Potřebujeme dnes proroky?

Číslo

Mluvíme o tom, že naše revoluce je pokojná, ale mnozí z nás jsou touto pokojností nebezpečně ukolébáni. Vytváříme si nové pověry a předsudky, cítíme se najednou vlastníky pravdy a začínáme s pravdou také tak zacházet, jako by se pravda dala vlastnit na způsob třeba peněz, které vytáhneme z peněženky vždy, když je to potřeba. Nejsme již pravdou vyvedeni z míry. Už nehoříme, už jsme si zvykli, už nejsme zneklidněni. Už zase jen konzumujeme informace. Jakkoli pokojná, může naše revoluce skončit krachem – úplným zklidněním a ukolébáním Důležitou sebeobranou proti takovému rozkladu je nasloucháni prorokům.

Jak poznáváme z bible, třeba na příběhu Jeremiášově, prorok není věštec, který uvěřil nějakým svým viděním. Je to člověk, který vidí dál a hloub než ostatní lidé. Vidí kořeny rozkladu, které povrchnímu pohledu unikají, upozorňuje na hrůzy, které již skrytě působí. Vidí nelásku, nenávist a lidskou pokřivenost. To ovšem není všechno. Hrůzy světa muže lidem vyjevit i schopný režisér filmových hororu či despotický vladař typu Hitlera, Stalina nebo Ceaucesca. Prorok vidí také to, co je pro budoucnost světa rozhodující: rozměr naděje, pravdy a lásky. Pod tlakem Božího Slova, v rozhovoru s Pravdou. vede člověka k tornu, co vytváří, podmínky pro důstojný život, zápasí o dobrou budoucnost pro všechny. Nekřivdí, nevyhrožuje, ale zneklidňuje, varuje a vytrhuje ze zhoubných návyků minulosti.

V totalitním (či post-totalitnim) režimu byla úloha proroka dobře čitelná. Nemusel být zrovna členem nějaké oficiální církve, nemusel ani nutně mluvit česky, ale co je podstatné – svým slovem (dopisy, články, peticemi, výzvami na demonstracích atd.) znepokojoval, tak jako v každé době, mocné a bezohledné, násilníky a sebespokojené konzumenty úspěšné funkcionáře i uspěchané a unavené řadové občany. Není výmluv. Všichni jsme slyšeli zvěst, která zneklidňovala, a zároveň zvala k solidaritě a na – ději. Prorocké hlasy zaznívaly díky nezávislým iniciativám, díky lidem věřícím i bez vyznání. Nelze se vymlouvat, že jsme nic neslyšeli. Odpovídali jsme každý po svém.

Naše revoluce, či lepe evoluce, je skutečné pokojná. Vyrůstá z určitého duchovního klimatu, má své kořeny, které nelze přehlédnout. Chceme-li se správně orientovat v přítomnosti, pak nesmíme ani dnes hlasy proroků podceňovat, ale naopak vyhledávat je a naslouchat jim, dokonce v určitém smyslu má člověk sám prorokem být.,intelektuál má vždy znovu zneklidňovat, má svědčit mizeru světa, provokovat svou nezávislosti, bouřit se proti všem skrytým i otevřeným tlakům a manipulacím, být hlavním zpochybňovačem systémů, moci a jejich zaříkadel, svědek jejich prolhanosti. Už proto se intelektuál vymyká každé, roli, kterou by mu chtěl kdokoli předepsat, už proto nemůže žádným vítězům zapadat do jejich dějin. (V. Havel, Dálkový výslech). Podobně to vyjadřuje J. S. Trojan, když mluví o „teologii průšvihu“: „V průšvihu se ocitá Jan Křtitel tváři v tvář Herodovi, dítě z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty, Niemöller před Hitlerem, když mu upírá výlučnou, odpovědnost za německý národ apod. …průšvih je duchovním gagem naruby. Stejně jako gag v grotesce, nabourává zevnitř navyklá schémata a ustáleně spojované představy, Odhaluje mocenské struktury jako brutální fakta, jež nesnesou žádné Ideologické přízdoby. Nastavuje jim zrcadlo a odhaluje moc jako svémoc. Je duchovním gagem naruby, protože se pohybuje mimo území komična. Při průšvihu mrzne smích na rtech. Jde o živobytí a někdy o kůži.“ (J. S. Trojan, Teologická sonatina o moci, samizdat 1975.)

Prorok vidí dál a hloub, protože žije „vně“ – vně společnosti (je opuštěn, byť by žil uprostřed lidu), vně sebejistoty: je pokorný, ne před lidmi, ale před Bohem, před pravdou. Žije svůj život pod zorným úhlem věčnosti. Je vyveden z míry Slovem, které ho obviňuje, a zároveň zve k novému životu v pravdě. Nepodléhá pocitům ukřivděnosti, ani není kolportérem omamného opiátu. Vyřizuje pravdivou zvěst, varuje, a zároveň otevírá prostor k horizontu naděje. „A řekl mi Hospodin: Aj, vložil jsem slova svá v ústa tvá. Hle, ustanovuji tě dnešního dne nad národy a nad královstvími, abys plénil a kazil, hubil a bořil, abys stavěl a štěpoval“ (Jeremiáš 1,9 n).

Člověk angažovaný dnes ve věcech veřejných nebude tak samolibý, aby se prohlásil za proroka. Má-li však pro národ být tím, který kazí a boří, staví a štěpuje, pak i tehdy, je-li postaven v úřad, může jej vykonávat naprosto netradičním způsobem, který mnohé zneklidňuje, ba pobuřuje.

Demokracie je ovšem vláda lidu. Právě díky prorocké službě mnohých, kteří slouží pravdě a lásce, vláda věcí našich se do našich rukou zase navrací. Nemá-li se však naše evoluce zhroutit, pak nelze čekat, že nám zase bude sloužit jen několik vybraných jedinců. Je třeba zápasit o to, aby skutečně sloužil sobě celý národ. Dobře to věděl už Jan Karafiát, když napsal (Šestnáctero kázání, s. 78): „A ty synku, nevíš, čím máš být? Máš-li být doktorem, anebo advokátem, anebo inženýrem? Bud’ si čímkoliv, ale nejprv buď prorokem Hospodinovým. Neboť národ proroků, církev proroků, to jest to, čeho my nejvíc potřebujeme. Ó kdyby všecken lid Hospodinův proroci byli, a aby dal Hospodin Ducha svého na ně!“