„Bylť jsem k tomuto spisku inspirován na mezi, když jsem se za parného dopoledne pěšky ubíral z Peček do Bošína. Odpočívaje nedaleko Hořátve, pozoroval jsem ten veselý rej a shon všelijakých broučků, a nosil jsem odtud s sebou zárodek toho spisku po několik roků.“ Takto ve svých memoárech popisuje Jan Karafiát prapočátek Broučků, dětské knížky, díky níž se autorovo jméno uchovalo v paměti po celé generace Čechů. Vyjma evangelických věřících však málokdo ví, že Jan Karafiát byl především reformovaným kazatelem, biblistou a misionářem. O jeho životě a duchovenské činnosti se můžeme dočíst v jeho pozapomenutých pamětech.
Paměti spisovatele Broučků byly postupně vydávány ve svazcích za první republiky (1919, 1921, 1922, 1923 a 1928) a po sto letech (v roce 2020) se převážná část pamětí dočkala svého opětovného uveřejnění. Reprint vydalo nakladatelství Books & Pipes, jež publikuje především konzervativně orientovanou literaturu.
Nové vydání Pamětí je „pouhým“ výborem čtyř svazků, v němž absentuje poslední objemný pátý díl s názvem Přes třicet let v Praze. Nakladatelství ponechalo stejné dělení jednotlivých svazků a až na drobné zásahy zachovalo i jazyk a gramatiku.
Doba Imramovská
V první části ukotvuje Jan Karafiát své rodné městečko Imramov (zásadně odmítá psát Jimramov) v geograficko-historických souvislostech, seznamuje nás se svým rodem a vzpomíná na své dětství i na svou rodinu. Narodil se 4. ledna 1846 jako první syn Františka Karafiáta, který si vzal vdovu se čtyřmi dětmi (dohromady jich bylo 10 jako Broučků). Janovi předci patřili mezi tajné evangelíky a výrazně se podíleli na vzniku tolerančního sboru v Jimramově. Karafiát poukazuje na propojení evangelictví a zednářství (v Jimramově působil reformovaný kazatel, později moravský superintendent a svobodný zednář Michal Blažek) a uvádí, že řada jeho předků se pravděpodobně stala zednáři. Právě zednářství předků mohlo podle něj dát jeho sestře do vínku odvahu, která ji dovedla až do Kaiserswerthu na diakonská studia.
Na školách středních
Karafiátova rodina zcela zásadně nasměrovala Janův život. Chodil do místní školy a také docházel ke katolickému faráři Matěji Sychrovi na soukromé hodiny němčiny. Následně se přihlásil na piaristické gymnázium v Litomyšli, avšak jako řadě vlastenců se mu stala příliš vysokou překážkou zmíněná němčina, pro niž u přijímacích zkoušek neuspěl. Rodiče ho chtěli nechat dát vyučit u hodináře, leč zasáhl osmdesátiletý dědeček, který mladého Jana vzal na povoze do Litomyšle a přihlásil ho do posledního ročníku měšťanky, v níž si měl němčinu zdokonalit. Na podruhé už žák Karafiát uspěl.
Na piaristické gymnázium nevzpomíná Jan Karafiát nijak ve zlém. Podle jeho slov mu nebylo učiteli křivděno, že je evangelík. V porovnání s pruskými gymnázii se tu hojně vyučovaly přírodní vědy a méně klasické jazyky. Jan dosahoval výtečných výsledků, a dokonce se stal nejlepším studentem v ročníku. Ve škole navázal i velice úzké vztahy s jedním hochem (podobně jako později na školách v Güterslohu a Bonnu). Popis těchto úzkých vztahů a Karafiátovo celoživotní mládenectví mohou vést čtenáře k různým úvahám o autorově sexuální orientaci. Výbor pamětí však na ně přímou odpověď nedává. Karafiát sice líčí přátelství pomocí termínů, jimiž dnes vyjadřujeme zamilovanost a milostné vztahy, avšak je možné, že tento typ jazyka mu zněl pro přátelství mezi muži výstižněji. Svou roli přitom mohlo hrát probuzenectví, pro něž je niterné, výrazně citové vyjadřování příznačné.
Sestra Marie mezitím začala studovat ve Vídni, kde se rozhodla, že se stane diakonkou, a přihlásila se na školu v Kaiserswerthu, kterou vedl její zakladatel dr. Theodor Fliedner. Když se dozvěděl, že Mariin bratr je nucen kvůli rakouským poměrům studovat na katolickém gymnáziu, zasáhl a zařídil, aby mohl studovat na evangelickém gymnáziu ve vestfálském Güterslohu.
Do Vestfálska odjel Jan ve svých 16 letech vlakem. Jeho vzpomínání na toto období je velice idylické – lidé si zde žili lépe a nebyli rozmařilí. Mezi žáky nepanovaly třenice (studovali tu luteráni i reformovaní), nikdo, včetně šlechtických synů, nepožíval stavovských výhod a s žáky se zacházelo jako s rovnými. Vedle latiny a řečtiny se učil i francouzštině a hebrejštině (do níž i překládali). I na této škole dosahoval vynikajících úspěchů, pročež mu byla odpuštěna maturitní ústní zkouška z hebrejštiny a na závěr semestru byl pověřen slavnostní řečí v latině.
Za branami města zakusil mladý Jan mimořádně silný spirituálně morální prožitek. „Když jsem byl jednou k večeru sám v poli na procházce, připadl na mne najednou přemocný toho pocit, že si velikou dávám práci, abych se lidem ve všem zachoval, ale ne tak, abych se zachoval Pánu Bohu. A mnoho jsem nad sebou hořce plakal.“ Na tento přemocný pocit reagoval Karafiát teologickým vyznáním, které uvedl v dopise sestře: „…duchovně pak nacházím v Kristu vždy novou posilu. Onť mne každodenně celého i s mými hříchy přijímá a nosí, a vždy se ke mně přiznává. Jemuť se cele odevzdávám, a Jemu chci umříti i žíti.“ Navzdory tomuto prožitku Jan Karafiát uvádí, že o kazatelském povolání uvažoval již od mala, a doznává, že nezná důvod, proč se jím nakonec stal.
Na školách vysokých
Po ukončení gymnázia se jeho podporovatelé po delším rozmýšlení rozhodli, že na teologická studia odejde do Berlína. Jeho univerzita stala Janovou „alma mater,“ k níž se hrdě hlásil. Jako bohoslovec si mohl vybírat přednášky nejen z teologické, ale i z filosofické fakulty. Na berlínské univerzitě si cenil Karafiát především možnosti volby ve výběru přednášek i organizaci studia a velkého výběru profesorů. Zklamala jej naopak řada přednášejících, kteří pouze předčítali bez ohledu na své posluchače. V Berlíně Karafiát přičichl velkoměstskému stylu života, ač sám žil velice skromně. Navštěvoval galerie a také zavítal na okraj Berlína do Českého Rixdorfu, obce založené českými nekatolickými exulanty. Na berlínských zkušenostech si Karafiát cenil zvláště toho, že se tu naučil samostatně studovat, ale mnohé mu nijak neimponovalo. Kriticky pozoroval růst vypjatějších forem nacionalismu (v Berlíně studoval na přelomu 1866/67, kdy probíhal druhý největší střet 19. století, prusko-rakouská válka). Po chuti mu nebyla ani luterská atmosféra, která se podle něj nevytrácela. A přestože toužil po velkém přátelství, žádný takový vztah během zdejších studií nenavázal.
Na další studia přesídlil Karafiát do Bonnu, který mu byl svou povahou mnohem bližší (nebyl tak militaristický, hrubý a měl tu blízko do přírody). V Bonnu si Karafiát velice chválil reformovanou církev, která provozovala církevní kázeň a „všichni členové byli nadšení presbyteriáni (jakoby církevní demokrati neb republikáni)…“
Po ukončení studií v Bonnu strávil Karafiát ještě semestr ve Vídni, k níž však choval velice rezervovaný vztah. V porovnání s Berlínem byla provinčním městem a evangelická fakulta vlastnila zapadlý chatrňoučký dům. „Tam v cizině učili mne jezdit na vzpínajícím se oři, a všelijak mi dodávali odvahy, tady pak já mám ukončit na takovém kostrbatém mezku.“ Nebyl spokojen ani s úrovní přednášek. Navázal tu ovšem jeden pro něj podstatný kontakt, a to s prof. Eduardem Böhlem, který vyučoval dogmatiku. Böhl si vzal dceru slavného Hermanna Friedricha Kohlbrüggeho, jednoho z hlavních propagátorů tzv. neokalvinismu, směru založeného na původní reformované konfesi, heidelberském katechismu, striktní morálce, pietismu (probuzenectví) a odmítání luterství, resp. unionismu (skrze Böhla pak neokalvinismus pronikal i do Čech).
V roce 1869 skládal Jan Karafiát kazatelskou zkoušku. V uzavřené místnosti musel napsat postupně dvě latinské, tři německé, a pět českých prací (bez slovníku a jiných pomůcek). Při ústní zkoušce pak překládal a vykládal z hebrejské Bible. Vzhledem k tomu, že kandidátů kazatelské služby nebyl nedostatek a Karafiát se odmítal nabízet, stal se soukromým učitelem, jak si přáli i jeho přátelé a podporovatelé. Pozice domácího učitele totiž skýtala možnost dále studovat a časem se ucházet o akademickou pozici.
Na školách ještě vyšších
Takto příznačně nazval Karafiát třetí svazek pamětí, neboť na dalších štacích se naučil to, co by mu školy nikdy nedaly. Profesor Böhl sehnal Karafiátovi místo soukromého učitele u továrníka Langena sídlícího v Kolíně nad Rýnem. Langen se hlásil k nizozemsko-reformované církvi v Elberfeldu, kde byl kazatelem právě Herman F. Kohlbrügge. (Karafiát jeho vliv na svou osobu odmítá, přesto je patrné, že v něm zesílily jeho ideály krásné probuzené církve Kristovy). Tato církev v kontrastu se „zemskou“ nepřijala sjednocení luterské a kalvínské církve a její bohoslužebnou agendu a stavěla na starém Heidelberském katechismu. Jeho obsah a výklad od Kohlbrügge měl Karafiát vštěpovat továrníkovým dětem. Z pobytu v Porýní byl Karafiát nadšen. Langenovi po něm nevyžadovali příliš práce, a tudíž se mu naskýtal čas na přípravu Rozboru Kralického Nového zákona, co do řeči a obsahu, z nějž později vyšla největší Karafiátova práce, revize Bible kralické. Vedle toho se setkal s Herminkou, dívkou z vyšší společnosti. Probouzela v něm hluboké city, avšak nikdy se neodvážil otevřít jí své srdce požádat ji o ruku. V Porýní však Karafiát dlouho nezůstal, neboť ovdovělý továrník Langen si našel druhou ženu a Karafiát nabyl pocit, že by zde byl na obtíž.
Senior Janata tehdy nabídl Karafiátovi kaplanské místo v Roudnici a Karafiát jeho nabídku přijal. Vrátil se tak z velkých měst, západních univerzit a bohaté rodiny do průmyslové Roudnice, kde o náboženskou stránku nebylo příliš dbáno. Modlitebna se nacházela v hostinci a do Karafiátova příchodu se držely bohoslužby jen občasně. Sbor nevlastnil harmonium, pročež je mladý kaplan zakoupil a ze svého vedlejšího pokojíku je s pomocí ostatních přenášel na bohoslužby. Pokoušel se rozvíjet i další náboženské činnosti, avšak příliš se mu nevedlo. Na biblické chodilo pět šest lidí, a někdy se neobjevila ani noha. S katechezí neuspěl a zavádění dobrovolného náboženství pro děti ve škole se potýkalo s překážkami ze strany učitele. Krom toho vykonával domácí návštěvy, což bylo tehdy v našich končinách naprosto neznámé. Karafiát byl z modlitebny i vlažnosti místních věřících nešťastný a později se domníval, že by bylo lépe, aby místní docházeli do nedalekých Krabčic.
Za svého působení v Roudnici dostal pozvání z Loun, aby tam konal bohoslužby pro místní evangelíky, kteří neměli vlastní sbor. Na první bohoslužbu dorazilo na 200 lidí, na další pak méně. Bohoslužby se konaly v sálu, kde se den předtím sušil chmel či konaly různé slavnosti a následně v ne příliš čisté hospodě, takže se Karafiát činil i fyzicky (místní místnosti mnohdy předem neuklidili). Roudnická doba na něj vznášela nároky i po psychické stránce, neboť sváděl bitvy s tvorbou kázání a mnohdy se po jejich tvorbě ozýval z jeho pokoje i pláč. Karafiátovu činnost platila Londýnská kontinentální společnost, která pak podpořila jeho pobyt ve Skotsku. Nejprve však musel sepsat knížku o Mistru Janu Husovi pro potřeby misijního působení Skotů na našem území.
Přestože to není z pamětí příliš patrné, sedmiměsíční návštěva Skotska (uvažovalo se o ní už během jeho studií v Bonnu) ovlivnila podstatně Karafiátův život i jeho pastorační působení. V zemi dešťů a mlh se stal Jan Karafiát hostem Svobodné skotské církve, která mu učarovala svou vysokou demokratičností, liturgickou čistotou, morální přísností a chudobou – církev přišla o veškerý majetek při odtržení od „zemské“ církve a vše dotovali místní členové. Karafiát v ní spatřoval ideál (ačkoli ve své kritičnosti i na ní viděl nedostatky) „překrásné církve“ a snažil se řadu praktik uplatit i na svých dalších působištích – především obdivoval „lustrování“ členů před večeří Páně. Členkou Svobodné církve byla nikdy neprovdaná šlechtična Jane Buchananová z Auchentorlie, s níž během pobytu navázal velice silné přátelství (v Broučcích ji reprezentuje kmotřička Janinka). Po celý život vedli vzájemnou korespondenci a šlechtična na jeho pozvání přijela za ním na sbor v Hrubé Lhoty. Miss Buchanan Karafiáta podporovala fyzicky i duševně a všechna vydání Broučků za jejího života byla věnována právě jí.
Po návratu ze Skotska začal Karafiát pracovat na učitelském ústavu v Čáslavi. V pamětech to shledává jako podnik z několika důvodů nešťastný. Jednak evangelíků je málo, a tudíž není třeba tolik učitelů, jednak je zřizování finančně náročné a srdce evangelického lidu z něj není skutečně nadšené. V neposlední řadě by podle něj měl být ústav kvalitnější než ostatní, jinak pozbývá smyslu. V Čáslavi se Karafiát pokoušel o misionářskou činnost včetně některých západních postupů. Od jednoho dárce dostal bednu Nových zákonků, které rozdával dětem, poté co je přezkoušel ze čtení. Pro děti zřídil nedělní školu, která tehdy byla v Čechách novinkou. Do nedělní školy mu – podle jeho slov – docházelo na 38 dětí a několik jich musel odmítnout, protože již nezbývalo volné místo. Karafiát nekontroloval jejich konfesní příslušnost, kvůli tomu vzniklo pěkné pozdvižení a Karafiát byl povolán před okresního hejtmana.
V Čáslavi nezahálel Karafiát ani spisovatelsky. Nejprve napsal spisek Kamarádi a poté se vrhl na sepsání Broučků. „Věc v mysli už dávno hotovou jsem na procházce lil do formy, večer pak, když chovanci spali, jsem v půlhodinkách házel na papír.“ Knížka byla vydána o dva roky později v Praze (1876), avšak na své slavné dny si musela ještě skoro dvacet let počkat. Záhy po sepsání byl Jana Karafiát osloven presbytery z Hrubé Lhoty na Valašsku, zda by se nechtěl stát jejich farářem. Volba proběhla, aniž by se Karafiát předtím na Hrubou Lhotu dostavil (neměl protikandidáta). Přesto, nebo právě pro to byl jednomyslně zvolen.
Doba práce
V zapadlé valašské vísce působil Jan Karafiát dvacet let a vykonal ve sboru mnoho práce. „Jednalo se mi o to, že aby i na Lhotě docházelo a to, co bylo v radě Boží od věků vrchol všech Jeho svatých plánů: Aby uprostřed světa tak velice porušeného měl Pán Bůh překrásnou Svou církev.“ Překrásná církev měla blízko ideálům Svobodné církvi reformované, tedy měla být zaměřená na Krista, morálně čistá, zbožná ve smyslu probuzená, demokratická a liturgicky prostá.
Do reforem se dal společně se staršovstvem hned po nástupu. Na počátku jeho působení byla vyhlášena všeobecná amnestie, již „se všecko, co se za dnů pominulých pochybeného stalo, zapomíná a odpouští“. Následné reformy se pak týkaly svátostí – Večeře Páně, křtu a přechodových rituálů svatby i pohřbu. Večeře Páně byla sloužena čtyřikrát v roce a čtyři týdny před jejím uskutečněním se farníci mohli zapsat na seznam žadatelů. Následně probíhalo presbytery šetření, zda k ní mohou skutečně přistoupit. Dále Karafiát inicioval zrušení tzv. štoly (poplatků za křest, svatbu, pohřeb), která sice tvořila část jeho platu (náhradou mu byla určena každá druhá nedělní dopolední sbírka), avšak Karafiát nechtěl trpět, aby lidé nemajetní žili „na divoko“. Pro slabší členy a pro nenadálé případy zřídili ve sboru pokladničku, z níž se peníze rozdělovaly. Z reforem je patrné, že uvedené změny nebyly jen povahy morální, ale i sociálně podpůrné.
Krom toho vykonával Karafiát intenzivní pastoraci a chodil navštěvovat členy sboru. „Nebylať to pro mne žádná přátelská vizita, nýbrž služebná návštěva, vážná práce upřímné lásky, i když jsem ji konal s plnou autoritou a mocí svého úřadu“. Návštěvy bral velice vážně, a dokonce odmítal nabízené pokrmy, aby mezi členy sboru nedocházelo ke sporům.
Středobodem sborového života však měla být neděle. „Při bohoslužbách Božích jsme mívali velikou opravdovost a v pravdě reformovanou vážnost, celá pak neděle se nám stávala dnem vždy vzácnějším a slavnějším, z jehož plnosti jsme žili a tyli celý týden.“ Staršovstvo zasedalo každou neděli. Po něm se odehrával nešpor – biblické hodiny nebo katecheze, na níž se dospělá mládež učila číst (nejprve se slabikářem) a cvičila se ve zpěvu. Ve čtvrtek dopoledne pak probíhala výuka náboženství (i o prázdninách), poněvadž v tento den se na Moravě do obecných škol nechodilo. Pro sbor byl zřízen zpěvník, do nějž se dodatečně vložil sešítek s demokraticky vybranými písněmi. Vyjma zpěvníku sepsal v Hrubé Lhotě Reformovaný katechismus a zmiňovaný Rozbor Kralického Nového Zákona.
Během působení na Hrubé Lhotě se mu naskytly příležitosti stát se amsterodamským farářem či profesorem bohosloví v Chicagu a Oberlinu. Nicméně Karafiát nabídky kvůli práci na kritickém vydání Bible kralické odmítl. Po sporech s místním superintendentem a když seznal, že na sboru již pobyl dlouhý čas, se Karafiát odebral na Královské Vinohrady, kde se měl věnovat studentům a pracovat na revizi Bible kralické.
Závěr
Jan Karafiát byl svéráznou postavou výrazně ovlivněnou reformovaným probuzenectvím (pietismem). Svou pastorační činností a myšlením nebyl po chuti již mnoha svým současníkům. Řada z nich mu vytýkala provozovanou církevní kázeň. Navzdory své nesmlouvavosti byl na svou dobu v nemálo ohledech otevřený (ekumenické tendence, nevtíravá misie) a přinášel do české kotliny inovace ze zahraničí (nedělní škola, návštěva nemocných).
Progresivní byl podle Josefa L. Hromádky i co se týče politického smýšlení. Karafiát prosazoval demokraticko-teokratické uspořádání a probuzenecký reformovaný sbor považoval za malou republiku. Oproti svým intelektuálním současníkům nestavěl vlastenectví nad náboženství a vypracoval na svou dobu výjimečnou koncepci českého národa, jehož posláním je vytvářet krásnou církev Kristovu v české kotlině.
Po roce 1918 odmítl vstoupit do sjednocené ČCE. Ač sblížení obou směrů dříve podporoval, v euforii vzniku nové republiky namítal, že důvody spojení nejsou ani tak duchovní a teologické, ale spíše vlastenecké a politické. Karafiát nesouhlasil ani se způsobem sjednocení a trval na tom, aby si oba směry uchovaly svou jedinečnost. Ve svém rozhodnutí zůstal ovšem zcela osamocen.
Jan Karafiát, Paměti spisovatele Broučků, Brno, Books & Pipes 2020