jak evangelia, v nichž Ježíš napomíná učedníky, aby se jeden nad druhého nepovyšovali (srv. Mt 20,26 aj.), tak i epištoly. Nečteme tu nic o apoštolské sukcesi, díky níž by Kristova autorita proudila dál a dál prostřednictvím ctihodných představených. Jistěže najdeme v kanonické i nekanonické literatuře výzvy k jednotě a zaznívají i ostrá slova v reakci na různé konflikty (srv. List Galatským). Řešení konfliktních situací však nehledejme v autoritativním řetězci, ahistoricky promítnutém do dávnověku rané církve, nýbrž v pozorném a poslušném naslouchání Božímu slovu, jak nám je prostředkují bibličtí svědkové. To platí i o uvedené citaci z knihy Přísloví o pyšných a pokorných (Př 8,13), kterou autor kanonické epištoly (údajně právě Petr!) zasadil do svého výkladu o tom, že oděv pokory sluší všem bez rozdílu a že všichni, mladší i starší, se mají respektovat navzájem. (1Pt 5,5)