Člověk nežije svůj životní příběh sám, patří do společnosti. Nejbližší lidé jsou pro něj také těmi nejdůležitějšími – je to jeho rodina, rodiče, sourozenci, partneři, děti. Na Slovensku existuje od roku 2020 Združenie rodičov a priateľov LGBT+ ľudí. Jedná se převážně o rodiče, jejichž děti se „vyautovaly“ jako gayové, lesby či translidé. V konzervativní zemi, jako je Slovensko, to nemají snadné tito lidé ani jejich rodiny. Pro rodiče je důležité, že své děti milují a přejí jim vše dobré. Ve chvíli, kdy se jim děti svěří s tím, kým jsou, či kým se cítí a necítí být, se situace jejich dětí začne týkat také jich. Je pro ně důležité, aby svou reakcí dětem neublížili, ale je také často nesnadné se s věcí vyrovnávat. 15 autentických příběhů, shromážděných v knize půvabného vzhledu, doplněné kvalitními fotografiemi, napsali příbuzní LGBT+ lidí – převážně matky, ale také dva otcové, sestra, neteř a jedna „spojenkyně“. Mezi jednotlivými příběhy jsou vložené stručné „mýty“ a „fakta“, vyvracení častých, ale nepravdivých názorů – např. „Mýtus: Nevedia už čo od samej radosti, chcú byť zaujímaví. Fakt: LGBTI+ ľudia na Slovensku zažívajú diskrimináciu, často nenávisť, výsmech, vyhrážky, odmienutie ich rodinami, spoločnosťou. Kto z nich si to vybral dobrovoľne? Nikto. Jednoducho sa tak narodili, je to prirodzené a je to v poriadku.“ Další z vyvracených mýtů jsou například „Hrozí, že deti si budú masovo meniť pohlavie“, „je to len výmysel dnešnej doby“, „transrodovosť je duševné ochorenie, ktoré je třeba liečiť“, „moja dcera sa cíti mužom, lebo som chcela syna. Je to moja vina.“ Kniha je doplněná dvěma krátkými, ale důležitými kapitolkami „Rodičovský coming out“ a „Slovník pojmov“.
Příběhy, které se v knize dočteme, jsou jednoduché a přesvědčivé a často mají docela dobrý konec, vzdor diskriminaci a útlakům, které LGBT+ lidé na Slovensku zažívají ze strany státu, společnosti, ale i leckterých představitelů církve (otázky víry a postoje církví jsou v příbězích také často tematizovány). Častým řešením, které pro LGBT+ lidi na Slovensku zbývá, je ovšem migrace na Západ, kde nejsou vystaveni tak velkému společenskému tlaku, či život sice na Slovensku, ale spojený s tím, že mnoho důležitých okamžiků se musí odehrát v zahraničí, protože na Slovensku to není možné (svatba, umělé oplodnění, porod, aby mohly být do rodného listu zapsány dvě matky). Optimistické vyznění příběhů je dáno zřejmě tím, že je píší lidé, kteří své blízké odlišné sexuální orientace přijímají a milují – a tím přispívají i k mnohem vyšší kvalitě jejich životů. Prokazovaná rodičovská láska se ovšem vyplácí, protože je splácena také láskou dětí, ale i vnoučat v „duhových“ rodinách.
Knihu lze doporučit každému, kdo chce zodpovědně přemýšlet nad otázkou LGBT+ lidí v naší společnosti. Věnovat knize zvláštní pozornost bych doporučil dvěma skupinám: Jednak nepřekvapivě příbuzným LGBT+ lidí jakéhokoliv věku, a za druhé všem rodičům dospívajících dětí. K mládí totiž patří také to, že se lidé hledají, včetně své sexuální identity. Statisticky se takřka v každé školní třídě najdou i mladí lidé s menšinovou sexuální identitou. Přečtení knihy Niečo ti chcem povedať pak může rodičům pomoci jednak se v problematice sami zorientovat, a za druhé vést také rozhovor s vlastními dospívajícími dětmi, což i dle svědectví autora těchto řádků, patří k nejtěžším rodičovským úkolům.
Ve Svitavách, na Den dětí 1. 6. 2024
Niečo ti chcem povedať, 15 rodinných príbehov o porozumení, Združenie rodičov a priateľov LGBT+ ľudí, Bratislava 2024, 196 stran