Rok 2024 byl důležitým rokem pro zákony týkající se nejen sexualizovaného násilí. Hned ze začátku roku se probírala ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva), na jaře byla schválena redefinice znásilnění a konec roku byl završen jednáním o smlouvě České republiky se Svatým stolcem a o tom, jaký vliv má na oběti sexualizovaného násilí v římskokatolické církvi.
Přestože se nakonec podařilo prosadit pouze redefinici trestného činu znásilnění, nedá se říct, že by se jednalo o úspěch malý. V rámci této redefinice totiž nešlo pouze o pár drobných úprav, ale o celkovou změnu přemýšlení nad jakýmikoli trestními činy týkajícími se sexuality a intimity jedince, tzv. trestnými činy proti důstojnosti v sexuální oblasti. S touto redefinicí bylo změněno několik paragrafů trestního zákoníku a jeden dokonce přibyl. Tato redefinice vešla v platnost právě začátkem tohoto roku.
Bylo by tedy dobré si projít, jaké jsou hlavní změny v těchto paragrafech, rozdíly v přístupech k těmto paragrafům před rokem 2025 a nyní, a také se podívat, kam by se tyto paragrafy daly v budoucnu dále posunout.
Diskutovat o redefinici trestního činu znásilnění a dalších legislativních změnách se začalo v srpnu roku 2023, kdy návrh na tuto změnu podalo Ministerstvo spravedlnosti. Jeho schválení kupodivu netrvalo ani tak dlouho – po různých změnách prošel už v květnu roku 2024. Snahu, aby tato redefinice prošla, kriticky podporovala i řada neziskových organizací. Stěžejním hybatelem, jako i v jiných zemích EU, byl však konkrétní odstrašující případ, který otřásl společností. Za řadu let se nasbírala řada případů, kdy pachatelé znásilnění a často i zneužívání dětí odešli od soudu pouze s podmínkou. Během projednávání redefinice se velmi medializoval konkrétní případ otčíma, který několik let znásilňoval svou nezletilou nevlastní dceru a vyvázl s podmínkou. Soud navíc poslal dívku zpět do jedné domácnosti s pachatelem, s tím, že na ní znásilnění nezanechalo hlubší následky a znásilňování sama iniciovala. Toto rozhodnutí soudu velmi pobouřilo nejen veřejnost. Vyvolalo také velké demonstrace a volání po zvýšení trestů za znásilnění a také povinné školení soudců v oblasti sexualizovaného násilí. To vše vedlo i k návrhu tzv. Lex Anička, který by tyto věci měl změnit a oběti více chránit.
Hlavním problémem staré definice znásilnění (Donucení k pohlavnímu styku pod pohrůžkou násilí nebo těžké újmy či zneužití bezbrannosti druhého člověka.) je její důraz na vynucení pohlavního styku násilím či jeho pohrůžkou a nedostatečná definice pojmu bezbrannost. Dle odborníků tak vyřazovala až 70 % případů znásilnění. Z různých stran např. zaznělo, že když je kořenem slova znásilnění násilí, tak ho pochopitelně musí obsahovat. Násilí nemusí být ale pouze fyzické a trvalá újma nutně hmatatelná či viditelná. V laické (ale evidentně občas i právnické) veřejnosti také přežívá pocit, že oběť musí dokazovat svou nevinu a často si různými kroky za čin může sama.
Znásilnění je také často stereotypně chápáno jako akt vykonaný náhodným cizincem uprostřed parku. Pachateli jsou přitom nejčastěji lidé oběti nějakým způsobem známí či blízcí a oběti často zamrznou, snaží se verbálně či neverbálně vyjádřit svůj nesouhlas nebo souhlasí po dlouhém a náročném naléhání, kdy už jim dojde síla k odporu. Jelikož mohlo jít o někoho blízkého, nenapadne je svůj případ nahlásit nebo se bojí to udělat. Stydí se, či si ani znásilnění nepřipouští. Je také často pravděpodobnější, že obětí bude spíše někdo nenápadný než člověk ve vyzývavém oblečení.
Novela (§ 185 – Znásilnění – Kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, kdo jiného donutí k souloži nebo jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží s jinou osobou, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti) se snaží těmto stereotypům tolik nepodléhat. Řídí se konceptem znásilnění jako nekosenzuálního styku neboli ne znamená ne. Což znamená, že kdykoliv před či během jakéhokoliv typu sexuálního chování vyjádří jedna ze stran verbální či neverbální nesouhlas, mělo by v tu chvíli být takové chování ukončeno nebo pokračovat pouze v takové podobě, které nebude nikdo ze zúčastněných odporovat.
Pokud by chování pokračovalo přes nesouhlas jednoho ze zúčastněných, jedná se již o trestný čin (dle typu – § 185 znásilnění, § 186 sexuální nátlak či nově i § 185a sexuální útok). Bylo též upraveno chápání bezbrannosti v novém paragrafu § 119a (Spáchání trestného činu zneužitím bezbrannosti (1) Trestný čin je spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že jiná osoba je ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevit svou vůli nebo je její schopnost utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu, nízkého nebo vysokého věku, překvapení nebo jiného obdobného důvodu. (2) Za bezbranné z důvodu nízkého věku se vždy považuje dítě mladší dvanácti let.), které tak zahrnuje širší počet případů sexualizovaného násilí a lépe definuje, v jakých případech člověk není schopen dát souhlas či jinak projevit svou vůli. Jako velký pokrok hodnotím přidání bodu silně ochromujícího stresu – tzv. zamrznutí. To je totiž jedna z nejčastějších reakcí obětí.
Velká hádka však byla o věkovou hranici, odkdy je dítě schopno dát vědomý souhlas, a do jaké věkové hranice může být čin brán jako znásilnění z podstaty. Jedna z dlouho propagovaných navrhovaných hranic byla totiž pouze pět let. Tedy dítě, které ještě ani neskončilo mateřskou školu. Tento návrh mi připadal jako absurdní, jelikož dítě nemůže v tomto, ani v o dost vyšším věku chápat v plném rozsahu, co pohlavní styk znamená, a i přesto, že dá souhlas, nemusí vědět s čím souhlasí. Navíc následky jakéhokoliv sexuálního chování mohou mít řadu vědomých i podvědomých dlouhodobých, trvalých až fatálních následků. Proto jsem jako výrazně lepší přivítala další návrh, který hranici nastavil až na 12 let. Pohlavní styk s dítětem pod 15 let je stále klasifikován jako pohlavní zneužití.
Dalším odstrašujícím případem, který minulý rok opět rezonoval, byl případ ex-poslance Dominika Feriho. Ten vedl k dodatku § 185 Znásilnění – sundání prezervativu během pohlavního styku bez souhlasu druhé osoby, tzv. stealthing. Rozhodl o tom Ústavní soud při důkladném šetření případu jedné z obětí. Je tedy vidět, že zákonodárci České republiky se snaží ukázat, že jim témata související se sexualizovaným násilím nejsou lhostejná. Snaží se změnit jak přístup legislativní, tak rušit často zažité stereotypy.
Přestože tato změna může být brána jako další důvod, proč neratifikovat Istanbulskou úmluvu, doufám, že naopak povede k jejímu přijetí. Vidím to jako jedinou cestu, jak opravdu změnit smýšlení nejen vládní, ale celospolečenské, a opravdu kvalitně a systematicky pomáhat obětem násilí jako takového. Tato redefinice by spolu s lepším vzděláváním policie a soudců mohla vést k většímu povědomí, odpovídajícím trestům, snížení sekundární viktimizace samotných obětí – a tím i k častějšímu nahlašování. Pro větší povědomí mezi veřejností by bylo ale také potřeba zavést kvalitnější sexuální výchovu.
Přestože je tato redefinice velký krok kupředu, má stále své kritiky, kteří by přístup k této problematice posunuli ještě dál. V zemích EU existuje totiž ještě koncept znásilnění jako absence souhlasu neboli – ano, znamená ano. Ten má posunout lidská práva ještě o krok dále. Kritizuje koncept ne, znamená ne, jelikož oběť stále musí dokazovat, že řekla nebo dala najevo nesouhlas. Mnohem jednodušeji se dle těchto kritiků dokazuje souhlas a právo pak nemusí složitě definovat, jak nesouhlas vypadá. Cokoliv, co není jasný souhlas (verbální či neverbální) je tedy považováno za znásilnění. Dává důraz na to, aby aktéři věděli, že dobrovolně souhlasili s tím, co chtějí praktikovat, a jejich chování stálo na jasnosti, nikoliv na nejasnosti.
Někteří by také chtěli zdůraznit možnost partnerského a manželského znásilnění. Dle statistik se jedná o jeden z velmi častých typů znásilnění, které si však řada lidí nepřipouští, nebo rovnou říkají, že pohlavní styk v partnerském vztahu nikdy nemůže být znásilněním.
Přijímám tedy tyto legislativní úpravy a obzvlášť redefinici znásilnění z vynuceného a násilného pohlavního styku na nekonsensuální jako velmi pozitivní, i přes to, že cesta k této redefinici nebyla rozhodně hladká. Souhlasím s apelem, aby se definice posunula ještě blíže ke konceptu ano znamená ano, ale je mi jasné, že taková změna bude vyžadovat svůj čas. Prozatím budu ráda, když se v rámci interpretací budou dále blíže definovat jednotlivosti, jako byl příklad stealthingu. Zároveň doufám, že se bude stále více zdůrazňovat potřeba změny v dalších ohledech, jako je bezplatná sociální, právní i finanční pomoc, výuka sexuální výchovy nebo nejlépe ratifikace Istanbulské úmluvy, která rozvíjí otázku další podpory a jiné související podmínky.