Pohled na církev očima „ateistického faráře“
Svou knihou „Věřit v Boha, který neexistuje, manifest ateistického faráře“ způsobil svobodomyslný nizozemský kazatel Klaas Hendrikse řádný rozruch. A přesně to jednašedesátiletý farář (který až v 37 letech přestoupil z podnikatelské sféry do církevní) zamýšlel – vyvolávat reakce. Se svým provokujícím záměrem uspěl. Svými výroky o „existenci Boha“ se v církvi dotkl citlivého tématu, jinak by na ně tolik lidí nereagovalo. Objevil se dokonce několikrát v televizi a poskytoval rozhovory novinářům. Hendrikse sám o sobě prohlásil: „Jsem čistokrevný ateista, protože popírám existenci Boha, přesto ale v Boha věřím.“ Ve své knize toho mnoho nového neřekl, ale zřejmě lépe a jasněji vyjádřil, co před ním říkali jiní. V následujícím článku naleznete zpracovanou kapitolu z jeho manifestu, který vyšel v listopadu 2007.
Farářem a ateistou zároveň? Podle faráře Klaase Hendrikseho se tato kombinace nevylučuje. Od loňského léta se takto prezentuje, a vyvolal tím ve své církvi pořádný rozruch. Ve svém manifestu podává vysvětlení. „Nejsem příliš liberální, nedávám tradici všanc? Myslím, že ne.“
Kdo se v Holandsku podívá na církev, tomu to na náladě nepřidá. Nové kostely se už dlouho prakticky nestaví, stávající chrámy se přeměňují v bytové domy nebo úschovny kol. Ve zbývajících kostelech najdete víc turistů než věřících.
Jednou za čas vychází výzkum, který ukazuje, že vylidňování kostelů nezadržitelně pokračuje. Lidé se obejdou bez Boha, alespoň bez takového, kterému se v kostele Bůh říká. Zanedlouho bude s církví konec.
Podle stejných anket je ale zájem o náboženství větší než kdy předtím. Církevní optimisté to vykládají tak, jako by pro jejich Boha ještě byla naděje. Ve skutečnosti zaměňují zájem o náboženství za kulturní zájem o křesťanské dědictví. To také lépe vystihuje, že jde o pozůstalost: křesťanský Bůh je pro většinu lidí už dávno mrtvý, a živý Bůh má čím dál méně společného s církví. Jevy jako „něco-ismus“ ilustrují, že se lidé sice chtějí zbavit Boha, ale ne víry.
Frustrovaná generace typu Maartena ’t Harta (spisovatele, který vyrůstal v přísně věřící rodině, pozn. překl.) mezitím pomalu vymírá. Lidé, kteří už s církví a vírou nechtějí mít nic společného, mají děti, které o tom nic nevědí: velká část mladých Holanďanů ani přibližně neví, o co v křesťanství jde.
Tato nevědomost má tu výhodu, že se může vytvořit prostor pro nezaujatý zájem, zvědavost. Člověk ale nemusí být prorokem, aby pochopil, že to nepovede k nárůstu počtu členů církve. Smysl života se hledá všude, jen ne v kostelech.
Každá organizace by se v takové situaci nad sebou zamyslela: nabídka zřejmě neodpovídá poptávce. Není snad s nabídkou něco v pořádku? Není potřeba radikálně změnit směr? Církev však ne. Jen nečinně přihlíží.
Zcela udivující to není. Římskokatolická církev při každé volbě papeže demonstruje, že používá jen jednu rychlost: zpáteční. Nizozemská protestantská církev (PKN) vznikla po padesátiletém snažení o sjednocení tří protestantských církví. Toho, co se mezitím odehrálo ve společnosti, si, jak se zdá, nevšimla.
Jak chce PKN vystupovat navenek, bylo zaznamenáno v jejím úvodním prohlášení, které vyšlo v říjnu roku 2005: „Naučit se žít v úžasu. Vize života a práce církve jako celku.“ Začátek je slibný: „Také se chceme cíleně zaměřit na skupiny lidí, které dnešní podoba naší církve neoslovuje.“ Brzo ale vyjde najevo, jak se věci mají. „Přesto, jak je Protestantská církev různorodá, v její mnohobarevnosti jde o vyznávání Jména všech jmen, Ježíše Krista.“ Volená slova na členy církve možná působí důvěrně a pozitivně, ale pro nezasvěcené jsou to zvuky z jiného vesmíru.
Uvnitř církve mezitím zůstává všechno při starém. Přes všechny pokusy o změnu zůstává liturgie srozumitelná jen těm, kteří byli vychováni v křesťanské víře. Pro ostatní je to jako s kriketem: je to hezká podívaná, ale pravidlům nikdo nerozumí.
V tom je nedostatek a zároveň tragika církve: její neschopnost se modernizovat je také výsledkem chybějící vůle. Církev vůbec nemůže nebo nechce být moderní, protože převládající proud – ortodoxie – usiluje o opak toho, co je současné. Má na to samozřejmě právo, ale tím vyvádí poměry v Nizozemské protestantské církvi z rovnováhy. Výsledkem je stále ta samá písnička: ostatní musí tak dlouho ustupovat ze svých nároků, dokud není ortodoxní proud spokojený.
Ta písnička byla ale složena už ve středověku. A od většiny věřících se nedá čekat, že si budou vědět rady s naukou víry, která byla změněna naposledy před více než čtyřmi sty lety.
Z toho všeho bohužel nemůže vyplývat nic jiného než závěr, že existuje obrovská propast mezi tím, co se odehrává uvnitř církve, a tím, co se děje ve světě. Schillebeeckx (významný belgický teolog 20. století, pozn. překl.) tak má pravdu: lidé neopouštějí církev, ale církve už se nenacházejí tam, kde se odehrává reálný život lidí.
Čas nás mezitím tlačí. Průměrný věk lidí, kteří chodí do kostela, je vysoký, jejich děti do kostela chodí už jen zřídkakdy a noví členové se hlásí jen výjimečně. Zbývá maximálně jedna generace. Je tedy potřeba něco radikálně změnit.
Obávám se ale, nebo spíš vím, že církev to nedokáže vlastní silou. Abych to řekl velmi zdvořile: její vedení si příliš málo uvědomuje, co se děje mimo zdi kostelů. Na synodních schůzích se to nezmění, změna bude muset přijít zvenčí. A teď nemyslím na externí poradenské firmy, ale na neředěný ateismus.
Pozvat si nepřítele? Sednout si k jednomu stolu s lidmi, kteří si utahují z církve a víry? Ježíš se toho nebál. Sedl si ke stolu s kdekým, a výsledek byl, nábožensky vzato, skoro vždy pozitivní.
Už jenom z tohoto důvodu by stálo za pokus překonat předsudky. Ateisté by klidně mohli být ideálním měřítkem toho, čemu vedení církve říká „obnovený zájem“.
Co se dá od rozhovoru s ateistou očekávat?
Na prvním místě samozřejmě to, že popře existenci Boha. Církev mu v tom samozřejmě nemusí dát za pravdu. Bylo by už ale docela dobré, kdyby to přeměnila v otázku: existuje Bůh? Tím by konečně začala brát vážně ty, kteří o tom pochybují. Anebo s tím bojují: pokud Bůh neexistuje, co potom zbývá, v co se pak dá ještě věřit?
Racionálně založený ateista určitě bude chtít konfrontovat věřícího se svým zdravým rozumem. Opravdu věříte, že Ježíš chodil po vodě? Věříte, že Bůh je láska? A co se týče těch vašich modliteb: myslíte, že je někdo poslouchá?
Nejsou to jednoduché otázky. Ale kdo se poohlédne zpět po vlastním životě, pravděpodobně zjistí, že to byly právě těžké a někdy choulostivé otázky, které mu pomohly najít správnou cestu. A většinou je zapotřebí někdo jiný, který nás donutí se podívat na věci, na které se raději nedíváme.
Jazyk, který se v církvi považuje za naprosto běžný, v očích ateisty určitě nenajde milost. Pojmy jako bratři a sestry, kázání, presbyteři, konfirmandi, pastýř a učitel by nejraději vyškrtl ze slovníku. Ateista rád klade otázky ke každému bodu bohoslužeb a jejich středověkým názvům.
Taky by nebylo od věci, kdyby se člověk v kostele občas mohl zasmát. Rozhodně bych pozval i filosofa Hermana Philipseho. Co takhle jeho výrok „Ateisté nejsou arogantní, jen lépe přemýšlejí“?
Církev se diskuse s ateistou nemusí obávat. Ani ateista nebude chtít křesťanskou tradici zrušit. Pokud už se někdy procházel po Římu nebo Florencii, viděl na vlastní oči, že člověk sotva pochopí, co kolem sebe vidí, pokud nic neví o příbězích, představách, rituálech a obrazech, které dohromady tvoří křesťanské dědictví.
Toto je v kostce vzkaz církvi: pochopte a uznejte, že se lidé mění, dejte lidem prostor, aby s tradicí zacházeli svým vlastním způsobem, a pomozte jim s tím. Uznejte, že tradice byly vytvořeny lidmi, že jakákoliv božská či jiná autorita jim byla přidělena lidmi, a že dnešní lidé v tomto směru nemají o nic menší práva než v minulosti.
Není můj pohled na křesťanství příliš subjektivní, příliš liberální, nedávám tradici všanc? Myslím, že ne. Nestává se snad pravda nějakého textu pravdou až ve chvíli, kdy se stane mou nebo Vaší? Raději pravdu prožitou než objektivní. Nemá cenu něco považovat za pravdu, když se kvůli tomu dostaneme do úzkých s vlastním svědomím. Ať si každý sám přebere, jestli převyprávěné biblické příběhy odpovídají jeho vlastním zkušenostem. Pokud tomu tak není, není chyba v něm, ale v tradici.
Otázka tedy nezní: „Pohybuji se vůbec ještě v křesťanské tradici?“, ale: „Souhlasí tradice se mnou?“ To není reklama na nezávaznost, ale naopak nabídka k důkladnému prozkoumání tradice. Člověk se může opravdu ztotožnit s tradicí jen ve chvíli, kdy v ní nachází něco z vlastních zkušeností.
Neplatí to jen pro křesťany nebo lidi, kteří chodí do kostela. Je mnoho lidí, kteří v kostele nikdy nebyli, ale Ježíše přesto považují za inspirující vzor.
Tradice tedy každému nabízí podle jeho gusta: těm, kteří pochybují, těm, kteří hledají smysl života, i těm, kteří se chtějí dobře připravit na procházku po Římě.
Klaas Hendrikse, deník Trouw, 3. 11. 2007.
Přeložila Lisa Fikejzová