rozhovor s Joelem Rumlem,
v letech 1980–1982 seniorátním vikářem Chrudimského seniorátu, 1982–1987 farářem v Lozicích (o. Chrudim); 1987–1999 farářem ve Velkém Meziříčí; 1999–2003 v Olomouci; od listopadu 2003 synodním seniorem ČCE.
Do roku 2004 vstupuješ jako novopečený synodní senior. Co podstatného si s sebou do nové funkce a nového místa neseš z let a míst předcházejících?
Do funkce synodního seniora přicházím po dvaceti třech letech farářování, a to ve třech sborech. Nejprve ve sboru tolerančním, malém, venkovském, sdílejícím sekularizované prostředí Polabska, kde jsem prožil svým způsobem mimořádnou dobu služby v prvním sboru; potom jsem byl ve sboru maloměstském, tradičním, kde se považovalo za samozřejmé patřit do některé ze dvou tradičních větví křesťanstva, ve sboru sice malém, avšak schopném a živém; a naposledy přišla zkušenost ze sboru velkoměstského, velkého, rozmanitého a pochopitelně patřičně náročného. Tyto zkušenosti spojuje vědomí, že tam či jinde jsou věrní členové církve, kteří si uvědomují, že jejich úloha je nenahraditelná, a že je úplně jedno, kolik jich kde je. Poznal jsem na všech místech i realitu církevní, tedy lidi okrajové a pasivní, některé i v křesťanském bezvědomí. Početní slabost nebo síla toho kterého společenství spíše zavádí, je to průvodní znak, který je vhodné vzít na vědomí, ale nic víc. Nesu si ještě zkušenost vnější – část (dnes už menší) svého farářování jsem prožil za komunismu a část za nového režimu. Toto působení mělo rozdílné kulisy – asi jako působení ve třech rozdílných sborech církve – ale úkol byl stejný. Vždy bylo a je možno hledat způsoby a cesty, jak zvěst evangelia neuzavřít pouze do bohoslužebného prostoru církve. A mám dojem, že se to dařilo, i když je jasné, že v této době se to uskutečňuje snáze. Mám-li tyto zkušenosti shrnout, potom takto: nejhorší podoba pojetí církve je ta, která se příliš těsně spojuje s místem a časem, s příležitostmi a pocity nezastupitelnosti; nejlepší ta, které je dán odstup od sebe sama, od vázanosti na struktury lidosprávy i svoboda od strachu o sebe sama. A mám dojem, že k tomuto pohledu mě nedovedly pouze prameny biblické, listinné a literární, nýbrž také zážitky prve uvedené.
Kolik jako aktivní člen církve pamatuješ synodních seniorů? Napadlo tě nějak se s nimi porovnávat?
Moje „aktivní“ paměť sahá k Václavu Kejřovi, ne že bych nevěděl o jménech seniorů před ním, dotýkala se mě asi jako jména všech lidí, o kterých byla řeč doma. Václav Kejř, ten už do mého života vstupoval více, jednak jako novoměstský farář (vyrůstal jsem v Horáckém seniorátu), i jako senior a synodní senior, zvlášť když jsem už studoval teologii a on měl v péči studenty. Občas nás káral, občas i vtipkoval, jak kdy, ale neopakovatelným způsobem svého horlení pro Hospodina mě zaujal. Pak byl Miloslav Hájek, toho mám spojeného s umísťováním na sbor, kdy mi dal jasně najevo, že jako absolvent jsem k dispozici synodní radě a budu umístěn podle potřeb církve; to se mi tehdy moc nelíbilo, ale teď jsem za takový postup vděčen (docela bych takovou praxi zase vrátil do života). Senior Hájek mě zkoušel při farářské zkoušce a pak byl na čas mým „synodním“ jako po něm Josef Hromádka a Pavel Smetana. Každý z nich byl (je) jiný. S jinými důrazy, přístupy, což je příčina toho, že se s nimi moc neporovnávám, protože jiný jsem i já a na svou jinakost máme všichni právo. Každý z nich byl seniorem v jiné konstelaci církevní i státní, a tak by bylo dost složité srovnávat se s nimi, když doba se opět jaksi pozměnila.
Doba se sice změnila, ale život a praxe – včetně působení synodních seniorů – těch minulých a předminulých etap nějak účinkuje dál. Působila tu různá sebepochopení církve i „církevního úřadu“, podle nich se rozhodovalo v konkrétních případech, v nejednom případě zůstávají otevřené či neléčené rány. Přemýšlel jsi nad tímto dědictvím – a nad tím, jak se s ním budeš vyrovnávat?
Je pravda, že existuje jistá setrvačnost v myšlení a postupech, pochopitelně i v chápání úřadu. S tím se setkáváš i tehdy, když nastupuješ na sbor a střídáš tam svého kolegu. A najednou slyšíš, že to nebo ono se vždycky dělalo tak a tak. Pokud se má něco měnit, tak postupně a trpělivě, s vědomým tahem za účelem a smyslem celého snažení. Tak jako cesta k moři vyžaduje průběžné korekce a pohledy do mapy, tak tomu je i ve službě farářské a seniorské. Očekávám, že i v této věci se postupně projeví jako výhoda, že jsme nastoupili jako šestice, která spolu celá začíná a mohla začínat až po půl roce vnitřního i společného zvykání si na nástup do funkcí. Mám dojem, že v historii církve se stalo snad jen jednou (díval jsem se do nějakých materiálů pouze zběžně), aby nastoupila celá šestice jako my loni v listopadu. Cítím, že jsme se zatím ve svých křesílkách pořádně neuvelebili, a doufám, že nám to bude dlouho trvat. Jakmile se nám v nich zalíbí, pak se dostaví nebezpečí zlenivění a zřemeslnění naší služby. Ato by asi být nemělo. V době totality bylo žádáno, aby se nic neměnilo a byl „klid pro práci“, takový klídeček, kdy nikdo nikoho neruší a nezneklidňuje. Teď nás k tomu může nutit vnitřní chuť mít pohodlíčko. Neodpovídám nijak konkrétně na tvou otázku, ale za dobu své služby ve sborech se mi osvědčil skoro stejný postup: na nic si nehrát, se svým záměrem se netajit a postupně a snad trpělivě a s dlouhodobým nádechem pro něj získávat podporu, aby byl přijat v posledu jako něco, co vlastně všichni chtěli, jenom neměli čas si to představit nebo uvědomit. Neříkám, že to je univerzální recept, ale řadu věcí se i tímto způsobem podařilo rozjet a začít. A co se týče těch otevřených a neléčených ran, ty jsou asi malou (nebo velkou?) bolestí církve, protože na uzdravování vztahů a léčení ran známe recept, víme víc, ale vposledu to neumíme využívat. Možná nechceme, protože i léčení někdy hodně bolí a do toho se ne vždy chce. Co se s tím dá dělat? Asi to samé, co prve naznačeno – znovu a znovu se snažit využívat rad, které jsme dostali proto, aby léčily, a my pak byli společenstvím, které se zbytečně nemusí trápit svým nemocným tělem, ale nemocemi jiných společenství, protože my zde máme být pro ta jiná nemocná těla.
Církev, podobně jako celá společnost, prochází změnami. Tradiční autorita spojená s církevní funkcí váží dnes v ČCE zřetelně méně než dřív. Vidíš to jako ulehčení, snížení míry odpovědnosti, nebo naopak jako komplikaci?
Změna váhy autority spojené s církevní funkcí má dvojí dopad. Jednak ulehčující, o tom jsem instalačně kázal – totiž, že nemá cenu chtít se skrývat za autoritu tam, kde je všechno na mně; to platí jak pro každého jednotlivého seniora a faráře, tak i pro každou jednotlivou duši – presbytera nebo člena sboru. Jsou chvíle, kdy ohlížení se po autoritě může zbrzdit něco kladného, proces, který nesnese dlouhých diskusí, zdali mě tam církev volá nebo chce. Spoléhat na autoritu tam, kde se má spoléhat na Ducha Božího, je brzda. I když i s tímto přístupem souvisí budování vnitřního aparátu zkušování duchů a péče o něj, ale nakonec jede člověk na vlastní účet. A musí jet! Nemůže se nechat táhnout.
Druhý dopad je opačný a souvisí s tím předchozím. To, že stačí dát na vanutí ducha, zní sice dobře, ale kdo zaručí, že duch je právě Duch a ne třeba zloduch v rouše líbivém? Takové nebezpečí záměny hrozí právě u autority, ona je (o to víc) přiváděna do stavu, v němž se o ni ucházejí duchové všelijací. Jediné, co může dobře zastupovat poklesající váhu autority, je dobré společenství. Společenství otevřené, společenství důvěry a úcty a zároveň lásky a pravdy. Takové si představuji a spojuji právě s lidem Kristovým, a to proto, že Kristův lid může nejlépe znát všechna pro i proti spoléhání na autoritu nebo pohrdání jí.
Jsou věci, které neukočíruje žádná autorita, až tak daleko už jsme došli jako civilizace a svět. Přesto je brzo na zoufalství. Hledejme jinou cestu, neníli autorit. Pracujme každý sám na sobě v duchu Kristově a stejným způsobem vstupujme do struktur toho kterého společenství, ve kterém je nám dáno žít. Odvaha i pokora; milost i řád; svoboda i poddanost; veselí i umírněnost – o tom Kristus mluvil a svědčil, a zdá se mi, že na takové cestě si lze vystačit i bez přehnané úcty k autoritám.
Jak se tedy jako „církevní autorita“ cítíš v kontextu, který jsi právě popsal?
Cítím, že jsem do role autority tlačen – rozhodni!, řekni!, ukaž!, napiš! – od tebe to zní jinak. To je pravda a musí se to tak vzít a tak to beru; ale budu se bránit hrnout se někam, kde lépe a rychleji a nakonec i moudřeji zasáhne někdo z toho kterého místa (duchovní nebo člen sboru). Čeho si však chci všímat, souvisí s nedávným zjištěním– snižuje se váha autority, ale nesnižuje se touha člověka autoritou být. A s tím pak souvisí míra schopnosti komunikovat vzájemně a mezi sebou. Komunikace uvnitř staršovstev, sborů se stává problémem. Něco takového je známkou toho, že společenství se ubírá jinou cestou, než o které jsem před chvílí mluvil. A pak asi je třeba do toho vstupovat odjinud, třeba i z pozice synodního seniora. Jevy, kdy lidé uprostřed sboru a církve spolu přestávají mluvit, jsou žalostné, je to projev společenství, které abdikuje na to být ještě lidem Božím a zůstává na tom, že bude pouze lidem lidským. Při tažení za tím, aby mělo autoritu za každou cenu, přišlo o svobodu od sebe sama.
V kterých oblastech života církve takovéto problémy s komunikací a autoritářstvím potkáváš? Jde o formy zbožnosti, správu církve, hospodářské záležitosti…?
Souvisí to mj. také se sebepochopením nás, členů sborů i farářů. Kdo z vás byl na Ukrajině za tamními evangelíky, tak jste poznali a někdy na to i mírně žehrali, že vás ona komunita brala jako autoritu natolik, že vám v tom bylo nemile. To nekritizuji, tak to je, jsme tlačeni do rolí. Dobrá. To se může dobře setkat s možnostmi a povahou kazatele nebo kurátora a pak vzniká přirozená autorita, která ponese prospěch. Negativně působí jakákoliv nepřirozenost ve vztahu k autoritě. Autoritářství jsem zažil nejen u kazatelů, ale třeba i u „velikých“ salárníků, zástupců „věhlasných“ církevních rodin nebo u nejhlasitějších presbyterů, případně tzv. nejzbožnějších členů. Problémy s komunikací lze nalézt všude v církvi (však jsou také všude ve společnosti), procházejí většinou oblastí života církve, protože mnohé oblasti jsou mnohdy spojovány jedněmi a týmiž lidmi. Nechci z toho dělat nějakou tragédii, to vůbec ne. Ale je mi dost smutno, když se dostanu k něčemu takovému hodně blízko. Nevím proč si to beru tak příliš. Asi proto, že jsem vyrostl v prostředí, kde byly diskuse a hádky mezi faráři časté, já na to jako dítě koukal a nebylo mi jasné, jak to, že ti samí, co se na sebe tak čertili kvůli něčemu, čemu jsem nerozuměl, vzápětí spolu vtipkovali, pak se vzájemně vyprovázeli k autobusu a psali si a těšili se, kdy že zas budou pokračovat. Nějak jsem si zvykl na to, že je možno i přes věcnou hádku postupovat dál. Asi mě tahle zkušenost poznamenala, vzpomínám na to se steskem, zvlášť tehdy, když se mi to nedaří dělat podobně. Ale jakýsi ideál mám pod kůží. A tak o něm aspoň mluvím. Protože dobře zvládat nesoulad může být jednou známkou vlivu vyšší moci na člověka.
V úvodu jsi připomněl, že když jde o církev, vždycky půjde o tradování a zvěstování evangelia. Které způsoby a cesty bys ze své současné pozice chtěl podpořit nebo inspirovat?
Vždycky se mi líbila civilní interpretace – zedníkům v Brně na stavbě, vězňům v Olomouci ve vězení nebo děvčatům ve velkomeziříčském pasťáku. Bylo potřeba formulovat jinak a nepomazaně. Odívat do obyčejného slovníku vzácný obsah Boží spásy v Kristu. To mě bavilo a baví. K tomu ovšem potřebuji okolí, a to necírkevní. Takže rozumím společenství církve jako přípravně, kde vše zraje a kde má člověk podmínky i čas k míchání čajové směsi, aby odtud vycházel a svou směs nabízel. Společnosti je třeba se nebát a nevystupovat vůči ní s už předem nastaveným obranným štítem. Dneska to vypadá v ekuméně někdy tak, že se pomalu začínáme dohadovat o zviditelňování, tj. o tom, kde to „víc šlape“, tedy kde je nejvíce přístupů a kolik kde je lidí apod. Do jisté míry je to prospěšná výměna zkušeností, přejde-li to zdravou míru, pak to začne být trochu mimo. Protože to uzavírá do sebe. Přece dokud nezaujmeme svým svědectvím všechny, tak se nemáme čím chlubit, napořád zůstáváme služebníky neužitečnými a napořád je brzo jásat nad dosažením cíle. Nedávám si jako hlavní metu početní vzestup českého evangelictví, ale spíš změnu myšlení vůči světu, změnu vůči společnosti. Když se v kostelech chlubíme tím, jak je nám Pán Bůh blízko, proč venku dáváme najevo, že je nám najednou daleko, když oněm neztratíme ani slovo? Natož abychom nově, neotřele, příběhově, dovedli popovídat o tom, jak jeho dílo a jednání zapadá do našeho pojetí obyčejného života. Sice neslibuji, že se budu snažit orientovat podle statistických ukazatelů, ale to vůbec neznamená, že bych chtěl výpověď čísel ignorovat. Jenom chci říct, že nejsou tím prvořadým. Když se pak dělá to druhé, přistupovat k životu, daru to od Pána Boha, se zvědavostí a s radostí objevitele, tak se to samo od sebe projeví i v číslech. Ale pořadí je obrácené. Auž jsem zase zpátky u toho, čím jsem začal.
Otázky kladl a za rozhovor děkuje Tomáš Trusina