O neslušných slovech
Proč některý shluk hlásek zní našemu uchu sprostě a jiný nikoli, závisí spíš na relativních konvencích, než na zásadním etickém postoji. Stejně tak užití či neužiti sporného výrazu vypovídá vice o svobodě, vkusu a invenci autora, než o jeho morálním profilu. Proto se mýlí Jan Dus st. v Bratrstvu č. 6, když tvrdí, že Karel Čapek, ač píšící řečí prostého lidu, nikdy by se nesnížil ke slovu „kurva“. Na s. 119 knížky „Místo pro Jonathana“ zrovna Čapek píše „zkurvení ducha“ a znalci jistě doloží i výskyt další.
Právě tak ani bible se vulgárních slov neštítí, což zřejmě způsobuje určité starosti dnešním překladatelům. V epištole Filipským 3,8 ekumenický překlad uhlazuje „pokládám to za nic, abych získal Krista“, v originále však nejspíš stojí: „pokládám to za sračky“ (tak ThDr. J. Slabý, srv. Kraličtí). Starší bratr z podobenství o marnotratném synu se rozčiluje tak expresívně (Lk 15,30), že i ekumenický překlad překládá s Lutherem „syn, který s děvkami prohýřil (Kraličtí: prožral) tvé jmění“, jinde však při překladu řeckého „porné“ zůstává raději u zastaralého a neživého „nevěstka“. Vím, že překládat bibli je věc velmi složitá, přece jen však se tu asi ztrácí něco z původní provokativnosti evangelia, neslyšíme-li naplno dnešní řečí, kdože nás to předchází do božího království (Mt 21,31).
Nehoruji tu pro neslušné mluvení, sprosťárny a dvojsmysly (Ef 5,4), nýbrž pro nazývání věcí pravými jmény (Ef 5,11–13). Věci jsou prostě někdy takové, že nejvýstižnější je slovo sprosté. Mezi kulturními křesťany předpokládá se ovšem nejen zkoumáni, co se líbí Pánu (Ef 5,10), ale také cit pro míru a notná dávka vkusu. Sprostě nadávat člověku se zapovídá, ďábla s jeho mafií však šetřit nemusíme. A. M. G. D., například u Luthera je prý toho síla.