Mezi katechetická vyznání mohou patřit i písně. Některé z těch nových, vzniklých v průběhu posledních dvaceti let, k nám promlouvaly jasněji než katechismy reformačních otců. Není to jen tím, že písně se zpívají a tedy lépe pamatují, nýbrž také proto, že tyto písně prorocky reagovaly na určitou dobovou problematiku. Jsou svědectvím víry, dávají odpověď na určité otázky, které nosíme v sobě, a zároveň – tak jako kterýkoli jiný katechismus – jsou pozváním k naději, pozváním k něčemu, co nás přesahuje.
Žádný katechismus, tedy ani píseň mi nemůže nahradit čtení Písma. Může se však stát, že prostřednictvím písně jsem naléhavé osloven, že mi píseň zpřítomní Boží výzvu a já podobné jako třeba Abraham nebo proroci odpovím: „To já, ó Pane můj, půjdu, když mě posíláš“ (viz. Nová píseň, č. 62). Prorocká aktualizace Písma skrze píseň se mi stane inspirací k odpovědi a vydávám se na cestu víry. Jsem na cestě a chci po ní jít spolu s ostatními.
Síla některých nových písní a každého dobrého katechismu spočívá v tom, že mi nabídnou nejen určitý horizont pohledu na sebe sama a na Boží působení v tomto světě, ale také mne vyburcují z mé sebespokojenosti a otupělosti, a já s bázní i radostí Boží výzvu přijímám. Náhle je mi jasné, že právě mně se nabízí možnost překonat strach o své jistoty či svou popularitu: „chceš jít se mnou, strach ti brání dáti kůži svou – půjdu, když mě posíláš.“ Slyším pozvání a přijímám je, odpovídám: „půjdu“. Najednou poznávám, že mě neoslovila jen slova písně; poznávám, že jsem bezprostředně závislý na Bohu. Je zde. Zavolal mne. Oslovil mne a nebylo k tomu potřeba žádných sakrálních úředníků, kteří by mi cestičku k Bohu předem prošlapali. Nepotřebuji specialisty na otázky náboženské, nepotřebuji prostředníky církevních institucí. Svědectvím druhých nepohrdám, ale smím na Boží zavolání odpovědět sám.
Tento reformační princip – osobní odpovědnosti a bezprostřednosti – se ozývá stejné naléhavě i v jiné verzi tohoto spirituálu: „To já, ó Pane můj, stojím tady v modlitbách. Ani matka, ani otec, ani kněz, ani vládce, ale jsem to já – stojím tady v modlitbách“ (č. 24). Nejedná se o tragickou osamělost, ani o osamělost „přespolního běžce“, který je naplněn jen vzdorem a touhou ukázat, kdo je pánem situace. Před Boží tváří poznávám, že můj život má smysl, není znicotněn. „To já, ó Pane můj, půjdu, když mě posíláš“ – podobnými slovy odpověděl prorok Izaiáš i další, přestože se jim to neříkalo lehce. Před Boží tváří vedu rozhovor – rozhovor s ním, který je mi blízký i vzdálený. Nelze mu nadiktovat přání, a pak si pohodlně sednout a očekávat, že zasáhne, protože Boží mlýny přece melou, i když pomalu. Je to zvláštní rozhovor, z něhož obdržím sílu ke svědectví. Bojím se sice, bojuj i se svým strachem, je mi však nabídnuta síla ke svědectví, které se neskloní ani před vládcem nebo samospravedlivými soudci v taláru či bez něj. Pociťuji, že jsem poslán za těmi, kteří, zajati předsudky, suverénně odsuzují druhé. Jsem poslán za těmi, kteří už všechno znají a jsou proto slepí pro naděje i bolesti bližních. Jsem poslán za těmi, kteří žijí, jako by Boha nebylo, za těmi, kteří propadli beznaději, jako by Kristus nebyl vzkříšen. Pole mé působnosti je vně i uvnitř útvaru, kterému se oficiálně říká církev.
Píseň ponechává otevřené, kdo vlastně církev Kristovu tvoří a bude tvořit. Jsem pozván do církve právě se vytvářející, jsem součástí otevřeného společenství Nejsem o sto procent lepši než druzí, jenom jsem povolán k určitému úkolu.
S vděčností smím uznat, že jsem byl právě pro tuto chvíli (ne navždy, popř na věčné časy) uschopněn vyjít na cestu víry. Jinak než s vděčností snad ani tuto píseň zpívat nelze Samozřejmé, pokud se nezměním ve flašinet, pokud se nestanu konzumentem, nábožensky sebe-spokojeným člověkem, který občas na to či na ono zanadává. Takové nebezpečí hrozí neustále: mohu se stát nábožensky sebespokojený a evangelium se mi změní v opiát. Pak najednou náležím k těm, „co vše vědí a co soudí“.
I tehdy však zbývá naděje, že se snad najde někdo, kdo se za mnou vydá, protože je zneklidněn Božím zavoláním, protože sám odpověděl „To já, ó Pane můj, půjdu. když mě posíláš.“