(povídka)
Vše napjato mezi dvěma dny – dnem nástupu a dnem odjezdu. Jako život. Poslední den obsažen v prvním a naopak. Již tehdy, kdy novopečenému vikáři jeho nadřízený dal velký klíč od fary, zkritizoval kázání a odjel, bylo rozhodnuto. Nikoli osudově, ale tak, že každý zúčastněný věděl, co chce, musel chtít. A chtěl vědět. Tak senior nepochybně věděl, proč na závěr povolávací listiny připomněl verš ze Zjevení, jímž se mladému sbor v K. měl stát „první láskou“, tou, kterou novozákonní adresát, jak známo, opustil. Ano, při cestách na bicyklu ponurou krajinou, v magnetickém poli vysokého vedení elektrického proudu, ho napadalo, že člověk má být farářem jen po Kristova léta, kdy optimismus je ještě přítomen, anebo až k stáru, kdy přítomnost není tak naléhavá. Nejhorší je ten hovězí, střední věk. Později, když vyfasoval služební vùz a na bohoslužby do nedaleké vsi nemusel na kole, se takové myšlenky v jeho hlavě už neindukovaly.
Po kázání seděl v hotelové restauraci, jaké bývají na náměstích takových měst podokresního formátu. Byl tu cizinec, ale vžíval se do představy, že tu má bydlet, ba i žít. Morový sloup a stará pošlapaná dlažba působily příjemně: Ještě tu není asfalt, ještě může dýchat zem: Vdechovat vzduch otrávený kouřem z nedalekých elektráren a vydechovat ze svých podzemních sklípků zbytky starých věků. Při kázání se mu dýchalo těžce. Cosi svíralo jeho hrdlo, bolest se hrnula do čela, musel stále polykat, aby vyrovnával tlak v uších. Mluvil o něčem, co prožíval v hlavním městě, kde bylo všechno daleko vyostřenější. Jeho vnitřní napětí bylo této komunitě trochu cizí. Toto městečko zaplavuje, zvlášť v neděli, intenzivní nuda. Všecky kouty, ač prázdné, jsou se sebou jakoby spokojené. Říkal si, že to tak má být, že musel ve své hlavě vždycky překonávat rozdíly mezi dvěma světy. V Praze docházelo ke střetu s nepřítelem, ale tady, tady bude dávat rány do prázdna.
Neobyčejný dojem v něm zanechala návštěva u sestry a paní K. Její muž byl již delší dobu upoután na lůžko, pořád mu ale chutnalo. Mluvila o rozepřích, které vznikly tím, že různí lidé chtěli používat farní zahradu, garáž, a možná i faru. Vzpomněl si na sen, v němž babičky ve sboru, do kterého nastoupil, očekávaly, že nový farář napraví staré křivdy a ochrání jedny před druhými. Přemýšlel, zda je vítán. Nepochybně narušil rovnováhu, která se ustálila v nárocích na nemovitosti. Ještě dlouho potkával na schodech bytosti, jak odnášely předměty z fary. Používaly ji jako skladiště. Uklizeč jménem Havel byl ochotný skladník.
Proč nejít k jezu. Tam, kde před lety složil báseň… Tehdy měl pocit, že je inspirována, že není jen výplodem jeho mozku. Jez hučel, rybáři mlčeli. Pár šluků z doutníku ho hodilo do přítomnosti. Na chvilku. Ale pak se myšlenky zase rozběhly. Co tu vlastně pohledává? Co tu má dělat? Nač byla ta léta studií? Hlava se motala od těžkého tabáku. Jak rád by se vrátil tam, vlastně sem, před devíti lety, kdy se v K. poprvé objevil. Město nasyceno příběhy minulými teď tak prázdné. Hradní kulisy jsou kulisami marnosti. Musí jít jinam. Naproti přes řeku strměl pestrý podzimní les. Tady bývala zahradní restaurace, teď jen zamčená bouda. Došel proti proudu až k přehradě a pomalu se vracel. Tak by měl začít: Pojďte za Kristem! Ať začne ten slavný lidolov! Ne, rybář nejsem a nebudu, pomyslel si, na udici čeho bych měl lovit? Sítě mé víry jsou nepevné. Jak rád by zamodlil. Ale nešlo to. Měl pocit, že se obětoval pro myšlenku, kterou zapomněl. Rybáři, kde kotvíte? V restauraci Kotva bylo cítit člověčinu. Aspoň k jídlu si něco dát. Zajdi a jez. Sekaná s hořčicí. Byl jsem tu vysazen a už sedím, říkal si. Ahoj Péťo, čau kluku. Tohle je Jára a tohle je Zdeněk, tohle je novej farář. Kdo jsi, tázaly se ty podnapilé oči, ne víc, ne míň. Být, magicky být, to jest vládnout, každý chce vládnout, hovořit, uhranout. Setkaly se jejich pohledy. Ty seš můj Křtitel, vole. Jakás boční komunikace, mimovolná, stále přítomná. Když odcházel, opilý děda s kalhotami na šňůrku se přiblížil: Proč nemáš klobouk? Ne, klobouk jsem nikdy neměl, to si mě s někým pletete. Představoval jsem si tě jinak. Co tu děláš po tom všem? Ale mladý farář nechtěl slyšet. A to bylo dobře. Dověděl by se příliš.
Odjel do rodného města, aby se umyl, vzal čisté svršky, zašel na pivko s přáteli a tak načerpal sílu pro další dny. Když se vrátil, na farní zahradě se konalo gardenparty. S ohněm a s buřty. Nakonec Havel pozval i jeho. Jeho žena mu, když zavedl řeč na politiku, řekla: Nás nezajímá, jestli je nějakej Vondra zavřenej spravedlivě nebo nespravedlivě, nás zajímá, jestli bude co jíst a za kolik. A pak mu Havel, když už měli pár lahví v sobě, prozradil veřejné tajemství. Já ti něco řeknu, Péťo – můžu ti tak říkat? – to se budeš divit, to se tedy budeš divit. My jsme tady všichni komunisti… To se divíš, co?
Spal ve spacáku v kostelní lavici. Ve snu chtěl o problémech v K. hovořit se svým představeným. Monumentální víka jeho očí vše přikrývala. Právě se zavírala jako dveře výtahu. Ještě stačil nastoupit. Ale uvnitř, jako starý liftboy, sedí zase on – senior. Ráno někde zvonily zvony. Na ulici, která vede kolem fary, rachotila auta. Sešel se s několika lidmi ze sboru. Objevil se i pan Bouše, který se kdysi naštval kvůli garáži na seniora, protože ji nemohl používat, a do kostela za jeho administrace důsledně nechodil. Po prohlídce fary navrhoval darovat budovu nějakému podniku a ještě jim zaplatit, aby si ji vzali. Jinak přišly jen babičky. Zatím nechtějí, aby se bohoslužby konaly každý týden, stačí prý jednou za čtrnáct dní. A ani biblické hodiny se zatím zavádět nebudou. Prý až se to trochu porichtuje. Na závěr sejití je mladý vikář seznámil s provoláním Několik vět. Pan Bouše ihned odešel, prý je to politika a s tím on nechce mít nic společného. Později se vikář dozvěděl, že jeho syn je ve straně. Paní K. pronesla, ještě než dočetl, že by to nepodepsala, že je to protistátní. A sestra Š. na to řekla, že je to pravda, co se v tom manifestu píše. A další pak vyprávěla, jak se nemohla dostat na školy, protože byla dcerou malorolníka. To koště mi z ruky nikdo nevezme, uzavřela svůj příspěvek. Sestra K. se šla několikrát podívat, jestli někdo neposlouchá za dveřmi. Sestry jdouce z fary vše rozebíraly. Nebudeme chodit, jestli bude takhle pokračovat, říkaly. Jestli nebude mluvit hlasitěji, přestanu chodit, přitakávaly ostatní. A pan Bouše, ten už nikdy nepřišel. Snad až zase přijde nový farář.
Městská věž vypadá morbidně. Část je již natřená nabílo. Teprve teď si všiml, že na věži jsou zavěšeni natěrači. Ztráceli se jako tečky mezi fiálami, které zdobí její špici. Navštěvoval několikrát denně obchody, aby zakoupil roury do kamen, barvy, nátěry, nářadí. Vracíval se k faře té jeho denominace katovskou uličkou. Otevíral se před ním výhled na klášterní kostel, klášter a klášterní zahradu obehnanou zdí. Na zídce u malého podhradního domku lehával šedý mefistofelský pes. Byl srostlý s tou zídkou. Věděl své. Zvířata ví své, a proto mají takový smutek v očích, a proto necítí bolest tak silně jako lidé. Už to mají za sebou. Zvířata prý přestala mluvit, když první Adam zhřešil.
Byl pátek, a to skoro všichni přijdou na Kotvu. Z hospody šli potom se Zdeňkem a Jardou k Tomášovi na mejdan. Byt už byl plný. Napřed obdivovali Tomáše, jak hraje na kytaru, pak se předmětem jejich pozornosti stal nový farář. Zprvu byli nadšeni, že přišel, že dovede s máničkami sdílet půllitr. Teď si řekli, že ho proklepnou. Zdeněk se mu díval dlouho do očí, Jarda se ptal, co si o něm myslí. Zdeněk pak uchopil za palec vikářovu levou ruku a trochu ji vykroutil, aby mu mohl číst z ruky. Vikář si nepamatoval, jak se všechno semlelo, ale palec ho druhý den ještě bolel. Fakt je, že ho začali podezírat, že je nasazený jako agent StB. Chtěl odejít, ale Zdeněk ho zarazil. Když všichni usnuli, vyrazil a Jarda ho následoval. Po cestě přibylému flanďákovi vykládal, že vůbec neví, s kým se baví: O mně se taky říkalo, že jsem konfident. Všichni se na mě vyprdli. Já ti strašně fandím, ale taky ti nevěřím. Pravda, krása, spravedlnost, pro to se musí žít, veřejně to říkat a dělat zároveň, ale kdo to dokáže? Nakonec Jára přespal na faře. Nevěřil, nechtěl věřit, chtěl najít důkaz, že farář je podvodník. A brzy našel. Našel rozpor v tom, co církev hlásá a co dělá. Ráno musel vikář na bicyklu do vsi a tak Jardu neuváženě vzbudil. Byl to zásadní projev nelásky a nedůvěry, že ho nenechal dospat. Farář byl nevyspalý, ale kázalo se mu lépe. Musel však přitom myslet na Jardu a na to, že začalo téct do fary.
Přišel dopis od představeného. Psal, že se dozvěděl, že bratr vikář zneužil své kazatelské funkce, když při kázání vyzýval údy sboru k podepsání jistého manifestu politického charakteru. Věřící si nepřejí o těchto věcech slyšet, psal, a jistě Vám to řekli, do kostela chodí pro něco úplně jiného. V závěru vikáře zaříkával, aby bedlivě zvažoval své kroky, a nakonec mu popřál vše krásné. Bratr vikář zvažoval své kroky. Snažil se uvést do chodu sborový cyklostyl, aby už nemusel těch Pár vět předčítat a každý si je mohl přečíst sám.
Pracoval v okně fary, když se ozvaly bubny. Co se děje? Přidaly se trouby. V ohbí ulice se objevilo procesí. Sevřený, dlouhý šik táhl ulicí. Vpředu truby a věnce, za nimi hasiči, milicionáři a školáci. Byl 7. listopad. Hluboce zakořeněný zvyk kladení věnců k pomníku rudoarmějců na místním hřbitově. Jako by padli zrovna 7. listopadu. To asi ten pravoslavný kalendář. Odpoledne se zjevil kulantní církevní tajemník. Omlouval se, že obtěžuje, že by rád někdy pohovořil, poradil s vedením sborových účtů, poslechl kázání. Nechtěl však jít dál. Při příštím setkání si řekl o Několik vět.
Pohřeb. Z malé lopatky dopadá písek – vnímal tak silně ty vnější projevy – na igelit pugétů. Procesí s dechovkou. Instrukce zaměstnankyně pohřební služby, té kněžky pohřebácké, profesionálně slzící. Při kázání měl dojem, že posluchači poslouchají víc než při bohoslužbách v neděli. Hovořil o vzkříšení. Předestřel obraz Adama ze Sixtinské kaple. Vždyť obojí – stvoření i vzkříšení – musí být stejného řádu. Neznal muže, kterého pohřbíval. Do kostela ze zásady nechodil, byl prý alkoholik a svou ženu i děti bil. Jeden pozůstalý pak na pohřební hostině kazateli naznačil, že je asi dobře, že ten chlap je po smrti. Podivné sny tehdy zastihly mladého pastora. V lese hořel strom. Hovořil s dívkou, která zemřela před několika lety, stála pod okny a chtěla něco vědět. Až po chvíli si uvědomil, že přece zemřela. A pak se stal svědkem jejího soukromého zmrtvýchvstání. Chodil po světě, až ji znovu potkal, a ona se ho zeptala, co děláš? Umírám, odvětil. Jako všichni, povzdychla si. V neděli kázal na text „Ne ihned dochází ortel pro skutek zlý, protož vroucí jest k tomu srdce synů lidských, aby činili zlé věci“. Jsou chvíle nevěry a malomyslnosti, a ani farář není továrna na víru…, začal své kázání.
Underground z Chomutáče přijel pomoci porichtovat faru. Nehostinnost domu dostala rozhodující ránu. Idea fary jako ohniska nezávislé kultury se zdála býti reálnou. Přišla však revoluce, která dala rozhodující ránu všem představám. Z náměstí přišli revolucionáři na faru, aby zde založili Občanské fórum. Přišli i Romové se svým prohlášením, v němž stálo, že za komunismu byli „po způsobu tažných ptáků značkováni“. Chtěli po faráři, aby se stal jejich mluvčím, což se naštěstí nestalo. Stal by se mluvčím jedné poloviny Romů v K. která je znepřátelená s druhou polovinou. Bojovné vedení O.F. zařídilo místnosti pro svou činnost na náměstí a z fary si vypůjčilo cyklostyl. Nedělalo by to dobrotu, tvrdil obratný Liška, kdyby to bylo na faře. Jeho vychytralost ho nakonec vynesla až do parlamentu. A mladý farář našel svého Nepřítele. Stala se jím správa nejbližší vězeňské aglomerace. Farářům se po Novém roce otevřely katry nápravněvýchovných ústavů. Tam mohl uplatnit své zkušenosti z minulé doby, neboť vězení nepřestalo být hnízdem totality a možná jím ze své podstaty vždycky bude. Vězení svítilo, když pozdě večer chodíval na nádraží a ze srdce si zpíval: Tebe Bože chválíme…
Navštívil opět bratra K. upoutaného na lůžko. Bojoval u Dukly, říkal, že kdyby Němci vyhráli válku, tak by Rusáky konečně někdo naučil pracovat. A pak říkal, že za komunismu to bylo lepší. O nás, o vojácích ze Svobodovy armády, se nemluví. Ale komunisti si nás taky necenili, připustil. Ne, na zemi žádný ráj nebude. Táto, nech tý politiky, okřikovala ho jeho žena. Vyprovodit ke dveřím ho šel jejich alkoholem nemocný syn. Když pak bratr K. zemřel, vypálil vojenský oddíl na jeho pohřbu slavnostní salvu do vzduchu a zazpíval státní hymnu.
Mrzlo. Zamrzlo i potrubí na faře. Dvoje uhláky těžko mohly budovu vyhřát. Jednou spal u Moniky v teplém bytě paneláku. Přikázal si, že se musí zdržet jakýchkoli milostných projevů, ačkoli se mu líbila. Měl tu přece jiné poslání.
Opět pohřeb. Pane kolego, oslovil mladého faráře po skončení obřadu řečník pohřebního ústavu. Těžko říct, jak přijímat ono oslovení. Ano, připomínal kněze, ovšem jiného, opačného náboženství, v očích veřejnosti jsou zřejmě kolegové. Už proto, že oba používají tutéž svatyni, vybavenou elektrickým zasouváním rakve pod podlahu. Jeho řeč byla dvakrát delší než řeč vikářova. Dojetí dosáhlo vrcholu se slovy básníka podmalovanými houslemi. Decentně bledý, vysoký, solidní muž uměl položit důrazy na ta správná slova, jejichž smysl však unikal mnohým. Nicméně tato slova hnala další a další slzy ven z očí. Po skončení obřadu povídal v sakristii své obřadní síně houslistovi: Ta s šikmýma očima… to byla kočka… ve druhé řadě, všiml sis? A pak ještě vyběhl za kolegou: Pane kolego, příště to musí být kratší, abych měl prostor také něco říct.
Kárné řízení před církevními představiteli. Dvoučlenná deputace bratří a sester ze sboru si stěžovala na nového vikáře. Neměla to být stížnost, opakovala komise, chtěli jen říct, že se s novým vikářem necítí dobře. Je třeba, aby se to farářské nedochůdče vyvarovalo dalších chyb a zintenzivnilo kontakt se seniorem. Není to výzva, je to prosba, opakovali, jak seděli kolem chlebíčků. Je třeba, abyste zvážil úroveň přípravy na kázání, řekl jeden, když se vikařík zeptal, jakých že chyb se má vyvarovat. A další se přidali jeden po druhém: Práce ve vězení nesmí být na úkor práce ve sboru. Zvažte možnost práce s mládeží… Zkrátka, buď dojde ke kvalitativní změně, nebo bude třeba, abyste opustil toto povolání. Máte na to dva měsíce, uzavřel debatu senior. Vemte si chlebíček, ještě řekl jeden z přísedících. Jel domů jak zpráskanej pes a dostal chuť na civil.
Zde končí příběh začínajícího faráře – dříve než ve skutečnosti, dříve než došel Kristových let a dříve než přišla léta hovězí.
Epilog. Tu noc prochodil po mrtvolném městě bez cíle, protože naposled. Nikde člověka, jen kdosi zkoušel rychlost vozu v lomených uličkách. Pak potkal cikána Antona, kterého znal z vězení. Potřeboval odvézt do Teplic, do práce a za „novou starou“. Říkal, že přijde za chvíli. Klepání na okno ho ale probudilo až za kuropění. Tony se proklínal, že se vyspal se svou původní starou. Prý ho „tahá“, vysvětloval po cestě automobilem. Dělá takový čáry, aby se vracel. Věříš na kouzla a čáry? Já jo. My na to věříme, jako ty třeba věříš na bibli. Když chlap zahejbá ženský, ona musí zašít žábě oči a přitom opakovat jméno toho jejího, aby se vracel. Anebo zaživa rozřízne psa a posolí ho, aby se chlap pomalu rozkládal zaživa. Moje bejvalá zase napíchala játra, ale já jsem to u ní našel a vyhodil. Tak ho odvezl ranní mlhou do Teplic. Tony ještě mladému vikáři radil, co dělat proti těm kouzlům, ale on to zapomněl. Kázal toho dne naposledy. Vybral text o Samsonovi. Nejde v něm v jádru o ženy, prohlásil z kazatelny, ale o tajemství zapletení a zasvěcení. Marnost se vlévala oknem do modlitebny. Celý pobyt zde v K. se vikáři slil v jediný hutný dojem. Prvotní intuice potvrzena, kruh se uzavřel. Předávání dokumentů a matrik. Na všem ulpívavost. Čistá saka nadřízených. Slzy babiček. Rozprava nad krabicí se svícny a s bohoslužebnými předměty. Kam ji schovat, dům zůstane prázdný.
Cestou k přehradě potkal několik dětí. Smály se na něj. Kroky měl těžké, a přece si připadal jako ve stavu beztíže. Pěnící voda pod přehradou unášela čísi slova. Koukal do vody a došlo mu, že měl dnes pohřeb. On, který pohřbíval na hřbitově za křižovatkou.