Nacionální sentiment, vícerychlostní Balkán a šance na vstup zemí s pravoslavnou většinou
Česká politická scéna a domácí komentariát vnímaly nedávné úmrtí a okázalý bělehradský pohřeb odsouzeného válečného zločince Ratka Mladiće jako zásadní zvrat v debatách o evropské budoucnosti Srbska. Jenže o žádný reálný přelom nejde. Srbské šance na vstup do Evropské unie byly minimální už předtím, což ostatně jasně potvrdilo i červencové usnesení Evropského parlamentu. Ostatně i veřejné mínění v zemi odráží hlubokou skepsi – podpora vstupu do EU se v Srbsku dlouhodobě pohybuje na kriticky nízké úrovni kolem 30 %. To, že pohřební obřady za bývalého generála vedl srbský patriarcha Porfirije spolu s desítkami kněží a že fotbaloví radikálové oddílu Crvena zvezda na stadionech otevřeně oslavovali genocidu ve Srebrenici, není novým kurzem. Je to pouze viditelný projev dlouhodobého nastavení tamní společnosti, které u české veřejnosti pravidelně vyvolává rozpaky. Prezident Vučić ukazuje Evropě a světu dlouhodobě dvojí tvář – tu usměvavou Evropské unii a Západu a pravdivou Číně a zejména Rusku, s nímž má bezvízový styk. O nezávislosti justice či médií nelze vůbec mluvit už proto, že prezidentova strana SNS má v sedmimilionové zemi kolem sedmiset tisíc členů, což znamená, že do ní náleží každý sedmý dospělý Srb.
Sousední Černá Hora prochází odlišným vývojem. V plánech Bruselu na postupné rozšiřování figuruje spolu s Albánií na předních místech, což potvrzuje i fakt, že integraci do Unie schvaluje přibližně 75 % černohorských obyvatel. Černohorský premiér Milojko Spajić upřímně prosazuje prozápadní reformy, naráží však na politickou realitu. Jeho vládní kabinet je závislý na podpoře identitářských prosrbských pravoslavných stran. Tento stav ukazuje vliv pravoslavné církve, která dokázala masovou mobilizací věřících ukončit téměř třicetiletou éru Mila Djukanoviće.
Napětí v zemi ilustruje i nynější postup státních orgánů vůči metropolitovi Metodijovi, který čelí vyšetřování ze strany justice. Trestní stíhání proti němu černohorská prokuratura zahájila poté, co metropolita pronesl oslavná slova na adresu zemřelého válečného zločince Mladiće a veřejně obhajoval jeho činy. Přestože justice v minulosti podobná metropolitova obvinění z propagace fašistických kolaborantů z doby druhé světové války, četniků odkládala, současný vývoj představuje pro tamní instituce zásadní zkoušku. Pokud policie a soudy dotáhnou případ do konce bez politických zásahů, potvrdí se tím reálný posun v reformě černohorského soudnictví. Spory mezi kanonickou srbskou církví, která spadá pod Srbskou pravoslavnou církev, a samostatnou černohorskou církví (k níž se ovšem hlásí pouhých 10 až 15 procent věřících a jež navíc prochází vleklou krizí), stále ukazují rozdělení tamní identity a riziko, že proevropský směr Podgorice narazí na odpor náboženských kruhů.
Bruselští diplomaté si uvědomují, že situace není černobílá. Francouzský prezident Emmanuel Macron i nizozemští zástupci dlouhodobě odmítají brát všech šest kandidátských států západního Balkánu jako jeden nerozdělitelný celek. Tento pragmatický přístup, kdy se hodnotí pokrok každé země zvlášť, prosazuje i šéfka unijní diplomacie Kaja Kallas, slovinská komisařka pro rozšíření Marta Kos nebo německý kancléř Friedrich Merz, který se podílel na společném francouzsko-německém diplomatickém dokumentu. K nim se přidává také tradičně opatrná belgická diplomacie. Evropské špičky proto stále více prosazují etapovou integraci, protože plošné přísliby ztratily na věrohodnosti.
Balkánské pravoslaví má ovšem specifická pravidla, která se liší od západoevropského sekulárního prostředí. Církevní hierarchie je tam historicky propojena s nacionální a státní ideologií. Biskupové a patriarcha často neprezentují obecné náboženské hodnoty, ale fungují jako obránci národních mýtů. Bělehradský patriarchát dlouhodobě udržuje výklad, podle kterého je Srbsko obětí západního tlaku a jeho přirozeným spojencem zůstává Rusko. Mladićův pohřeb za účasti desítek duchovních to pouze ilustroval. Zatímco srbská vláda navenek deklaruje zájem o integraci do EU, církev doma udržuje názor, že Západ je hodnotově cizí. To vytváří silnou bariéru, kvůli které politické ústupky vlády nemění celkovou orientaci země.
Komplikovanou pozici unijní politiky ukazuje případ Severní Makedonie. Tamní politická reprezentace projevila ochotu k ústupkům a kvůli urovnání sporů s Řeckem změnila název státu, přičemž podpora vstupu do EU mezi tamními obyvateli stabilně dosahuje přibližně 60 %. Přestože makedonská pravoslavná církev získala po letech izolace uznání své nezávislosti, zemi to stabilitu nepřineslo. Integraci začalo blokovat sousední Bulharsko kvůli bilaterálním historickým sporům. Výsledkem je apatie makedonské veřejnosti. Příklad Skopje ukazuje stinnou stránku individuálního hodnocení, kdy země, která splnila reformní podmínky, zůstává kvůli vnějším sporům zablokovaná, což posiluje pozice leda tamních nacionálních konzervativců. Další dekáda čekání by mohla vést k tomu, že si Makedonci vstup do EU zablokují z pocitu národní hrdosti v místním referendu sami.
Západní Balkán je dnes rozděleným regionem, kde plošná rétorika Evropské unie nefunguje. Černá Hora s Albánií vykazují reálný reformní posun, Severní Makedonie uvízla v politickém patu a šance Kosova, Bosny a Hercegoviny či Srbska jsou v dohledné době minimální. Česká diplomacie, která od roku 2004 opakuje mantry o rychlém vstupu celého západního Balkánu, by měla tento stav reflektovat a opustit teze o rychlém přijetí celého regionu najednou. Budoucí stabilita závisí na schopnosti rozlišovat mezi státy, které se snaží o změnu politického kurzu, a těmi, které dobrovolně zůstávají v ruské geopolitické sféře vlivu.
Autor je historik