Podlipnické kostely mezi popelem a ohněm

Číslo

Na konferenci Minulost bez budoucnosti? jsem vyrazil vyzbrojen svazkem povídek Jaroslava Haška. Konference se totiž konala na hradě Lipnici, kde Hašek pobýval, a jak možno vyčíst z povídky Průvodčí cizinců, také provázel. „Takový nešťastný průvodčí stará se poctivě, aby vám reprodukoval, co kdysi vyčetl z knih, a vysvětluje vám bystře a odhodlaně: a) jaká tu dříve bývala krása, když to ještě bylo pohromadě; b) jak se to mohlo stát, že nyní tak málo zbylo z té bývalé krásy.“ Zřejmě proto, že dnes se již na hradě neprovází, poohlédl se místní kastelán, Marek Hanzlík ještě s pár přáteli po okolí, nezchátralo-li tu ještě něco, kde by se provázet dalo. Našli všeho všudy tři hřbitovní kostelíky, jednolodní stavby s pravoúhlým presbytářem a se zbytky nástěnných maleb, které tu téměř nedotčené vydržely od dob gotických. Ne snad proto, že by na jejich stylovosti někomu záleželo, ale protože v kraji nikdy nebylo peněz nazbyt, natož na kostel. Ostatně za kritiku finančních poměrů (v době pobělohorské) skončil jeden z místních kazatelů dokonce v káznici. Ale o tom později. Podstatné je, že přátelé kastelána Hanzlíka se stali také přáteli zmíněných podlipnických kostelů, a založili stejnojmennou společnost, která si začala lámat hlavu, jak zachovat popel minulosti, ale nezbavit jej ohně přítomnosti, aby bylo možné předávat jej živý dál. Jinými slovy, aby „nešťastný průvodčí“ nemusel mluvit jen o té abstraktní bývalé kráse. A Přátelé podlipnických kostelů už vydrželi opravovat, bádat, provázet a všelijak oživovat neuvěřitelných dvacet let. To už je prověřené přátelství! Ale jelikož jim celou tu dobu vydrželo také to lámání hlav, řekli si, že uspořádají konferenci, kde se mohou objevit ještě hlavy nepolámané, anebo alespoň naslouchavé; jak říkávala moje babička, sdělená bolest, poloviční bolest. A tak vedle Haškových povídek cituji také Skoromodlitby: „Nemám rád staré věci; nebo přesněji řečeno, mám neobyčejně rád některé staré věci, ale ne proto, že jsou staré, nýbrž proto, že vůbec nejsou staré. (…) Je jakási senilnost v tom, mluvit o starých tradicích; nejsou-li i ty nejstarší tradice zatraceně mladé, nevím opravdu, co s nimi. Jsou-li opravdu staré, jsou tedy přežitkem.“ Tato Čapkova slova o tradici, byť modernisticky radikální, považuji za klíčová nebo klíčivá z debat, jichž jsem byl na konferenci přítomen.

Přednáška nebo autorské čtení?

Konference byla třídenní a na ni navazovala ještě pouť v Loukovském kostele sv. Markéty (dlouhodobá to aktivita spolku k získání prostředků k opravám kostelů a zároveň možnost otevřít prostor lidem), nicméně já mohu referovat pouze o pátečním programu. Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že už doktorka Bibiana Pomfyová ze slovenského Ústavu dějin umění mi úplně vyrazila dech! Ani ona totiž nedýchala! Celé půl až tři čtvrtě hodiny jsme vyděšeně sledovali, jak bez dechu o překot drmolí svůj text, výčet slovenských kostelů podobných těm podlipnickým, byť to byl pohled na pohlednou tvář s cudně sklopenými víčky. Litoval jsem v duchu slovenské sousedy, u nichž zřejmě není zvykem vydávat z konference sborník, což může vést ke snaze přednést každičké slovo v přesně onomatopoicky vyladěném spojení. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že čtena byla nakonec většina příspěvků, jen tu s více, tu s méně diváka vtahujícími úkroky. Čestnou výjimku představoval doktor Filip Srovnal z Národního památkového ústavu, mimo jiné člen Přátel podlipnických kostelů.

Výpisky ze souhlasí

A toť se ví, že mě to přes dílčí výhrady chytlo. Hned jsem totiž poznal, že jsem ve společnosti lidí zapálených, kteří netlučou prázdnou slámu a nedokonalosti dokážou obracet ve vtip. Myslím, že jsem ještě na žádné konferenci neslyšel tolik družného smíchu!

Zaujalo mě zpochybnění označení tzv. kolonizačních kostelů s pravoúhlým presbytářem jako stylového importu z Francie německými staviteli; optika tradičního pojetí stavby již od velkomoravských kostelíků spolu s aplikací gotického stylu demonstrovaného křížovou klenbou, pro niž je příhodná právě pravoúhlá dispozice prostoru (Pomfyová). Zaujaly mě úpadkové jevy ve středověké liturgii, zejména pak pojem werkerei, vysvětlený přednášejícím jako „udělátko“, tedy mše pojímaná jako mechanický nástroj – „čím víc mší, tím víc milostí“, ale také nárůst alegoričnosti ve všech prvcích mše, v důsledku vedoucí k oslabení mše jako společné oslavy a odloučení prostoru pro kněze a prostoru pro věřící, i to, jak je opět spojuje malířská výzdoba (Srovnal). Zaujalo mě hledání míry christianizace společnosti, kterou přednášející označoval za nejistou a fluidní už i proto, že křesťanství není jen kultickým náboženstvím, ale má ambici zasáhnout celého člověka, a „nároky“ staví tak velké, že prakticky cele nedosažitelné, což vede například k tomu, že když čtyřicet procent amerických křesťanů věří v reinkarnaci, stejně je přes neslučitelnost teorií nepovažujeme za pohany (Petráček).

Mohu-li se ještě vrátit k tomu smíchu na konferenci, je třeba říct, že se nijak nevylučoval s vážností a pozoruhodností příspěvků. A pokud jsem poznamenal, že jsem ještě nezažil tak vřele rozesmátou konferenci, stejně tak jsem nezažil tolik smíchu při kázání v kostele jako u příspěvku docenta Miloše Sládka, historika Katolické teologické fakulty UK a současně zaměstnance Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Sládek nám, usazeným v lavicích řečického kostela, přiblížil především ekonomické poměry doby pobělohorské, a poté bez rekvizit a herců sehrál příběh o místním nespokojeném kazateli Františku Antonínovi Paleovi, jak se kdesi v archivu dochoval díky stížnostem a následnému soudnímu sporu, které vyvolalo jeho kázání proti cizácké vrchnosti a o živořícím českém člověku (Paleovou vrchností byli Vernierové, původem z Francie). Vedle skvělé divadelně evokační schopnosti přednášejícího bylo znát, že je na rozdíl od většiny předešlých řečníků zvyklý přednášet a sdělovat tak, aby se i sdílelo, a ještě si to přitom užít. Závěrem požádal přítomné, aby pohlédli na oltář, neboť to prý je skutečný důvod, proč na konferenci přijel. Všichni jsme v očekávání hleděli na obvyklou barokní práci. „Chtěl jsem vás poprosit, abyste ho tady nechali. Pokud jej nahradíte nějakým gotickým, získáte stylové muzeum, ale vyženete odtud takové příběhy, jakým je třeba ten o kazateli Paleovi.“

Spílání publiku

Pokud by toto nebyl vrchol konferenčního pásma, stal se mi logickým významovým punktem příspěvek architekta a vedoucího Centra teologie při KTF UK Norberta Schmidta, který na příkladech dvou uměleckých děl hovořil o důležitosti kontextu díla, jímž může být i konkrétní prostor, pro nějž bylo původně určeno, a tedy, že jej pitvající archivářský způsob čisté muzeální prezentace umrtvuje nebo překrucuje. Laskavý čtenář jistě ví o dynamickém vývoji v současné muzeální výstavní praxi, což přiznává ve finále i Schmidt svému příkladu Sixtinské Madony od Rafaela, pro niž, původně zvláštně ztracenou, teprve před dvěma lety kurátoři v Drážďanech doplnili významový pilíř v podobě Kristova těla na kříži, což konečně ukotvilo a vysvětlilo bolestný ale především konkrétně upřený pohled Madony a dítěte. Jeho kritická motivace však ve shodě s tématem konference míří právě k osudu a správě památky podlipnických kostelů.

Přestože závěr svého příspěvku Schmidt zabil přílišnou snahou po přesně řečených hlubokých větách, které opět nemohl než číst, dříve než k tomu došlo, neotřele vtipně a smysluplně spílal publiku. Spílal kunsthistorikům, památkářům a architektům, kteří mají nejraději dílo bez lidí, bez akcí, bez života kolem té obhlížené formy; dokonale rozpitvanou památku. Spílal ještě dalším profesím (všechny jmenované samozřejmě byly zastoupeny v konferenčním sále). „Podlipnické kostely jsou natolik cenné, že se nesmí nechat napospas jen památkářům nebo jiné jediné skupině,“ pravil, myslím, moudře, jak jsem si hnedle ověřil v knize povídek, kde Hašek říká, že by soudní vědě prospělo, kdyby ji příležitostně vykonával nějaký literát. Když totiž v povídce pojednávající o smrti rytmistra Blaira povolaný spisovatel Arthur Conan Doyle prohlásí, že příčinou smrti bylo hoře z lásky, což soudní rada odmítá uznat jako příčinu, Doyle klidně odpovídá, že by právnictví, ani medicíně nemohlo škodit, kdyby přibrala do svého studia tajemství duší… Někde tam to vězí, nevidět jen maso, ale i krávu, když se mluví o hovězím.

Spolek dvacetiletý

Kdo z vás ještě nezakládal spolek, nebo se alespoň s někým nespolčil? Nemusíme tomu říkat občanská společnost a polarizovat hned čtenáře na havlistické uctívače a spílače nenasytným neziskovkám. Vede nás k tomu přirozený zájem o věci a vztahy vůkol, a je nasnadě, že na ně mnohdy nevidí ani nedosáhne někdo shora. Je třeba udělat alespoň první krok.

Jak vyplynulo z diskuse, v níž za Podlipnické kostely mluvili Líza Faktorová, předsedkyně spolku, a jeho člen, kastelán Marek Hanzlík, za těch dvacet let bylo těch kroků již téměř nepočítaně, ale od počátku směřovaly spíše dovnitř lokální komunity, k spolupráci s místními, nežli ven k lákání turistů. Tento princip je mi blízký. Spolek kostely „nevykopal“ ze země; byly vždy součástí místa, ať už chátraly jakkoli. Zvnitřněním problému / pokladu, se tento stává součástí života všech, a tak i jeho řešení či užívání je přirozenější. Přestože původní představa „vlámání se do srdcí“ obyvatel, zdá se, nebyla naplněna, oba mluvčí se shodují, že jim rozhodně nikdo za celou dobu neházel klacky pod nohy, setkávali se vždy spíše s pochopením a ochotou nějak pomoci. Osobně mě velmi překvapilo, když jsem se následně dozvěděl, že ze všech členů spolku v lokalitě žije trvale pouze jediný. Možná i to je odpověď na onu zdrženlivost místních k nasazení pro věc iniciovanou vzdor vší snaze přeci jen zvnějšku; nešťastným cizím průvodčím, který se stará, aby jim, domácím, reprodukoval, co kdysi o nich vyčetl z knih…

Podlipnické kostely, minulost bez budoucnosti?, mezinárodní konference, 7. – 9. července 2022, hrad Lipnice, kostel sv. Martina v Dolním Městě, kostel sv. Jiří v Řečici a kostel sv. Markéty v Loukově