Jak jsme upozornili v čísle 3/97, ve Vlastivědním věstníku moravském vyšla kritická recenze Petra Peňáze sborníku „Evangelíci o Janu Sarkandrovi“. Když Jan Dus poslal na Peňázovu kritiku redakci VMM repliku, obdržel sice sdělení, že jeho příspěvek je přijat, ale potom si redakční rada věc rozmyslela, z důvodů nám neznámých. Otiskujeme Dusovu odpověď P. Peňázovi v plném znění.
Ve Vlastivědném věstníku moravském XLVIII/1996/4 na str. 445–447 podrobil Petr Peňáz kritice sborník „Evangelíci o Janu Sarkandrovi“ (EMAN, Heršpice 1995) a ze sborníku zvlášť můj obšírný příspěvek.
Za důležitá pokládám dvě Peňázova vyjádření k tomu, co jsem napsal: „Odborné hodnocení této studie přenechávám historikům“ (str. 446) a „Problémem Dusovy studie není zřejmě nepravdivost“ (str. 447). I kdyby tyto dvě věty v Peňázově příspěvku nestály, nemohlo by pozornému čtenáři uniknout, že otázka „jak to bylo“ (totiž jak to „historicky“ bylo s Janem Sarkandrem) Peňáze příliš nezajímá. Tu ať si řeší „historici“, ke kterým se Peňáz, zdá se, nepočítá. A co říci k tomu, že podle mého kritika „problémem“ mé studie „zřejmě není nepravdivost“, čili že má studie zřejmě je pravdivá? Víc by mě potěšilo hodnocení tak uznalé od někoho, komu by na stupni pravdivosti mé historické studie opravdu záleželo. Jenže Peňáze zajímá na mé studii spíš její (podle něho) „bolestně podrážděný, nepřátelský patos“ (str. 447), aniž by se vážně zeptal, nemám-li k podrážděnosti spravedlivý důvod, a sice nemámli pravdu s výtkou, že čeští katolíci bezostyšně zkreslují dějiny.
Sarkander je totiž historická postava. Při posuzování papežova nedávného rozhodnutí o Sarkandrově svatořečení záleží tedy všechno na tom, „jak to vlastně se Sarkandrem bylo“. Jeli však tato otázka Peňázovi lhostejná, proč vůbec o Sarkandrovi píše do historického časopisu?
Věnovalli jsem Sarkandrovi mnoho času, učinil jsem to jen proto, že mi na rozdíl od Peňáze záleželo na tom, „jak to bylo“. Výsledek mého pracného úsilí dobrat se objektivního závěru byl a zůstává pro mne děsivý. Jak si mohli katoličtí historici a biskupové, ale i katoličtí intelektuálové jako Halík a Štampach nevšimnout, že lidé Janu Sarkandrovi nejbližší byli v českých zemích ve své době nejnenávistnější náboženští násilníci? A že se Jan Sarkander podílel na tom jejich násilnictví i v praxi? Aniž z toho někdy učinil pokání? Jak mohli nejvzdělanější čeští katolíci papežovi bez protestu dovolit, aby svatořečil takového člověka?
Peňázovým problémem zřejmě není, že by o násilnictví Sarkandrových nejbližších i jeho samého nevěděl. (Kdyby například nechtěl věřit tomu, co jsem o tom násilnictví napsal do sborníku Spolku evangelických kazatelů, byl by se snažil má vyjádření vyvrátit nebo aspoň zpochybnit. To však nečiní.) Peňázovým problémem patrně je, že mu násilnictví moravských i jiných katolíků sedmnáctého století nevadí. Rozhodně mu nevadí do té míry, že by ho vzrušovalo. Zato mu vadí, pokud někdo není k tomu někdejšímu katolickému násilnictví stejně benevolentní jako on. A pokud někomu vadí, jako mně, že jsou katoličtí násilníci předešlých století dnešními katolíky neuvěřitelně glorifikováni, vytýká Peňáz „bolestně podrážděný, nepřátelský patos“.
Uznávám, že tón mého příspěvku je podrážděný. Proč se mi však přičítá hned přímo nepřátelskost?
Ale nyní k několika konkrétům. – 1) Pavel Kalus nepodepsal dopis papežovi z 2. 2. 1995 za sebe, ale jako předseda za Spolek evangelických kazatelů. – 2) Peňázova reakce ukazuje, že sborník měl uvést odpověď arcibiskupa Vaňáka Ludmile Plecháčové v plném znění. Nemělo by být pozdě napravit omyl. – 3) Není vhodné charakterizovat činnost Mikuláše Sarkandra jako „prokatolické politické disidenství“. Disidenti byli průkopníci svobody svědomí, připravení snášet nespravedlivou diskriminaci i persekuci, zatímco Mikuláš Sarkander byl nenávistný nepřítel svobody svědomí. (Odkazuji na studii Josefa Gebauera, sborník str. 42–51.) – 4) „Kuloárový politický postřeh“ není v mé studii ani jeden. O rozpolceném postoji kardinála Vlka jsem se dočetl v novinách, z kardinálova vlastního vyjádření (v Telegrafu z 14. 1. 1995, viz Sborník str. 61–62). Že je nynější papež Sarkandrův příbuzný, jsem se dověděl z katolického časopisu. – 5) Když v červnu 1988 třicet evangelíků veřejně apelovalo na ÚV KSČ, aby KSČ přestala s útlakem katolíků, vůbec autorům nešlo o podporu nějakých (jak píše Peňáz, str. 447) „katolických nároků“, nýbrž o uplatnění univerzální morální normy, o skoncování s křivdou. – 6) „Naturalistické líčení české rekatolizace“ (správně měl Peňáz napsat „rekatolizace českých zemí“) se nevyskytuje v mé studii ani na jediném místě. Důsledně jsem citoval, a sice střízlivého, ve výrazech uměřeného historika, Antonína Rezka. Naturalisticky píše spíš Piťha:
„Hlouček podnapilých nadutců, kteří pokřikují nadávky, dva tři profesionální sadisti a na háku zavěšené živé lidské tělo, z něhož čouhají obnažené kosti a z propáleného boku vyhřezají vnitřnosti. Malé pohoštění s vínem pro diváky stojí připraveno opodál. Tento příšerný obraz…“
Ani u mne ani u mnou citovaného Rezka nenajde čtenář, opakuji, nic tomu ani vzdáleně podobného. Přesto Peňáz předhazuje „naturalistické líčení“ nikoli Piťhovi, nýbrž mně.
Sleduji v dějinách dramatický zápas mezi průkopníky svobody svědomí a totalisty. Peňáze však tento zápas nezajímá. Jen proto mu může má studie připadat „roztříštěná“ a „nesoustředěná“.
Z jaké vlastně pozice napsal Peňáz svou velmi zvláštní kritiku? Kritiku laskavou k těm, kdo glorifikují, dokonce „svatořečí“ násilníka, ale zároveň bojovnou vůči mně, kterého to glorifikování roztrpčuje? (Peňáz charakterizuje mé postoje jako „bojovné“, „konfrontační“, „provokační“, „nepřátelské“. Mé výroky jsou prý „až komicky apodiktické“ atd.)
Peňázův příspěvek by se hodil do náboženského časopisu, protože především chrání katolickou církev před kritikou. Násilnictví, které by Peňázovi, věřím, vadilo u komunistů a evangelíků, mu u katolíků nevadí. Katolickou církev tento způsob náklonnosti k ní morálně oslabuje. U nekatolíků nesignalizuje takový přístup ke katolíkům toleranci, natož „moudrost“ (Peňáz o Rejchrtové, str. 446), nýbrž nezájem na svobodě svědomí a neseriózní přístup k dějinám.