3. března 2008 uvádělo nakladatelství EMAN v pražské kavárně Marathon sbírku kázání před rokem a půl zesnulé evangelické kazatelky Johanny Zbořilové. Knížku představil a její autorku připomněl vyučující systematické theologie na ETF UK Jan Štefan.
1.
V pohřebním kázání jsem o ní řekl – nebo jsem to nakonec neřekl? – že v životě ráda riskovala. Tak mně to i sama pravila při mé první návštěvě v motolské nemocnici. Byl březnový den, vlhko a sychravo, na stráních před námi ležely zbytky sněhu. Z četby jejích kázání – na rozdíl od některých z vás jsem Johannu nikdy neslyšel kázat – jsem se dozvěděl to, co jsem si ostatně dokázal představit: že riskovala i na kazatelně. Říkám-li, že riskantně žila, pak tím nemyslím její pokuřování, jímž si podrývala své beztak nepevné zdraví; říkám-li, že riskantně kázala, pak tím nemyslím její neotřelé vyjadřování, jímž si podrývala svou nezajištěnou farářskou reputaci. Riskováním mám na mysli něco hlubšího a podstatnějšího: odvahu Kristova učedníka opustit rybářské sítě a vykročit za Ježíšem, odvahu Kristovy učednice vydat se za velikonočního rána k Ježíšovu hrobu.
Nebylo snad riskantní jít v devadesátých letech, kdy se najednou nabízí tolik nevídaných možností, studovat do Prahy theologii? A nepokusit se tu nějak usadit v závětří fakulty, a prodloužit si tak studentská léta? No dobře, nechám stranou úvahy o tom, co je riskantnější: zda kázat seniorům v Krabčicích nebo vyučovat juniory evangelické dogmatice.
Nevím, zda kdy četla ony pasáže z Církevní dogmatiky Karla Bartha o tom, že Bůh riskoval, když se rozhodl stvořit člověka jako svého partnera, že riskoval, když s ním po všech nedobrých zkušenostech uzavřel smlouvu, že riskoval, když nakonec vyslal do ciziny, tj. mezi nás, svého Syna. Anebo, Barth sem Barth tam, zda kdy uvažovala o tom, že Ježíš riskoval – svými postoji, svými řečmi, svým chováním, svým jednáním, svou smrtí.
Johannu těšilo riskovat. „Konec konců – člověka obvykle nikterak nenudí zaobírat se něčím, kde mu jde o krk. O život. Ba naopak – tohle bývá docela zábavné…“ (106) Tak tohle se rozhodně nenaučila u mě – já jsem byl odmalička strašpytel a obávám se, že v neschopnosti riskovat i bezbožník.
2.
Mám teď začít profesorsky citovat nějaké riskantní formulace z jejích kázání? „I když za tohle by mě botanik zabil“ (53), čteme v jednom kázání. Jistě bychom našli v jejích kázáních místa, za která by ji zabil biblický theolog, exeget, a jistě bychom tam našli jiná místa, za která by ji zabil praktický theolog, homilet. A co místa, za která bych ji musel zabít já, systematický theolog, dogmatik? Už jenom za ten titul knížky: …nakonec bude spasen i ďábel. Co je to jiného, než stará známá hereze apokatastasis pantón: víra ve všezáchranu, totální happyend, všeobecné spasení, věčnou záchranu všech bez výjimky? V nejednom ze svých kázání Johanna realisticky odmítla – a to jak proti lidovému náboženství, tak proti trendu doby – pozemský happyend; zato nebeský happyend, ten se odvážila postulovat se sobě vlastní vášnivostí. „Kdo ve spasení všech nevěří, je vůl; kdo spasení všech učí, je osel.“ – pravil jeden z komentátorů tohoto tématu. Dobře, volem, tedy tupě těžkopádnou myslitelkou, Johanna nebyla. Byla však oslem, tedy myslitelkou bezmyšlenkovitě lehkomyslnou? Kázání je ovšem jiný žánr než katechismus, a kdyby nám to EMAN nevydal, ani bychom se o tom nedověděli – vždyť kolik lidí tohle kázání slyšelo na vlastní uši? Jestliže se Johanna v jednom kázání odvolala na to, že „jeden hodně velký církevní otec a církevní kacíř tvrdil, že nakonec bude spasen i ďábel“, a dodala: „nezlobte se, ale já tomu věřím“ (146), opravila se v jiném kázání, když nás varovala, že se na Poslední soud „možná budeme moci dívat už jen z neznámé dálky pekel, uprostřed pláče a skřípění zubů – takže možná už ani nic neuslyšíme“ (s. 95).
Ne, nezlobím se na ni pro tyhle dogmaticky nekorektní věty. Za některé z nich cítím spoluzodpovědnost. Nemám teď na mysli ony spíš efektní než riskantní formulace ze sbírky mých janovských kázání Vyvýšení Syna člověka – když je jako má pomvědka před deseti lety přepisovala na počítači, zřejmě si je opsala i pro sebe, že by se mohly někdy hodit. Mám na mysli některé zcela zásadní – chcete-li dogmatické – věty o hříchu a milosti. A last not least ono super-riskantní téma apokatastaze, které našla v mé habilitaci, psané kdysi na faře téhož Poděbradského seniorátu, v němž tenkrát farářovala její matka.
Jedno kázání v dnes uváděné knížce ovšem chybí. Chybí tam proto, protože nebylo nikdy proneseno. Nebylo vůbec ani rozpracováno, natož aby bylo vypracováno; zůstalo nadhozenou možností. Před dávnými lety, ještě jako studentka, mně Johanna zanechala na psacím stole v mé pracovně lísteček: „Je mi blbě, kdyby něco, prosím o křesťanský pohřeb.“ Když jsme po jejím onemocnění spolu poprvé telefonovali, začala takto: „Teď tě žádám o pohřební kázání znovu, ale teď už vážně.“ Představil jsem si doprovázení na poslední cestě a navrhl jsem: „A co kdybychom je psali spolu?“ Souhlasila s tím, že jí budu dávat číst, co už jsem napsal, a že ona to bude opravovat. Ani já ani ona jsme toho nebyli schopni, a tak zůstalo u toho, že já odmítl pohřební text, který navrhovala ona, a ona schválila pohřební text, který jsem navrhl já.
3.
Nakonec bude spasen i ďábel. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že existenciální podnět k apokatastatickým tvrzením nemáme hledat v nějaké zvláštní filantropii: v tom, že bychom jako křesťané oplývali nějakou všeobjímající láskou k lidstvu. Myslím si, že universalismus spásy vychází ze „svatého egoismu“ nás „křesťanů“: z naděje, kterou máme ponejprv sami pro sebe. Tedy: Ne proto, že bychom chtěli ten úzký kruh církevníků poněkud rozšířit na nějaké ty (nebo dokonce na všechny) bezbožníky, nýbrž: proto, že usuzujeme, že ten kruh, když se tam vejdeme i my, musí být opravdu hodně široký. O nedovolené rozšiřování prostoru, který přece vymezuje Pán Bůh, a ne my, se jedná v každém případě. Ale je to rozdíl: jestli pan farář velkoryse rozdává z toho, co mu přebývá, nebo zda pokorně vyznává, že před Bohem máme prázdné ruce všichni.
Láskyplně tvrdit, že Nakonec bude spasen i ďábel, je riskantní. Jenomže která theologická výpověď není riskantní? otázal se kdysi sugestivně Barth. Snad tvrzení, která neříkám ani z kazatelny ani z katedry, nýbrž stoje u barového pultu, nicméně v tomto postním čase a při této zvláštní příležitosti: tvrzení víry, že Nakonec bude spasena i ona, a tvrzení naděje, že Nakonec budu spasen i já?
Praha, 3. března 2008 (kavárna Marathon)
…nakonec bude spasen i ďábel, Kázání Johanny Zbořilové Eman, Benešov 2008