Církev a pokání Text: Jan 21,15–19
J 21,15–19
Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce! Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: „Následuj mne!“
Milé sestry, milí bratři, kolegové,
přiznám hned na začátku, že mě včera velmi zaujala naše panelová diskuse. Přemýšlela jsem o tom a vzpomněla jsem si na Ježíšův rozhovor se Šimonem Petrem.
Ten rozhovor je ojedinělý, nemá paralely v ostatních evangeliích a dotýká se, myslím aspoň zhruba našeho tématu: pastýřů církve, schopnosti a odpovědnosti.
Potom, co se vzkříšený Ježíš zjevil svým učedníkům, posnídal s nimi a vypadá to, že vzal stranou Šimona, toho provinilce, který měl plnou pusu odvahy, když byl v bezpečí, a později, když Ježíše vedli na soud, zjistil, že přeci jen má sám sebe a svůj život radši než svého mistra, a zapřel ho.
Ježíšova otázka Petrovi je překvapivá: „Miluješ mě víc než ti zde?“ Nejde mi o to slovíčko agapan, tedy jestli Šimon miluje Ježíše tou Boží obětavou láskou… ale jde mi o to, proč by měl Petr Pána milovat víc než všichni ostatní?
Vzpomínáte na Ježíšovo podobenství o dvou dlužnících a že čím víc nám Bůh odpustí, tím větší lásku v nás probudí? Tohle možná proběhlo Šimonovi hlavou, když bez zaváhání odpověděl, že má opravdu Ježíše rád víc než ostatní. Neříká tím: jsem lepší. Říká tím, Pane, moje vina byla veliká, a ty to víš.
Ježíš se Šimona zeptal třikrát, aby Šimon mohl učinit pokání. Dvakrát se Ježíš ptá, jestli ho Petr miluje tou obětavou Boží láskou a dvakrát slyší, že ho Petr má rád – tak jak je toho člověk schopen.
Třetí otázkou Ježíš zpochybňuje i tu lidskou lásku. I tím musí Petr projít… i to patří k jeho pokání. Doznáním svého selhání, smutkem sama ze sebe. Jeho odpověď je pokorná a úplně upřímná.
„Pane, ty víš všechno, (nebo Pane ty rozpoznáš všechno), ty víš také, že tě mám rád.“ Před Kristem se nedá nic předstírat… Petrova odpověď ale taky znamená, že Petr nezapřel Krista, protože by ho neměl rád. Zapřel ho proto, že šel slabý, hříšný svojí vlastní cestou. S Ježíšem a přeci svojí vlastní cestou.
Pán Ježíš mu svěřuje ty svoje. Říká aby pásl jeho beránky, ovce… a Šimon samozřejmě ví od proroků, co to znamená. Důležité je tady – i pro nás –, že Ježíš nepovolává pastýře, aby pásl ovce. Ale aby pásl jeho ovce. Přeneseno na nás. Lidé nám svěření nejsou naši, ale Kristovi. Naše sbory nejsou naše a našich členů, ale Kristovy. Pokud jsme Kristem povolaní pastýři, jsme povoláni starat se o jeho vlastnictví, dokud on nepřijde. Jak vážně tento úkol apoštol Petr, nebo jeho žáci chápali, čteme v prvním listu Petrově: „Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.“ (1Pt 5,2–3).
V rozhovoru Pána Ježíše a Petra se děje najednou odpuštění a uložení úkolu. Žádný prázdný sentiment, žádné prodlevy. Setkání se vzkříšeným Kristem mění navždy Petrův život. Doteď se chystal a vypravoval sám, kam chtěl, od teď ho bude vypravovat jiný. Hospodin. Bůh sám rozhodne o Petrově cestě a jejím konci. Petr zemřel mučednickou smrtí, aby oslavil Boha. Už žádné zapírání a lhaní. Petr se nechal vést tam, kam měl.
Posledním slovem, následuj mne, Ježíš Petra na tu cestu povolává. Je to jiné povolání než tenkrát z rybářské lodi. Tehdy se tomu dalo rozumět jako doprovázení triumfujícího Mesiáše. Toto je jasné povolání k následování cesty kříže.
Ježíš se ptá po lásce Petrově, ale všimli jste si, kolik je tu Kristovy lásky? Odpuštění, spoluúčast na díle spásy, povolání do společenství s Pánem. Petr může nechat svoje viny a prohry za sebou, může odhlédnout od sebe.
Tohle se mi honilo hlavou včera při té diskusi, a taky mě napadalo stále znovu Lutherovo: incurvatus in se. Mluvili jsme až na pár drobných příspěvků pouze o nás, o naší církvi a jak si nevíme rady tak nějak ani moc s minulostí ani s přítomností. Je to samozřejmě důležité téma, ale mnohem důležitější je třeba to, že právě teď jsou všude kolem nás pronásledovány desítky milionů bratří a sester v Kristu. Jsou napadáni, vězněni, mučeni. Možná by stálo za to zahlédnout je na naší cestě, když už se ptáme: Quo vadis, ČCE?
Odpověď na tu otázku je prostá, a myslím, že to víme. Jen je těžké ji vyslovit, i když někteří už to udělali. Já to zopakuji: Ať kráčíš kam chceš, jedinou cestou církve je následování a zvěstování Ježíše Krista. Tak jak ji volá – s penězi nebo bez, s hierarchií nebo bez, s tradicí nebo bez ní.
A do našich diskusí a prognóz, kam že to vlastně společně jdeme, zní každému z nás zvlášť Kristova otázka: Miluješ mne?
Pane, probuď svoji církev,
a začni u mě.
Pane, vystav si svou církev,
a začni u mě.
Pane, nech přijít pokoj všude na zemi,
a začni u mě.
Pane, přines svou lásku a pravdu všem lidem,
a začni u mě.
Amen
(Čínská křesťanská modlitba)