Příběhy proti beznaději

Číslo

Putování biblického kontrabandu

Od roku 1981 jsme bydleli v Horních Dubenkách, kam jsem nastoupil jako vikář. V roce 1984 jsem ovšem ztratil státní souhlas k duchovenské činnosti, což bylo výsledkem dlouhodobého procesu, který začal po mém podpisu Charty 77. Staršovstvo sboru mě podporovalo, a tak jsme až do roku 1987 v Dubenkách mohli zůstat. Pracoval jsem jako topič a zaměstnanec vlakové pošty.

Fara v Dubenkách, kde jsme bydleli, měla obrovskou výhodu. Byla zde totiž velká prostorná garáž, a navíc byla dobře položená. Z ulice nebylo vůbec vidět na dvůr, což poskytovalo dobré možnosti pro překládání zásilek knih. Ty k nám byly dováženy pravidelně ze zahraničí, z větší části to byly bible a biblické slovníky. Celá akce většinou fungovala následovně: nejdříve u našich dveří zazvonil neznámý člověk, který stručně oznámil, že večer přijede s autem. Když pak dorazil, zaparkovali jsme auto nebo přívěs do dvora, kde jsme zásilku vyložili. Málokdy jsme znali jména našich „hostů“, a to i z jednoho prostého důvodu. Když se mě estébáci při výslechu ptali, kdo že nás to navštívil, mohl jsem po pravdě odpovědět, že to nevím.

Našimi návštěvníky byli většinou charismatici. Díky svému přesvědčení byli totiž ochotni riskovat mnohem více než jiní. V Holandsku existovala organizace, která tyto akce koordinovala. Dnes víme, že se v ní angažovala Hebe Kohlbrugge, Henri Veldhuis a Jan Kraaijeveld. Financovaná byla z nejrůznějších zdrojů, včetně amerických. „Naši charismatici“ rozváželi z Holandska na nejrůznější místa po ČSSR charismatickou literaturu. Jejich sí využívali také naši holandští přátelé k dopravování literatury přímo pro nás. Charismatici byli horliví ve své zbožnosti, a když jsme je občas pozvali na čaj nebo kávu, nezřídka jsme s nimi absolvovali i patřičnou modlitební chvíli, dokonce v cizím jazyku.

Vedle našich knížek jsme dostávali také pořádné dávky charismatické literatury, o jejíž kvalitě jsem měl silné pochyby. Uvažoval jsem, jestli mám tyto knihy spálit, což jsem nakonec neudělal, místo toho jsem je poslal lidem, o kterých jsem věděl, že by o ně mohli mít přeci nějaký zájem. Nicméně jsem si stejně říkal, že bych byl ještě tak ochoten jít sedět za bible a biblické slovníky, ale za tohle tedy ne. To jsem pak také řekl Henrimu a Janovi, když za námi přijeli ověřit dodávky. Ti zařídili, že se to pak už neopakovalo. Naše necharismatické knihy jsem obvykle posílal dál do sborů přes své kamarády – faráře. Velká část knih vždy mířila na Vysočinu.

A teď zpátky k vykládce. Ta probíhala tak, že jsme pytle s knihami přenášeli z auta zaparkovaného ve dvoře do garáže. Přitom jsme naše dvě děti zavřeli do pokoje, abychom mohli nerušeně pracovat. Jednoho dne mě však v obchodě zastavil jejich učitel a ptal se, co že se to u nás děje? Děti ve škole vyprávěly, že byly zase zavřené v pokoji a rodiče prováděli něco tajuplného. Pořádně jsem se vyděsil, s dětmi jsme o tom však nemluvili, a místo toho jsme to příště řešili jinak. I děti jsme do stěhování zapojili: dali jsme jim nosit malé pytle s knihami. Pak už o tom nikdy ve škole nemluvily.

A teď vám povím příběh, který je o něco zvěstnější. V roce 1987 jsme se přestěhovali do Jihlavy. Díky tomu mohl přijít do Horních Dubenek Štěpán Hájek, který státní souhlas dostal. V Jihlavě jsme koupili domek na klidném místě vhodném pro transporty. Ten měl ovšem jednu vadu – špatně položený vjezd do garáže.

Pro snazší pochopení vysvětlím, jak převozy probíhaly. Po přejezdu hranic přebalovali naši návštěvníci knížky ukryté ve speciálně upraveném přívěsu do pytlů. Občas se ale stávalo, že to nestihli, a knihy byly při příjezdu k nám ještě v přívěsu. Pak jsme museli s celým přívěsem zacouvat do garáže, kde jsme knihy pytlovali. To ovšem šlo vzhledem ke špatně umístěnému vjezdu jen ručně. Jednou, když jsme zase museli přívěs tlačit do garáže, odpojili jsme ho od auta, ale záhy se ukázalo, že přívěs je na ruční manipulaci příliš těžký. Sice jsme byli čtyři, dva návštěvníci, žena a já, ale nedokázali jsme ho do garáže zatlačit. Tlačili jsme vší silou dopředu a dozadu a znovu dopředu a zase zpět, ale přívěs se ani nehnul. Po pátém nebo šestém neúspěchu nám bylo jasné, že je zle. Naše ulička byla sice klidná, ale vpodvečer, když skončila směna v nedaleké továrně, bylo i u nás rušno. A tato hodina se právě blížila. Musím říct, že jsme byli dost zoufalí a na konci sil. Zdálo se, že se nám to tentokrát nepodaří a že je na nejlepší cestě pěkný průšvih. Pak jsme si povzdechli, a říkali jsme si, že nás v tom Hospodin takhle přece nemůže nechat. Znovu jsme zabrali a … v podstatě se stal zázrak. Bez větší námahy jsme najednou s vozíkem zacouvali do garáže. Ještě dodnes před sebou ten moment vidím. Jen jsme za sebou zavřeli dveře od garáže, začal ulicí proudit dav lidí… Nemohu to chápat jinak, než že nás Hospodin zachránil před velkým průšvihem.

Podle vyprávění Petra Brodského zapsal Peter C. A. Morée