Protestantův průvodce po světě českého výtvarného umění
Vážení čtenáři, tímto novým seriálem vám chceme představit některé mladé české výtvarníky. Na konkrétních dílech postupně představíme nejen jejich tvorbu, ale pokusíme se zpřístupnit i důvody, které vedly k vytvoření díla, a přiblížit, co dnes nutí k uměleckému vyjádření. Chtěli bychom tak pomoci přemostit bariéry, které dnes mezi umělci a diváky existují, a poodhalit, v čem současné umění může inspirovat i ty, kteří se o ně přímo nezajímají.
O Jiřím Světinském lze bezesporu prohlásit, že se narodil v roce 1979. Studoval keramiku v Luhačovicích, kamenosochařství v Uherském Hradišti a v současné době dokončuje studia na VŠUP u Kurta Gebauera. Sochařskými vzory jsou Jiřímu M. Duchamp, či J. Beuys. Od čisté tvorby soch se Jiří Světinský posunul více k prostorovým instalacím, neboť se domnívá, že s dnešním člověkem více komunikují a jsou srozumitelnější. Jiřího dílo se částí týká náboženství, což je patrné na dílech jako Madonka, Ježíšek a Mařenka, Jehova tvář, nebo na Pietě (tyto práce je možné najít na webu www.svetinsky.com). „Dílo není výsledkem náhody, ale reflexivní a uvědomělé práce… Inspirací se může stát všednodenní zkušenost asociující vzpomínky a následně vizualizace principů, které z oněch asociací vyvstávají. Podnětem k tvorbě se tedy může stát cokoliv – jde jen o vnímání skutečnosti a o schopnost odhalit za ní určité principy.“ K tomuto náhledu Jiří postupně dospěl díky „zkušenostem s poznáváním nových autorů a jejich děl.“ Nutno podotknout, že reflexe se neděje z pozice člověka, který by náboženství a priori odmítal, ale na druhou stranu se s ním ani neidentifikuje. Náboženství je fenomén, který ve společnosti hraje důležitou roli a právě jako takový je podnětem, vedoucím k přemýšlení a konečnému ztvárnění v obrazu, či soše. Pieta (2002) sice vznikla před formulací zmíněného východiska – spíše jako určitý druh zjevení, než postupného rozvažování – nicméně autorovu metodu předznamenává.
S Jiřího způsobem práce souvisí i jeho názor na umění: „Umění není demonstrace nových technologií, jak to dnes v řadě případů vidíme, ale prostředek k oslovení lidí – oslovení, které má moc v lidech probudit estetické vnímání. Převrácení smyslu tradičního symbolu je jednou z cest k rozpohybování člověka v tomto ohledu.“ Kdy je člověk umělcem? Analogicky se můžeme ptát: Kdy je člověk teologem? Patrně tehdy, když disponuje určitým teologickým aparátem a dokáže druhému poskytnout projasnění a orientaci na jeho osobní náboženské cestě. Podobně je Jiří při tvorbě díla a jeho představení schopen nazvat se umělcem.
Tradičně je pieta zobrazována jako truchlící Panna Marie s mrtvým, z kříže sňatým tělem Kristovým na klíně. Na Jiřího ztvárnění zaráží převrácení původního významu – resp. jeho úplný rozklad. Běžný náhled je rozptýlen a z oné „nefunkčnosti“ vyvstává počáteční zmatenost, následovaná úžasem a otázkami. Na druhou stranu bezprostředně vnímáme hříčku a vtip. V setkání s tímto dílem se však není možné ubránit naléhavosti a výzvě dílo vyložit. Setkání s Pietou může znemožnit snad jen pohoršení, vycházející z neporozumění. Kdyby šlo ale z autorovy strany o pouhou provokaci, proč by se namáhal s tak precizním ztvárněním? Levně provokovat je možné mnohem efektivněji. Pokud se tedy vrátíme v náhledu na Pietu zpět k přemýšlení, může nám vytanout již zmíněná zmatenost. A ta není pouhým pojmem, ale skutečností ve společnosti přítomnou. Teologická interpretace by nás mohla přivést k tázání: Zůstává tento svět bez mesiáše? Je světem, kde není reálně přítomna spása? Nebo se tu sděluje, že veškeré lidské snahy o hledání absolutního východiska jsou předem odsouzeny k nezdaru a hynou ještě před „porodem“? Naši pozornost může též zaujmout „nosná část díla“, kterou Jiří nazývá anonymním božstvem. Božstvo, jemuž je přinášeno nejvíce obětí v křesle, při nečinnosti?
Z široké škály otázek a dojmů, jež Pieta vyvolává, je zřejmé, jak je toto dílo otevřené. Nestačí ale spokojit se s oním bezprostředně silným momentem spočívajícím v počátku? Jiřího Pieta pak může být dílem, jehož poselství spočívá paradoxně právě v tom, co v nás vyvolá na první pohled, a další úvahy nás od něj jen odvádějí.
Připravil Michal Cáb