V častokrát zpívaném a přec neozpívaném hitu z Evangelického zpěvníku č. 442 prosíme v 6. sloce „Pane, naplň pravým mírem srdce svého stvoření“. „Pravý mír“ tu nestojí jen kvůli správnému počtu slabik a kladu důrazů, ale zejména proto, že za bolševika i za naší mladé demokracie bývá třeba důrazně rozlišit „mír“ a „pravý mír“. Mír (vyskytující se nejčastěji jako boj za mír) představuje propagandistické krytí velmocenské politiky (kterou ovšem křesťanskými argumenty vyztužovali všelijací křesťanští mírotvorci) – a pravý mír jako stav, který je víc než klidem zbraní (za nímž se daří státem organizovanému násilí), totiž pokojem, šálómem, jenž se neděje na úkor slabších a malých. „Naplň pravým mírem“ neprosíme kvůli pouhému pokoji v duši, ani smířeni s realitou, spíš tak volá palčivě prožitá nouze druhých, díky níž se člověk postaví za toho, na němž je pácháno násilí a bezpráví.
Takhle je potřeba se dnes stavět za Gruzii, devastovanou ruskými vojsky a ruským parlamentem. Proto jsem uvítal vznik Evangelického výboru pro Gruzii. Je dobře, že je předně „pro“, nikoli „proti“. Nehledá nepřátele, není to rusofobní aktivita, ale výraz solidarity s těmi, které po brežněvovsku objal medvěd (ěv). Je pro jednu malou zemi, která nemá na své straně příznivou dějinnou konstelaci (na rozdíl např. od Československa umravňujícího po svém vzniku Maďary, Poláky a Němce). Být pro Gruzii znamená být pro všechny, kdo tam vymýšleli a uskutečňovali projekty k překonání národnostní nesnášenlivosti podněcované z Ruska. Být pro znamená též vidět, že její prezident není ztělesněním holubičího politika. Volby (na rozdíl od medvěděvských skutečně demokratické!) vyhrál s nacionalistickým programem. Na přelomu roku zkoušel armádou potlačit protesty opozice (spravedlivě dodejme, že napomenut, rychle od toho upustil). Pokud zapomněl, že na nacionalistické spády dojedou daleko dřív malí než velcí, usnadnil tím neskutečně Moskvě strategii a přípravy. Nicméně – náskok (minimální, leč významný), s nímž se okupační armáda pohnula, rychlost, s níž postupovala a v Gruzii se usadila, úspěšné mediální zamlžení směru, odkud se nejvíc střílelo, uzavření příměří, jímž se okupant necítí zatím nijak zavázán, devastace území prostřednictvím dovezených polovojenských band nebo zakládání požárů v národních parcích – to vše zavání jistotou, že na nějaké medvědovité objetí by došlo, i kdyby Gruzii prezidentoval Mahátmá Gándhí.
I proto zpívejme „naplň pravým mírem“. Nenecháme se pak zmást tím, že se už (tolik) nestřílí, budeme dbát na to, mají-li se kam vrátit či uchýlit vyhnanci. Snáze podpoříme ty, kdo umějí pomoci (Člověk v tísni to uměl a umí). Třebas nás napadne netankovat u benzínek, vlastněných firmami z té země, co poslala tanky. A neotvírat vodku, ale gruziňák a k němu si přečíst Čechova.
27. 8. 2008