Když proti sobě v amerických primárkách stáli idealistický socialista Bernie Sanders a pragmatická Hillary Clinton, byl právě její pragmatismus a umírněný pohled na věc pro mnoho lidí tím pravým argumentem, proč ji volit. Sandersova vize pro Ameriku se jim zdála příliš naivní, příliš vzdálená světu, ve kterém žijeme. Jenže pak pragmatickou kandidátku Demokratické strany porazil současný prezident Donald Trump, člověk v mnoha ohledech od reality naprosto odtržený. Ukázalo se, že realismus nemusí vždycky fungovat. Ať už bereme vážně oblíbený slogan současné americké levice „Bernie would have won“ („Bernie by byl vyhrál“) nebo ne, faktem zůstává, že Hillary Clinton nevyhrála. Navzdory všem očekáváním, navzdory všemu realismu.
Kampaň Hillary Clinton proti Donaldu Trumpovi byla z velké části postavena na tom, že Trump ztělesňuje zlo v mnoha odstínech a – snad podobně jako Sanders? – není realistický ani rozumný. Tím se nakonec Clinton snažila získat i část „rozumných“ voličů a voliček Republikánské strany, což se jí snad i částečně podařilo.
Po Trumpově zvolení se ovšem vedení Demokratické strany – konkrétně například prostřednictvím předsedkyně Demokratů ve Sněmovně reprezentantů Nancy Pelosi – velmi záhy nechalo slyšet, že je potřeba s Trumpem najít společnou řeč. Byl zvolen, je prezidentem, a řeči o tom, jak je naprosto nepřijatelný, radši uzávorkujme. Na české politické scéně máme dva kandidáty na osobnost srovnatelnou s Trumpem. Miloš Zeman se do této role sám hrdě napasoval v dopise, který Trumpovi krátce po jeho zvolení adresoval. Druhým kandidátem je Andrej Babiš. O srovnání s Trumpem si říká jednak svým příběhem – bohatý podnikatel rozšiřuje svou moc a bez předchozích zkušeností se vrhá do vrcholové politiky – i sebeprezentací a stylem vyjadřování, ať už je to excesivní aktivita na sociálních sítích nebo výrazivo, které má zapůsobit na „obyčejné lidi“.
Ještě zajímavější je ale to, jak podobně s Trumpem i Babišem nakládá tzv. realistická politika. Je to zdánlivý paradox: na jedné straně se o nich (Trumpovi i Babišovi) píše a hovoří jako o politicích rozbíjejících starý systém a ohrožujících samy základy demokracie, zároveň ale – často od týchž lidí – slyšíme, že novou situaci je třeba přijmout a přizpůsobit se jí. Zdánlivý paradox je to proto, že obě argumentační linie vyrůstají ze stejného politického postoje – z hlediska jeho nositelů realistického, umírněného, rozumného. Ve skutečnosti ovšem nefunkčního. Tento realismus především skáče na lep Trumpově a Babišově sebeprezentaci coby bojovníků proti systému. Do jisté míry to snad dělá i záměrně, protože je to přijatelnější než připustit, že politika, která byla v posledních dekádách vtloukána lidem napříč západním světem právě jako realistická, rozumná, funkční a umírněná, dala politikům jako je Trump a Babiš vzniknout. Je to přijatelnější než připustit, že Trump a Babiš se od svých protivníků liší daleko víc sebeprezentací a bezostyšností než skutečnou podstatou toho, co dělají. A je to přijatelnější než uznat, že systém, který utváří Trumpy a Babiše, by bylo lépe od základů změnit, případně vyměnit. Systémové změny totiž nejsou realistické.
A odtud se rovnýma nohama dostáváme ke druhé straně mince, k druhé polovině onoho zdánlivého paradoxu. Skutečně se postavit Babišovi a Trumpovi – nad rámec novinářských a politických frází – by znamenalo zpochybnit samotný systém, který umožnil jejich vzestup. Od zdánlivého paradoxu se dostáváme ke skutečnému: Politici, kteří tak halasně proklamují svou opozici vůči systému a establishmentu, jsou jeho nedílnou součástí. Donald Trump se výrazně neliší od hlavního proudu Republikánské strany – což není pochvala pro Trumpa, ale spíš smutná vizitka strany, která jej dostala do Bílého domu – a jako bohatý podnikatel, který podobně jako Babiš provádí nejrůznější čachry s převáděním majetku na své děti, aby se naoko vyhnul střetu zájmů, rozhodně nemůže potřebovat, aby se v systému, který toto umožňuje a který jej učinil prezidentem, cokoli skutečně změnilo. S umírněnými realisty je tak nakonec – stejně jako Babiš – na jedné lodi.