Během těch čtyřiceti let, co jsem farářem, jsem si v určitou chvíli uvědomil: Píseň po kázání je dost možná nejdůležitějším okamžikem bohoslužeb. Nebyl to poznatek, který vzešel z nějaké liturgické či dogmatické úvahy, ale ze samotného psaní kázání. Pravidelně se stávalo, že mě během psaní napadla píseň, o které jsem hned věděl: Tato píseň bude následovat po kázání. Nijak zvláštní to vlastně není – člověk pracuje se slovy a jedno slovo vyvolává druhé. Hudba mi navíc v hlavě zní prakticky celý den, takže takové „literárně‑hudební osvícení“, jak tomu říkám, je potom docela logické. Takovéto osvícení je pro mě zároveň signálem, že mé kázání míří správným směrem. Domnívám se totiž, že prostřednictvím písně po kázání sbor kázání převezme. Je to první okamžik, kdy sbor mé kázání přijímá za své.
Že to ale může sahat ještě o hodně dál, než jen k přivlastnění, to mi došlo teprve nedávno. Rozhodli jsme se, že se jedno listopadové nedělní ráno vydáme do amsterdamského Západního kostela (Westerkerku). Farářku, která ten den sloužila, jsem neznal, ale to nevadilo. Západní kostel mám prostě rád. Farářka své kázání (na Jeremiáše 8, 4–7) zahájila obrazem tažení ptáků – ptáci instinktivně poznají, kdy se mají vydat na cestu. Lidem takový instinkt chybí, nebo přinejmenším neznají ten nutkavý přechod k činu „odsud zmizet“. Kvůli tomu my lidé často příliš dlouho setrváváme na místě, kde jsme už dávno neměli být. Její kázání tento lidský nedostatek pečlivě rozebíralo. To, co nakonec jakoby vykopalo ze země – jako archeolog nějaký prastarý předmět – , byla „odvaha k odchodu“. Už samo o sobě to byl objev, který nám byl naservírován z kazatelny. Moje již zmíněná percepce o písni po kázání mě už podvědomě směřovala, abych očekával píseň o odvaze se slovy jako „Vezměte si svůj stan a vydejte se na cestu“. Špatně. Písní po kázání totiž překvapivě bylo „Ať se stane, co se stane“.
Ať se stane, co se stane, / tam, kde země neznámá, / provází mě ruka Páně, / beze strachu tvář je má. / Bez otázek jdu za Tebou; / vše, co činíš, dobré jest! / S myslí klidnou, vyrovnanou / jenom dnešek uč mě nést!
Díky této písni o důvěře se ukázalo, že při verbálním vykopávání kázání jsme zatím prozkoumali jen povrch naší existence. Po krásné varhanní předehře se taková píseň zpívá tak, jako by se člověk úplně nořil do hloubky a zároveň se dostal do výšin smyslu poselství.
Celkově to byl nejen existenciální, ale i poučný zážitek. Tato píseň nebyla toliko zpívanou ozvěnou kázání, ale jeho, v samotném kázání nezmíněným vnitřkem. Odvaha jít nám byla vykopána, ale důvěru k cestě jsme poté během zpívání písně mohli objevit sami. Podobná zvěst – včetně písně – je všeobjímající, v pravém Slova smyslu.
Autor je emeritní farář. Přeložila Lisa Fikejsová
Pozn. V Evangelickém zpěvníku odpovídá charakteru nizozemské písně např. Ó ujmi ruku moji, EZ 559