Hermeneutika ukrývá tři samostatné a rozsáhlé knihy. Vedle Pokorného teorie porozumění se setkáváme se dvěma soubory studií řady autorů. Druhý díl prohlubuje porozumění jednotlivým postavám a problémům, třetí interpretuje některé biblické žánry a literární žánr pohádky.
Petr Pokorný analyzuje biblický způsob vyjadřování. Seznamuje nás se svébytnou úlohou metafory i vyprávění. Zabývá se mlčením i promluvou textu, historickou kritikou i působností textu. Upozorňuje na biblickou teologii, která se zasloužila o vytvoření biblického kánonu. Nezapomíná ani na estetiku textu a připomíná vliv biblického stylu myšlení a vyprávění na novější literární vědu. Systematicky probírá jednotlivé metody interpretace a své dílo zakončuje úvahami o výkladu. V průběhu rozpravy se dostávají ke slovu zakladatelé starověké i novověké teorie porozumění náboženské řeči.
V oddíle o výkladu Pokorný upozorňuje na vliv biblických svědků na středověké i novověké vykladače, a proto i na sebepochopení každého interpreta, který nezůstává u sebe, nýbrž nabízí ono sebepochopení širšímu společenství. Pokorný proto nezůstává jen u techniky výkladu, teorie jazyka či přehledu exegetických metod. Pokračuje v linii těch biblických autorů, kteří se oprostili od spoléhání na magickou moc slova a rozpoznali hranice i možnosti slov. Tím se Pokorného přístup liší od jiných antických a mnohých novověkých interpretů, kteří kvůli magickým intelektuálním návykům odmítali překládat biblické texty do národních jazyků, popř. někteří teologové odmítali překládat některá jména a termíny, jako by překladem ztrácela svou působnost v modlitbě, v prokletí či žehnání. (Možná, že zbytkem podobné magické logiky je zvyk zakončovat automaticky naše promluvy hebrejským slovem amen.) Pokorný svůj výklad zavrcholuje praktickou starostí o proměnu myšlení a jednání jednotlivce i celého společenství. Neinterpretujeme texty ve společenském vzduchoprázdnu ani kvůli nadčasové blaženosti, extatickému vytržení či mirakulóznímu setkání s posvátnem. Díky přístupu, inspirovanému biblickými svědky, se společenství stává citlivé a snaží se analyzovat „svá vlastní selhání a přiznat je (pokání)“ (s. 213). Petr Pokorný svou teorii porozumění završuje výzvou k proměně myšlení – pokání. Autor upozorňuje, že kajícímu hermeneutickému přístupu nás vyučuje biblická, tzv. deuteronomistická teologická tradice (s. 213), tj. starozákonní biblická škola, která se zasloužila velkou měrou o vytvoření biblického kánonu.
Deuteronomistickým důrazem souznívá Petr Pokorný s připomínkou filosofa Jakuba Čapka, že v teorii porozumění nejde jen o přesné metodiky, techniky a návody, teorie jazyka a komunikace, nýbrž také o rozpoznání, „že při výkladu jde o naše vlastní bytí“ (s. 307). V tomto ohledu se shodují teolog Pokorný i filosof Čapek (s. 201).
V druhém a třetím díle se setkáváme se závažnými dílčími studiemi. Jednotliví autoři vycházejí z rozmanitých filosofických a teologických škol a motivů, přesto do značné míry souznívají s teorií porozumění Petra Pokorného. Ze zástupu odborníků připomínám pouze text J. B. Součka „Ježíšova slova z kříže“ (s. 439–455). Studie velmi přesvědčivě dokládá, že bibličtí svědci nás vyučují respektu vůči odlišnému přístupu jiného svědka. Součkův text dokládá to, oč se snaží celá trojdílná kniha. Umění interpretace biblických textů je možné rozvíjet právě proto, že před sebou nemáme texty spadlé z nebe, ale závažná lidská svědectví, která vznikla „před tváří Boží“ a pro společenství církve. Z biblických textů slyšíme výzvu, která vyučuje nás i společenství. Stává se tak pravděpodobným, že naše interpretace překročí úzké hranice teologické i filosofické, literární i poetické sebespokojenosti, která je protikladem porozumění.
Petr Pokorný, Hermeneutika jako teorie porozumění.
Od základních otázek jazyka k výkladu bible
Praha: Vyšehrad, 2005.