Podvečerní hovor nejen o Zpytování

Číslo

Uvádění knih nepředstavují obvykle masově navštěvované události. Rozhovor při představení sborníku o evangelické identitě Zpytování (viz Pt 1/08) přinesl několik zajímavých momentů, které přesahují rozsah samotné knihy. Konal se během lednového farářského kurzu v Praze.

Evangelická identita v teorii

Rozhovor uvedl Joel Ruml. Zdůraznil, že se identita nevztahuje jen do minulosti, ale i do budoucnosti. Jde o to, co bychom být mohli.

Poté autoři jednotlivých příspěvků odpovídali na dotazy pořadatele sborníku moderátora večera Ondřeje Macka. Nejprve shrnuli svůj názor na identitu obecně. V odpovědích dotazovaných šlo vysledovat tři pojetí, která prolínala celým spektrem otázek. První pozice odmítá o identitě vůbec uvažovat; termín i otázka jsou podle nich zavádějící. Druhá pozice bere identitu vážně a připomíná, že se ocitáme v nějaké krizi. Ať už z toho důvodu, že se příliš vymezujeme vůči jiným, nebo proto, že neodpovídáme nějaké ideální identitě. Třetí pozice zdůrazňuje křesťanskou identitu jako právoplatnou a důležitou součást myšlenkového dědictví Evropy.

Do první skupiny by se dal zařadit např. Pavel Keřkovský. Vidí identitu jako „idealitu“, soubor ideálních požadavků, což sebou nese trvalý pocit, že jim nedostačujeme. Jako by se nedostávalo určité dokonalosti. Ale tvářnost evangelictví je mnohotvárná. K tomu prof. Trojan zdůraznil, že identita není matematická veličina. Pokud identita, tak identita nemluvněte, starce, stařeny. Prof. Balabán dokonce varoval, že slovo „identita“ je nebezpečné jak zmije. Člověk přece není totožný sám se sebou, to je intelektuální pitomost. Např. Levinas hledá bližního, a když ho najde, slouží mu, nadřadí ho, teprve potom získá identitu. Identita je před námi, to, čeho bychom měli dosáhnout a co z Boží milosti možná dosáhnout můžeme, zdůraznil.

Prof. Pokorný řekl, že identita není totožnost vnější. Člověk není totožný se sebou. Má jen vědomí, že sám něčím je. Kdežto instituce působí na své okolí podobně, jak působily dříve. To ale neznamená, že dělají totéž, co dříve.

Doc. Sláma se pokusil odvodit slovo „identita“ z hebrejštiny: identita – hebr. zehud – znamená „tovytost“, totožnost. Ptáme-li se po identitě, jedná se podle něj o krizi, o vědomí „nesamozřejmění“. Na druhou stranu snad říkat krize je přehnané. Identita vždycky nějaká je.

Doc. Štefan poznamenal, že nechce mluvit o identitě, ale o tradici. Prof. Karfíková naopak o křesťanské identitě mluvit chce, a zdůraznila učení o trojici. Idem non ipse. Tři osoby jsou totéž, aniž by byly stejné. Být něčím. Být Bohem pro všechny tři osoby. Být někým. To je úkol. Lidská bytost je ipseitou – subjektem, musí přeci být něčím, co je čitelné pro ni i pro druhé. Tuto lekci dalo světu křesťanství.

Když poznáme něco lepšího, můžeme za tím jít

Dále přítomní autoři odpovídali na otázku: Co je evangelické na evangelické teologii?

Doc. Macek označil křesťanskou identitu za zatím částečnou, a tudíž napínavou. Musíme mluvit spíš o perspektivě. Nemáme ani vyučovat teologii evangelickou, ale křesťanskou. Prof. Štefan, jak je u něj obvyklé, zaujal postoj právě opačný: Narozdíl od svého kolegy chci vyučovat evangelickou teologii. Čtu bibli brýlemi Martina Luthera. Prof. Kohák připomenul, že evangelík je člověk, který přistupuje k víře prizmatem evangelií (Matouš 5–7).

Katolicitu teologie připomenul doc. Sláma: Identita je určenost z minulosti a určenost z budoucnosti. Minulost – tam vězíme v evangelictví. Budoucnost – tam buďme katoličtí. Podle Slámy jde vlastně o rekapitulaci toho, co jsme už pochopili a co nám náš pohledu zatmívá.

Prof. Pokorný připomenul, že evangelíci se identifikovali na základě odlišnosti od katolíků. Jejich heslem bylo „Jednou nahradit katolickou církev. Její mše jest ohavným modlářstvím“ – citoval heidelberský katechismus. Od té doby jsme obrátili o 180 stupňů. Hlavním proudem bude u nás i nadále katolictví. Naše pozice je ale strážná, stáváme stále důležitější menšinou. Dříve bylo takových menšin více: např. Sokol a další. Taková hnutí se postupně rozpadla. S katolíky se nerozcházíme v zásadním bodě vyznání. „Evangelické“ znamená, že když poznáme něco lepšího, můžeme za tím jít a nemusíme se bát, že nás bude popotahovat církevní hierarchie. Nemáme učitelský úřad. To je jediný moment, který můžeme prezentovat jako odlišný. Jinak je nám naše evangelická zvláštnost spíš zátěží, poznamenal Pokorný.

Prof. Karfíková kritizovala, že podstatný rys evangelické teologie a jejího způsobu, jak rozumí křesťanství, je redukce, zúžení. Příliš se koncentruje na učení o Kristu (christologii) a o spáse (soteriologii). Zaměřit se takto úzce je nebezpečné.

Nedostatek svědectví, ztráta perspektivy

Provokativně zněla další otázka moderátora: Největší slabost v naší teologii? Keřkovský upozornil, že ve sborníku chybí svědectví v podobě vyznání vin. Trojan se obává, že jsme ztratili univerzální perspektivu, což vede to k tomu, že přestáváme rozumět svým úkolům ve veřejném životě. Přitom by měl být určující výhled k posledním věcem (eschatologická perspektiva). Podle M. Balabána nás již dnes neohrožuje ateismus , ale lhostejnost.

Prof. Pokorný připomenul, že slabostí naší teologie byla představa, že každý člověk je zkažený. Každého je pak potřebí usvědčit, že je špatný. Stálé zkoumání evangelíkova nitra vedlo k tomu, že člověk nakonec nedělal nic. Katolické pojetí je podle Pokorného bibličtější, vystihl jej větou: „Dělej něco a Bůh ti požehná“. Pokorný dále upozornil, jak jsme závislí na mediálních obrazech. Necháváme se svést k dojmu, že světem hýbou jen teroristi nebo tuneláři. Ve skutečnosti ale nemají vliv, ve srovnání s množstvím slušných lidí je jich zanedbatelně. Národ není v krizi, jen čeká na někoho, kdo řekne: tohle má budoucnost. Vize toho, co má budoucnost, má sjednotit národ.

Problém naší teologie podle Petra Slámy spočívá v neschopnosti řešit nejbližší témata. „Na eschaton jsme mistři v teoretické rovině. Manko máme v představách o příštím roce, o současnosti. Překládat velká témata do výhledu léta příštího“.

Doc. Macek připomenul, že bychom měli klást větší důraz na rozhovor teologie a filosofie. Podle Macka jde přece o pravdu.

Evangelická identita v čase a prostoru

Najednou však byla příležitost spadnout z teologických výšin a pojmenovat přímo problém evangelické identity, to když dostaly prostor dotazy posluchačů. Se zásadní připomínkou vystoupil farář Miloslav Vašina. Na začátku své řeči se všem omluvil za „zkažený večer“. Řekl, že kniha je pro něj obrovským zklamáním. Podle Vašiny se nemůže jmenovat Zpytování, když někteří z autorů – profesoři fakulty (sedící v té chvíli před námi, jmenovitě prof. Filipi a prof. Pokorný) – měli podíl na vyloučení některých studentů v sedmdesátých letech.

Připomněl studenta pátého ročníku fakulty Jana Tydlitáta, který si dovolil pronést u Salvátora při studentských bohoslužbách přímluvnou modlitbu za svého vězněného kolegu S. Karáska – a byl za to na základě rozhodnutí fakultní rady profesory z fakulty na závěr svého studia vyloučen.

Před Janem Tydlitátem byli v sedmdesátých letech z fakulty vyloučeni i jiní studenti (např. Jan Kozlík, Aleš Březina, Martin Zlatohlávek, Stanislav Žák), všichni pro své tehdy společensko-politické kritické postoje.

M. Vašina se ptal, jak je možné, že lidé, kteří se na vylučování podíleli, nepojali své příspěvky jako opravdové zpytování, pokání? Vašina se přiznal, že toto téma je pro něj životním traumatem; byl dokonce na pochybách, zda po vyhrožování studentům a vylučování z fakulty má vůbec ještě zůstávat evangelíkem. Chování představitelů naší fakulty považoval a považuje za naprosto nepřípustné. Profesoři se svým jednáním postavili zcela proti duchu evangelia.

Vzpomenul i na vzácný okamžik, kdy v pracovně fakulty prof. M. Biče, který jediný nehlasoval pro vyloučení J. Tydlitáta, klečeli na kolenou a modlili se.

Prof. Pokorný reagoval na výzvu poznámkou, že byl v té době mimo republiku, takže se na přípravě fakultních tezí nepodílel. Po té, co v sále zašumělo a bylo slyšet pousmání, pokračoval, že se k tezím přiznal a že to bylo způsobeno těžkou dobou. V kontextu tehdejší doby mu fakultní teze připadaly teologicky únosné a vpodstatě se ještě i dnes hlásí k jejich obsahu.

Prof. Filipi se ohradil tvrzením, že se už v minulosti několikrát omlouval a nemůže se každému jednotlivci omlouvat stále do konce života. Pokání a omluva se děje také jinými cestami, než opakovanou veřejnou proklamací.

V té chvíli moderátor diskusi ukončil a účastníci se – dobře po evangelicku – odebrali k pohoštění.

Citace z knihy: S. Karásek, Víno tvé výborné, Kalich, 1998.

Karásek říká: taky jsem vnímal sílu přímluvných modliteb. Večer jsem se cítil jakoby něčím nesen. Celkově jsem to bral duchovně velice pozitivně. Kdysi jsem měl rozhovor s Honzou Kozlíkem, který říkal, že za komunistickýho režimu nebejt zavřenej je vlastně tristní a že každej křesťan by měl sedět. Tehdy se mi to od něj zdálo dost přehnané a teď, když se mi to stalo, jsem si na něj vzpomněl s tím, že je to vlastně v pořádku. (str. 144)

Co tě na evangelické církvi nejvíc rozčililo?

Nevzpomínám si, že by mě někdy úplně otrávila. Všelijaké ty dokumenty, úlitby, to bylo všude. Bohoslovecká fakulta mě rozčilila vyloučením Jana Tydlitáta za přímluvnou modlitbu, kde mě jmenoval, když jsem byl ve vazbě. Z toho vyloučení jsem byl rozezlen. Dále mě rozčililo vyloučení Jana Kozlíka, Aleše Březiny, Martina Zlatohlávka, Standy Žáka a jiných z fakulty. To bylo podlehnutí tlaku z ministerstva a často i předpodělání se. Pak důtky od synodní rady za podpisy Charty, ale to už jsem byl nad tím, bylo mi spíš líto, že se nechají tak manipulovat.

Může církev zhřešit? Pokud ano, v čem její hříchy vidíš?

Církev zhřešit může a to tím, že v sobě popře ten základní Kristův náboj a snaží se chytráctvím nenarazit. Podlehne pudu sebezáchovy, nebo naopak zase pýše řídit společnost. Určitě je to zápas církve o věrnost svému poslání. Stejně jako Izrael cestou odcházel do stran, bloudil a zase se vracel, tak ani církev nemá patent na to, aby nehřešila. Naopak, v dějinách často podléhala moci. Klasický případ je posvěcování zbraní; posvěcovat to, co ten mocný momentálně na církvi chce. To je zrada prorockého poslání. Církev má vzdorovat a říkat něco jiného, než si přeje ten mocný. Takových situací a možností, jak se zpronevěřit, je hodně a církev před tím není nikdy chráněná. (str. 190n.)