Nepostěte se s pokrytci – oni se postí v pondělí a ve čtvrtek, vy se však postěte ve středu a v pátek! (Did 8,1)
A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. (Mt 6,16–18)
Didaché je jedním ze spisů tzv. apoštolských otců; pod tímto názvem (ujal se až v 17. století), se skrývá několik autorů, v nichž křesťanská obrazotvornost vidí přímé žáky dvanácti apoštolů. Ve skutečnosti o nich víme jen málo, zejména to, co lze vyčíst ze samotných spisů a z jejich struktury a kontextu. Například autor Didaché (snad z přelomu 1./2. stol.) v první části navazuje na Matoušovo evangelium a sbírku ponaučení tradovanou zřejmě pod názvem Učení o dvou cestách; dále nabízí různé pokyny k církevnímu životu včetně starých eucharistických modliteb a Modlitby Páně; evangelijní narážky jsou i v poslední části, jež připomíná tzv. malou, synoptickou apokalypsu (Mk 13 parr).
Apoštolští otcové si z řady důvodů zaslouží naši úctu, avšak v letošním seriálu Pro homine si budeme všímat také sporných momentů jejich děl, kdy se vzdalují základní zvěsti evangelia. Markantním příkladem takové plevelné úchylky, která ovšem koření již v některých nešťastných pasážích Janova evangelia, je jejich protižidovské naladění. Pro středu a pátek coby postní dny nemá autor Didaché žádné vysvětlení (o pátečním postu coby připomínce Ježíšovy smrti hovoří teprve Tertullián ve svém montanisticky sektářském spisu O postu ze začátku 3. stol.); zavádí je z jediného důvodu, aby odlišil církev od Židů, které šmahem označuje za „pokrytce“. Podstata Ježíšových slov o postu pokrytců mu ovšem uniká: Ježíš v Kázání na hoře neútočil na židovské postní zvyklosti a už vůbec nevybízel své žáky, aby se od Židů v této věci distancovali; naopak, svou kritiku směřoval do vlastních řad, jako Žid poučující Židy, že půst, stejně jako almužna a modlitba, má být věcí soukromou a očištěnou od touhy po vnějším uznání.
Nicméně, abychom jenom nekritizovali – u Otců najdeme i jiné, inspirativnější úvahy o postu, v nichž protižidovský osten není: Půst je součástí přípravy ke křtu (Did 7,4). Almužna je dobrá jako pokání za hřích; půst je lepší než modlitba, ale almužna je lepší než obojí (Druhý list Klementův 16,4). Dokonale se postí ten, kdo se vystříhá zlých slov a tužeb, postní den stráví o chlebu a o vodě a ušetřené peníze věnuje potřebným (Hermův pastýř, Podobenství 5,3,6–7). Pravý půst znamená rozbít okovy nespravedlnosti a osvobodit ujařmené (List Barnabášův 3 s delší citací z Izajáše 58).