Mám pro vás dvě zprávy: jedna je špatná a jedna dobrá.
1) To, co vám předložím, je bezbřehé, metodicky neutříděné, málo poučné, neboť od srdce.
2) Ač bezbřehé, nebude to dlouhé.
Českobratrská církev evangelická je menšina, a to hned dvakrát. Jednak jako menšina uprostřed konfesně indiferentní společnosti, jednak jako mrňous vůči katolíkům. Menšinovost je velevýznamný faktor každé sociologicky zachytitelné skupiny, církve též. Chceme-li mít o ČCE nějakou vizi, musíme se její menšinovosti ujmout. Být menšinou je fajn, a zároveň ošajstlich. Na menšinu – na každou – je permanentně nastraženo několik osidel. Na příklad:
1) Má sklon nebýt vybíravá při hledání spojenců. Evangelíci na Slovensku se v 17. století paktovali s Turkem. Za bolševika hodně evangelíků bolševikovi hodně odpouštělo jenom proto, že katolíkům šel po krku ostřeji než nám. I dnes vidím, jak lid evangelický docela potěšeně kouká na přiblblý pořad televize NOVA o církevním majetku jenom proto, že je antikatolický, ve skutečnosti novinářsky neprofesionální, tendenční, agitační, se zřetelnou proticírkevní, antikřesťanskou notou vůbec.
2) Sebekritickou reflexi vnímá jako oslabování beztak křehké pozice, jako kálení do vlastního hnízda. Špinavé prádlo – na příklad kolaborace určitých jedinců, ba struktur s StB – se má prát doma, ale raději neprat vůbec. Nám naše špína nevadí a jiným do ní nic není.
Minorita nemá ráda, aby se sahalo na velikost a čest těch, kteří ji proslavili, ať už čímkoliv. Evangelíci musí ještě nějaký čas čekat, snad do příští generace, aby vůbec bylo lze zhodnotit postavu J. L. Hromádky. Do jaké míry se s ním církevní mínění za bolševika identifikovalo, do jaké míry nesouhlasilo, ale vděčně uznávalo, že brání nejhoršímu a navíc, že nás evangelíky svými cestami, byť pro Leninovu cenu míru, zviditelňuje? Zatím i jen vznesení této otázky přivolává reakce emotivní a nevěcné. Vůbec naše chování za bolševika, zvláště naší reprezentace, patří mezi prádlo, které hnije v koutě. Přitom, domnívám se na základě toho, co jsem četl, by při vytažení dokumentů na světlo vyšlo najevo, že evangelíci v úhrnu, ba i církev jako instituce, se přinejmenším nechovali hůře než jiní. Stále ale je v nás obava, že by nás ubylo, kdybychom si na sebe posvítili. Dobrá pověst je zkrátka velikost malých.
3) Menšina sice chce, aby se o ní hodně a hezky mluvilo a všude byla vidět (zajímavé jsou časté stesky evangelíků: „To vysílání v rádiu je moc katolické, v televizi jsou furt vidět katolíci“, jako by jich v této zemi bylo půl na půl a jako by třeba podíl na přenosech bohoslužeb v rádiu nebyla velkorysost katolické církve), zároveň ale netouží po svém zvětšování. Genetickou záchovu, aby naše děti a vnuci zůstávali věrnými evangelíky, si přejí všichni. Že by do ČCE měla vcházet plnost pohanů, to teoreticky uznáváme, ale neděláme pro to nic. Misijního ducha nemáme a misiologii také ne, spíše intelektuálský posměch vůči infantilismu charismatiků. Přitom všelijací lidé brousí kolem nás, zvláště ve městech s vyššími školami a občas nás vyvedou z míry, když požádají o křest a přiznají, že je jim právě ČCE sympatičtější než katolíci nebo křesťanské společenství. Tak je pokřtíme, darujeme bibli, když už to teda musí být a tím to končí. Kdoví, jestli právě dnes není žeň mnohá. Kdoví, jestli ti občasní konvertiti nejsou znamením, že pro lidi, kteří chtějí otevřít své srdce Kristu a přitom si ale váží svobody a kritického myšlení, je ČCE jednota Kristova lidu jako vyšitá. Menšina má sklon ten svůj hrad či hrádek přepevný ohradit hradbami a padací most spouštět jen občas.
Zmíněné tři menšinové sklony je třeba mít v patrnosti a trvale se s nimi potýkat a oslabovat je. Menšinovost ovšem znamená i jisté přednosti, a ty je třeba kultivovat a posilovat.
1) Menšina, která si v řádu staletí na menšinovost zvykla, si zvykla postarat se o sebe sama. My máme pod kůží, že ani panovník z Boží milosti, ani parlament ČR nás nebude zahrnovat svou přízní. Však se bez ní obejdeme. Nám stačí svoboda, víc od nikoho nereklamujeme. Byl to veliký svátek v roce 1981, 200 let od Tolerančního patentu. On evangelíky ani zdaleka nezrovnoprávnil. Viděno z dnešního hlediska, evangelíci se stali poddanými druhého řádu a o nějaké nápravě či zmírnění křivd formou restituce ani nápad. Ale přinesl víc svobody, mohli jsme se zase nadechnout, a o to jde. Toto veliké ocenění svobody, svobody občanské, náboženské, ba i ekonomické, nás odlišuje od katolíků. Pro nás je svoboda vše, když je, tak se přičiníme a Pán Bůh pomůže. Pro katolíky je to málo. Chtěli by ještě něco. Pořádně nevědí co, snad ještě pár rybníků, ale určitě kooperaci, to teď hodně říkají. Přítel Daniel Hermann a pan kardinál také. Kooperace je slovo larva, nevíme, co se z něj vyklube, ale určitě je to víc než svoboda pro církev ve svobodném státě. Katolíkům chybí dějinná zkušenost s tolerovanou menšinovostí. Byli zvyklí buď panovat nebo trpět, a tak se i dnes stylizují do postojů trpitelských. Pořád někdo církvi ubližuje, očerňuje ji, prodlužuje komunistické bezpráví. Zároveň by ale tak trochu chtěli panovat. Říkají sice, že sloužit, a jistě to tak myslí, jenže mějte sídlo církve v činžáku v Jungmannce nebo v paláci na Hradě. Sama ta situovanost si o pocit panování říká. Exkurz: Chodím dovnitř dost často, tak to znám. Pro paláce je to prima, jsou výborně udržované, ale pro ty obyvatele to dobré není, což platí i pro parlament a senát. Václav Malý to exorcizuje texaskami a svetrem, zatím úspěšně.
Pronásledovaný a pak jen tolerovaný dokáže ocenit a vděčně vychutnat svobodu, ten statek nejcennější, spolu s člověkem stvořený (dle J. A. Komenského).
2) Menšina snadněji porozumí jiné menšině. Evangelíci mají výbornou pověst mezi Židy pro své chování za války: např. Bohuš Hrejsa vyráběl pro ně křestní listy. Evangelíci se snaží dělat něco pro romskou minoritu, viz nadějný pokus Evangelické akademie. LOGOS, klub pro menšinově sexuálně orientované, vznikl u evangelíků. Evangelík nese v sobě kus apriorní sympatie ke všem vyvrženým, např. k těm, kdo byli vyvrženi od komunistů, letničních, jehovistů. Rozdíl mentality katolické a evangelické se hodně ukázal na postoji k vyloučeným a pronásledovaným komunistům za normalizace. Pro evangelíka to byli lidé zasluhující úcty, obdivu, pro katolíka ti, kdo byli semleti mlýnem, který sami roztočili. K těm vyvrženým, ke káesákům (křesťanské společenství) a jehovistům: je jich dost, otvírejme jim dveře, mohli bychom to umět bez toho většinového triumfalistického: „Vítejte z vandru domů!“
Byl v Praze Eugen Drewermann. Po přednášce na filosofické fakultě se jaksi spontánně šlo občerstvit se. Dopadlo to tak, že u stolu seděl E. Drewermann a 5 evangelíků. Ano, evangelictví má nezastupitelnou roli, evangelíci tu musí být, aby lidé jako E. Drewermann, vyvržený vyznavač Ježíše Nazaretského, měl s kým jít na pivo.
3) Evangelická menšina se nebojí pluralismu a v postmoderní pestrosti pravd je jí docela dobře. Naopak, ve zhroucení velkopříběhových výkladů světa vidí klad. Má tu zkušenost, že žádný svět jednoty stejně nikdy v dějinách neexistoval, pouze monopol jedné pravdy vnucované a vynucované. Zároveň menšinová ČCE i za svou krátkou historii zakusila, že uvnitř jedné církve může koexistovat vícero konfesních tradic a mentalit, aniž se upolemizují k smrti. To, že se hlásíme ke čtyřem reformačním konfesím, je kuriozita velmi smysluplná. Zjistili jsme, že to jde, zvláště když důraz je kladen na ducha a ne na literu, že pluralismus a nevynutitelnost doktrinální jednoty nemusí skončit ve shluku jakýchsi voluntarismů od řetězu utržených. Pluralita teologických akcentů nevylučuje jednotu víry, ba ani jakousi typovou podobnost ve věcech případných a služebných.
Do budoucna – kromě ostražitosti vůči menšinovým osidlům a rozvíjení menšinových ctností – nás čekají:
1) Vystříhat se antikatolicismu. Žádná rekonkvista nehrozí.
Mnoho katolíků se necítí v pluralistické společnosti ve své kůži, ale to ještě není touha obnovit jednota trůnu a oltáře. Jsou si sebou jisti méně než vypadají a potřebují naši podporu. A zvláště potřebujeme my je: oni reprezentují křesťanství v naší zemi. Chcemeli jako křesťané být účinní na poli sociálním, kulturním, politickém, bez katolíků budeme jen příštipkáři – s nimi snad tovaryši.
Vzhledem k přiznaně nedemokratické struktuře a jistým eklesiologickým důrazům české katolické církve, kde i sám kritik církevní vrchnosti mívá pocit, že svou kritikou přece jen hřeší a rouhá se svatým věcem, katolíci potřebují naši kritiku. Od nás ji snesou lépe než od svých, kterým mají tendenci nasadit psí hlavu zrádců ve vlastních řadách (viz Odilo Štampach a B. Bouše). Můžeme tedy poněkud suplovat neexistující veřejné mínění, jako jsme to učinili kolem Sarkandra. Ale pozor, nepřehnat to, nebýt k jejich úletům přísnější než k vlastním.
Třeba také zbavit se negativní fascinace papežem. Když ten milý bratr biskup římský řekne něco nepatřičného, nemusí nás to dnem i nocí zaměstnávat, my přece víme, že není neomylný a mýliti se že je lidské.
Potřebujeme katolíky, jejich spiritualitu. Byly časy, kdy jsme jim upírali i právo na to slovo (Molnár). Je na čase rozpomenout se na J. L. Hromádku, který se v roce 1925 dokázal zastat katolické zbožnosti (viz Katolicismus a boj o křesťanství z r. 1925, str. 225). „Protestant širokého a cvičeného pohledu najde v katolictví původní náboženské motivy, které opírají stavbu katolického kultu, bohosloví, církevní organizace a praxe. Vidí, že i katolík, vzývající Pannu Marii, hledá útočiště pro své zmučené srdce, potěšení v bídě a zoufalství, pomoc v hrůze hříchu a má mnohem blíže k reformační víře v Krista Spasitele než takový protestant, kterému se Ježíš ztrácí v zástupu hodných a bezúhonných kazatelů a který nikdy nepocítil tíhu viny ani potřeby, aby mu byl hřích odpuštěn.“
Já osobně cítím, že jim musíme vytunelovat liturgii. Jak píše výstižně Hromádka: „Na osobní výši duchovního a osobní dychtivosti shromážděného lidu stojí hodnota protestantských bohoslužeb“. Nu, a to je chyba. Učme se od katolíků liturgickému cítění, bohoslužebné stavbě, aby všechno nestálo na tom, jestli je duchovní kazatelsky na výši. Aby poselstvím, zvěstí byly i bohoslužby samé. Večeře Páně by asi měla být součástí nedělních bohoslužeb pravidelně, dobře liturgicky vypracována jako celé bohoslužby: ty by měly obsahovat více responzoriálních prvků převzatých od katolíků, z nichž některé by byly přítomny vždycky, aby se katolík měl u nás čeho chytit a my u katolíků. Je třeba přepracovat agendu, znatelně ji zeštíhlit. Mířila správným směrem, ale je moc upovídaná a nabízí příliš velké menu na výběr. Také zpěvník žádá revizi: žalmy dle usnesení komise v šedesátých letech zveršotepané uložit tiše kamsi do archivu. Nikdy zpívány nebudou a dobře jim tak. Provést jazykovou revizi, a to ad fontes, k původním textům Strejcovým a Komenského. Autentická archaičnost je žádoucí, nežádoucí je rozmělnění jazyka předků v češtinu mimočasovou, jaksi středoškolsky slohovou. Příklad: sloka ze Ž 46 v Evangelickém zpěvníku: „Boj zastavil ve všech končinách, válečnou výzbroj spálil na prach a mluví, již se spokojte, mne Nejvyššího poznejte.“ Evangelický kancionál z r. 1889 má zřejmě téměř autentického Strejce: „Boj přetrh, dal zbroj v pohrdání, lučiště, kopí k roztřískání, vojenské vozy též na prach popálil ve všech končinách.“ Tuším, že návratem k autentické starobylosti by naše církev připomněla, co to je, vynášet z pokladu svého staré i nové věci. Arciže prokládání starobylých písní naprosto současnou nearchaizující tvorbou ve zcela čerstvých hudebních žánrech by bylo vůbec to nejlepší.
Když už jsem zmínil příkladnost katolické liturgie, doporučuji nic nedat na řeči o nutnosti nepředbíhat jednotu, která ještě nenastala, a doporučuji předbíhat, interkomunii provozovat s katolíky radostně a směle. Já jsem před 14 dny vysluhoval tělo Páně, on kalich a lid v té farnosti se vůbec netvářil udiveně. Přece zve-li Ježíš Kristus ke svému stolu a my ten prostřený stůl i v církvi římskokatolické rozeznáváme, dychtivě se k němu ženeme. Že tím mnoha katolíkům komplikujeme život, to je jejich problém. A když to navzdory usnesení jakýchsi ústředních výborů přece jenom jde, je to radost, kteráž jednou bude všemu lidu.
2) Rozvinout důvěru, že v kázni, řádu a pravdě mohou žít křesťané i bez vrcholové instance, která by určovala, odkud kam kázeň a jaký že je ten řád a co je pravda. Kdysi bratr Doležal na synodu zaprorokoval. Tehdy se chystala jakási kázeňská opatření na neukázněné chartisty a on se vyslovil, že v církvi vykonává kázeň Slovo Boží samo. Tehdy se synod poněkud zachechtal té nepraktické poznámce. Nuže, já na ni dodnes vzpomínám vděčně a souhlasí s mou zkušeností, že v církvi, kde se pozorně čte Bible, kde se provozuje hnidopišská exegeze, kde se zakopává o jednotlivý verš, ba sloveso, tam se objevuje nejen pluralita výkladů, ale kupodivu také jednota i v politickém vkusu. Permanentní exegezí živené myšlení získává antigeny proti ideologickým floskulím, proti všem předčasným globalizacím, systematizacím a totalizacím. Poučená, pilná, o vnitřní svědectví Ducha svatého opřená exegeze je základem evangelictví, je naším nazorejstvím a kdybychom se o ni nechali připravit, dopadneme jako oškubaný Samson. Exegezí formované myšlení se nemůže zastavit před dogmatem jako před už nezpochybnitelnou instancí. Neznamená to, že dogmatika je veteš a že jsme zbaveni povinnosti interpretovat církevní dogma. Zde vyjadřuji vděčnost J. L. Hromádkovi, že nás vedl k pozornosti vůči poselství dogmatu a zvláště že vytyčil jako referenci vší reflexivní systematizace víry symboly prvních staletí. Je to dobře, že u nás by snad nikoho nenapadlo to, co je běžné v Ženevě: totiž připravit si své vyznání víry, obvykle jakousi parafrázi Apostolika s nějakým osobním akcentem, feministickým, ekologickým či jakým a pak ho po kouskách nechat sborovému společenství opakovat. Je to fajn, že máme jaksi pod kůží, že my pořád jen interpretujeme vyznání, a tím jaksi odvozeně, druhotně vyznáváme, ale sami si vyznání nevymýšlíme, nejsme jeho producenty. V Ženevě mají v církevním zřízení, že pastor není nijak věroučně omezen a nikdo že ho nesmí odvolat kvůli tomu, co zastává. Církev ženevská nemá žádnou konfesi. Jsem rád, že my ano, že máme společnou referenci, že u nás zní Apostolikum, ev. Nicenokonstantinopolitanum jako v Kobylisích u Štorka. A jak se ukazuje, jen velice výjimečně u nás bude někdo kázeňsky stíhán za konfesijní nekonformitu, i když konfese uznáváme. To naše přemýšlení víry je natolik exegeticky proformováno, že ve věrouce tolerujeme hodně a přitom společně a rádi vyznáváme, že věříme v Boha Otce atd. Evangelictví bude žádoucí, když předvede, že jednota víry je možná, dokonce zakusitelná a prožívatelná, i bez magisteria církve, zkrátka, že Slovo Boží se o ni postará.
3) Evangelictví má dát jasně najevo, že není nostalgické a odmítá parazitovat na blbých náladách. Nás „ostblokové“ evangelíky stále ještě čeká nenaplněný úkol dosvědčovat, že komunismus byl omylem od samého počátku, cesta od špatného k horšímu, že na něm nebylo dobré nic, že všechny špatnosti, které se právem vytýkají liberální společnosti, byly přítomny i za komunismu a k nim že si komunismus přidal ještě pár svých, docela originálních. Jasně dát najevo, že J. L. Hromádka byl v oblasti politické falešným prorokem, že v dobách diktatury KSČ svou suverenitu víry pouze předstíral a byl stejnou obětí totalitní moci jako my všichni. O to více na nás musí být patrné, že demokracie je pro nás převzácným Božím darem a svěřenou hřivnou.
Summou: mám naději, že v globalizovaném a multikulturním světě má Českobratrská církev evangelická nejlepší dny před sebou.
Prosloveno na farářském kursu v únoru 1998.