V soběhrdském kostele vidíme několik obrazů z jinak bohaté tvorby malíře a spisovatele Pavla Rejchrta. Stejně jako bratři Luděk a Miloš i Pavel vystudoval teologii, ale věnoval se především dílu spisovatelskému a výtvarnému. Výtvarnému možná víc, podle jeho vlastního vyjádření se při malbě může více uvolnit. Malba je pro Pavla Rejchrta v lecčems svobodnější prostor vyjádření než tvorba literární.
Proč Pavel Rejchrt maluje? Odpovědí jsou obrazy samy. Kdybychom hledali odpověď ve slovech, možná bychom mohli říci: protože potřebuje uvolnit napětí, které ho k tvorbě pudí. Protože potřebuje zachytit a zpracovat napětí, které nachází v přírodě. Protože touží sdělit těžko sdělitelné, to, co se nachází pod povrchem viděného.
Ty obrazy vyjadřují napětí. Napětí barev, napětí tvarů. To vše souvisí nějak (tajemně) s emocemi. Přesto jeho obrazy nemají působit nervně nebo negativně. Ano, jsou expresivní, tedy dynamické, ale jejich dynamičnost má vyjadřovat např. napětí modlitby, napětí toho, co není vidět ve svrchní vrstvě. Napětí, které nevede k rozervanosti, ale spíše k harmonii. Obrazy krajin v soběhrdském kostele nesou názvy svědčící o spojitosti malby s vnitřním duchovním nasazením, např. Cesta – předvečer naší naděje (2015, olej na plátně), Údolí vytržení (2015, olej na plátně), Fantasma v poli (2013, tempera, akryl).
Od krajiny k světu vnitřní fantazie
Obrazy Pavla Rejchrta jsou nejčastěji krajiny nebo z krajiny vycházejí. Záměrně jsem pro tuto výstavu vybral dva obrazy krajiny z doby, než Rejchrt začal malovat nefigurativně. Obrazy nejsou zcela abstraktní, vidíme na nich části krajiny. Tyto části krajiny jsou vzpomínkou na prožitek z krajiny, jsou snahou o zachycení ducha této krajiny pomocí důležitých fragmentů. Tyto fragmenty spojuje nebo různě sestavuje do obrazu. Mohou tak vzniknout útvary připomínající sochu v krajině. Na obraze se objevují náznaky mraků nebo cest nebo kývajících se stromů ve větru.
Jaké tedy byly důvody pro nefigurativní vyjadřování? Byl to jednak zájem o současné umění v době dospívání PR, vzdor proti oficiálnímu umění, touha objevovat nové neprobádané prostory a také zachytit emoce, či vnitřní síly, které v člověku reagují na svět kolem nás. To vše tvoří dohromady fantazijní vnitřní svět, kde se slévají do jakýchsi (prorockých) vizí. Krajina sama může být pro člověka zjevením.
Pavel Rejchrt začal už v mládí do svých obrazů promítat některá náboženská témata jako např. modlící se postavu v krajině nebo přímo biblické výjevy. Zachycoval např. dramatické, prudké světlo – tak jak to vidíme na romantických obrazech. Studoval české krajináře a jejich lyriku. Řekl bych, že ledasco z jejich světelnosti v jeho obrazech dodnes prozařuje.
Kdybychom se pokoušeli zařadit PR do nějaké škatulky směrů a stylů, dovolil bych si v jeho díle vidět návaznost na českou krajinářskou školu vrcholící v prosluněných plátnech Antonína Slavíčka. Pokouší se ovšem jít dál, poučen kubismem a abstrakcí představuje českou krajinu svým osobitým originálním způsobem.
Čím nás může oslovit v současné době,
kdy se zdá, že pravda je pojem zastaralý a překonaný? Lze obecně říci, že umělci jsou tací, kteří jsou puzeni k malbě „od mala“. Nevíme proč. Je to dar či prokletí. Nezbývá než přijmout, že existují lidé, kteří toto puzení mají. Snažím se v soběhrdském kostele vystavovat malíře, kteří toto puzení mají. Bez ohledu na to, jsou-li věřící nebo ne. Toto puzení je nábožensky řečeno jakýsi dar od Pána Boha a jde nad či napříč denominacemi a vyznáními. Tito lidé nemalují (neskládají hudbu, nepíšou etc) proto, že chtějí dosáhnout slávy nebo něco znamenat, ale prostě touží naplnit svůj dar (jenž se někomu může jevit jako prokletí). Naplnit ho pravdivým hledáním. Toto puzení – pokud ho člověk následuje a pravdivě umělecky hledá – může být velkou inspirací pro ostatní. Inspirací ve smyslu věrnosti pravdě. V tomto smyslu jsou umělci proroci.
Domnívám se, že Pavel Rejchrt patří k tomuto druhu lidí. V jeho tvorbě je důležitá rovina věrnosti či opravdovosti. Jeho vychování i pozdější teologické zápasy vypovídají o tom, že jeho cesta byla (a je) těžká a urputná a možná pro někoho z části nesrozumitelná – ale je především věrná a pravdivá. Jsou-li dnes jeho obrazy lyrické a harmonické, je to vykoupeno předešlými zápasy.
Svou cestu za malířstvím popsal v autobiografické knize Vyznání nejistého chodce (Eman 2013):
V prvním roce po Sarkani, já, donedávný vikář, nyní svou novou činností uchvácený malíř jsem dělal, pokud pominu několik méně závažných prací, na neobyčejně komplikovaném, drobnopisném obraze dny a týdny a zhruba teprve po čtvrt roce jsem byl s malbou hotov. V samém závěru tohoto svízelného tvoření jsem proseděl i prostál u malířských štaflí beze spánku plných třicet šest hodin, nic nejeda a pije jen vodu. Obraz nese název Tiámat. Převažující jeho barvou je krvavě červená, ojedinělá místa jsou pojednána v temně zelenomodré. Formátu středního, přibližně 65×80 cm.
Složen z nespočtu proužků tenčích než sirka, někdy opravdu z čáreček úzkých vlasově.
Malován převážně štětcem na miniatury. Byl jsem tehdy přesvědčen, že chci divákovi zprostředkovat, jak jsem někomu napsal, „absolutně nám neprůhlednou souvislost všeho se vším, snad plnost nějakého neznámého, nám unikajícího Řádu, který je nicméně v prožitku naší duše totožný s chaosem.“ Nechal jsem v tomto obraze oko procházet až skoro drobnohlednými propastmi, které předtím vytvořila štětcem moje možná až maniakální ruka, záhady mikrosvěta, v nichž klíčily opět jen tvary k nevyluštění, další a další sfingy duše, nebylo lze stanovit konec nespočetných zauzlení, chtěl jsem, aby diktát konvenčního rozumu nezasahoval do této dobrodružné, ba třeba v posledu zbytečné pouti.
Zjevené vrstvy paměti a času
Pokud je malířovo tázání opravdové, zprostředkovává skutečnost, kterou člověk na první pohled nevidí. Obraz není tedy jen pouhou nápodobou (jak tvrdil Platón), ale naopak zachycením hlubší podstaty zjevené skutečnosti. A nejen to. Rejchrtovy obrazy obsahují krom viditelného obzoru také paměť. Vzpomínku. Kubisté malovali předměty z několika stran – i z těch, které nejsou vidět, protože jsou zezadu. Tyto zadní strany objektů se tak svým způsobem zjevily před divákem.
Rejchrt maluje ve svých krajinách opakované prožitky, zaznamenává vrstvu času, tedy také část prostoru, která není na první setkání patrná resp. zjevná. Vychází z kubismu, ale uplatňuje v tomto přístupu ještě časový prvek. Jeho objekty v krajině, „fantasmata“ jsou emoční časovou sochou – monumentem krajiny.
Ne každý člověk dovede zjevit své emoce na plátno. Malíř se o to pokouší. Nevíme, zda je jeho výtvor dokonalý, povaha našeho světa je taková, že dokonalý být nemůže. Co ale být může – může být pravdivý. A jsme zas na začátku: pravdivost je to, co může být pro nás na Rejchrtově díle inspirující a povzbuzující.
Obrazy krajin, které zde v Soběhrdech vidíme jsou obrazy radostné. Není to odraz do zkázy se řítící civilizace, jak jsme to viděli např. v obrazech jiného (o generaci mladšího evangelíka) Tomáše Tichého. Přesto jsou to Rejchrtovy obrazy plné emocí a dynamiky. Můžeme si tento zážitek představit jako emoci, která vzniká např. při modlitbě. Nebo jako emoci, která nakonec míří k harmonii, k oslavě krásy. Někdy může být modlitba ochutnávkou Božího království a přinést člověku povznesení směrem ke kráse i k dobru. V tomto smyslu se malíř může stát prorokem ukazujícím směrem k Bohu. Pokud v nás tyto emoce obrazy PR rozehrají, splnily svoje poslání.