Patříme do Evropy!

Tato sebevědomá slova mají v některých evropských zemích nádech jen zbožného přání. V dnešním Bělorusku rozhodně. Na přelomu května a června si to skupina pracovníků a členů představenstva střediska Diakonie ČCE v Myslibořicích mohla ověřit na vlastní kůži.

Na návštěvu jsme se vydali na pozvání Minské reformované církve. Jde o malou skupinu reformovaných křesťanů. Jejich sbor má 27 (ano, dvacet sedm) členů plus zhruba stejný počet sympatizantů. Scházejí se v malém dřevěném domku na jednom z předměstí Minsku, kteréžto město má více než 1,7 miliónů obyvatel. Nepoměr je to značný. „Na přelomu 16. a 17. století bylo 80 % obyvatelstva Bílé Rusi, tehdejšího Litevského velkoknížectví, reformovaného vyznání,“ sděluje nám Alexej Frolov, učitel na konzervatoři a presbyter sboru. A toto ohlédnutí do historie není zdaleka poslední a my jsme si čím dál víc uvědomovali, jak je i pro dnešní Bělorusko vlastní historie důležitá.

I proto k životu reformovaného sboru, kromě bohoslužeb a biblických hodin, patří i pořádání přednášek o dějinách země a vlastivědněhistorických výletů. Na jeden nás vzali. Směr Mirský zámek – jediná památka Běloruska zapsaná na seznam kulturního dědictví UNESCO. „Je jediný. Protože téměř všechny další podobné památky byly zničeny. Ne za války, kdepak. V šedesátých letech za vlády sovětů. Copak je sovětskému člověku v komunistické zemi potřeba šlechtických sídel? A přijely buldozery.“ Alexejovo vyprávění na jednotlivých zastávkách je plné podobných tragédií.

„Tak například nemáme jediný dochovaný protestantský kostel ze 16. a 17. století. A přitom před nějakými čtyřiceti lety ještě mnohé stály v docela dobrém stavu. Ale stihl je úděl podobný jako naše hrady a zámky. Náboženství se soudruhům z Moskvy také nehodilo. Známe ty chrámy jen z rytin a z fotek.“ A ukazuje nám fotografii jednoho z nich: „To je v městě Dzeržinskij – jak příhodně přejmenováno podle zakladatele Čeky, předchůdkyně NKVD a KGB. Chrám stál na hoře, které nikdo neřekl jinak než Kalvinščina (Kalvínský vrch). Když chrám koncem šedesátých let zbořili, kopec zůstal. Ne však nadlouho. I ten srovnali se zemí a kolchozníci na jeho místě vysadili řepu a brambory. Šlo jim o zničení historické paměti národa. Současný režim prezidenta Lukašenka v tom pokračuje. Chce si lidi podmanit. A když jim vymažete paměť, jde to snáze. Proto nám úřady před pár lety nedovolily odhalit na tomto místě pamětní desku, která by na naše reformované předky odkazovala.“

Silný vliv na Bělorusko měla nejen reformace, ale také ze sousedního Polska působící římské katolictví a domácí uniatská církev, tedy církev východního ritu ve spojení s Římem. „Naše běloruské křesťanství, a tím i naše kultura jsou západní,“ pokračuje Alexej. „Mnoho uniatských chrámů bylo v 19. století přebudováno ve stylu ruského pravoslaví, zvenčí opatřeno krymskotatarskými báněmi a uvnitř odděleno kněžiště ikonostasem. Moskva se nás snaží všemi možnými způsoby podmanit už víc než dvě stě let, od třetího dělení Řeči pospolytej roku 1795. “ Důkazem jeho slov je chrám v městě Novogarodak. Vstoupíte, a před vámi je typický ruský pravoslavný kostel s ikonami po zdech a sloupech. Když však pohlédnete vzhůru, spatříte barokní klenbu západního stylu a nad vrcholem ikonostasu zahlédnete výrazný vítězný oblouk. A když projdete chrámem až k ikonostasu a otočíte se čelem vzad, na sloupech se objeví nápisy vytesané latinkou! Podobně některé chrámy v Minsku jsou zvenčí památníky vrcholného vilenského baroku, ale po vstupu dovnitř se opět ocitnete v jiném světě, v pravoslavném.

„Velké naděje vkládala naše šlechta a inteligence do Napoleona. A vytáhli s ním proti carovi. Ovšem Napoleon musel ustoupit a carská moc se po roce 1812 vrátila. Car dal pobořit centra mnoha starých měst a na jejich místě vybudovat vojenské pevnosti. Abychom poznali, kdo je zde pánem. Pronásledoval všechny, kdo tiskli knihy v běloruštině a nařídil užívat pouze ruštinu. V těchto imperiálních způsobech pokračovali bolševici. A dnes je to tu zase,“ končí opět u stejného tématu žhavé současnosti své historické výklady Alexej.

Musíme mu dát za pravdu, když se jdeme podrobit povinné policejní registraci cizinců. „Všechny formuláře se musejí vyplňovat ruským jazykem,“ hlásá největší nápis na zdi uprostřed mnohých vyhlášek a vzorů nesčíslných druhů formulářů.

Náš hostitel Vladimír nám pomáhá s vyplňováním. Neodpustí si ovšem poznámku: „Rusky neumím. To je jazyk okupantů.“ A píše. Podle pravopisu jeho jména poznáváme, že bělorusky. Na truc neoblíbenému promoskevskému režimu. A my si čím dál tím víc uvědomujeme, že Bělorusko je už po víc než dvě stě let okupovanou zemí zbavovanou vlastní svébytnosti.

Jen krátce po první světové válce bylo Bělorusko samostatnou a nezávislou republikou. V jejím čele se za tu krátkou dobu vystřídali dva prezidenti, kteří oba museli ve dvacátých letech 20. století uprchnout do exilu před bolševickou diktaturou. Útočiště nalezli v Praze a jsou pochováni na Olšanských hřbitovech. „My Bělorusové máme ve vašem hlavním městě takovéhle poutní místo.“ A my, Češi, se překvapením nestačíme divit.

Vladimír je příkladem člověka, který ve své osobě spojuje člena reformovaného sboru a zároveň příslušníka politické opozice. Je to poznat z jeho řečí i z výběru míst, která nám ukazuje v Minsku. Jedním je zalesněný pahorek Kuropaty. V letech 1931 až 1941 zde příslušníci KGB popravili 250 tisíc odpůrců stalinského režimu. Toto místo je jedním z pěti podobných, která najdete jenom v samotném Minsku. Počty obětí komunistického režimu jen v předválečném Bělorusku jdou do miliónů.

„Oba moji dědečkové zde byli ve třicátých letech popraveni,“ říká Vladimír. „Postavili jsme jim tu kříže. Samozřejmě jen symbolicky. Nevíme, ve kterém z masových hrobů leží. Ta propadlá místa, to jsou hroby. Postřílení tam leží v obrovských jamách v několika vrstvách odděleni jen tenkou vrstvou hlíny. A jak těla tlela, zem se propadla.“

Celý les na vrcholu Kuropaty je ohraničen stovkami křížů. A tisíce dalších dřevěných křížů jsou pod stromy. „Ty kříže sem nanosili lidé v druhé polovině devadesátých let. Na protest proti stavbě dálničního obchvatu Minsku, který naprojektovali právě přes Kuropaty.“ Ani silné občanské protesty ale stavbě nezabránily. Dnes vede přes Kuropaty čtyřproudá autostráda a nemilosrdně roztíná toto místo bolesti na dvě poloviny.

Některé pomníky však mají i jinou podobu než prostý dřevěný kříž. Jeden z leštěné žuly s šesticípou hvězdou a sedmiramenným svícnem a s běloruským a hebrejským nápisem. V běloruštině na něm stojí: „Našim jednověrcům, bratřím skrze Knihu, křesťanům a muslimům, obětem stalinismu od běloruských Židů.“ Nebo zase kamenná lavička – místo pro spočinutí a zamyšlení – od amerického prezidenta Billa Clintona.

A pak jedem dál. Do parku Lóšica. Také zde se před válkou popravovalo. Ale my sem jedeme ještě kvůli něčemu jinému. Probíhá zde festival šermířských skupin, hudebních skupin, které se soustřeďují na středověkou a renesanční hudbu, a jarmark řemeslníků. Jsou zde stovky mladých lidí, přičemž muži jsou na postsovětský prostor nezvykle vlasatí a vousatí, všichni v ručně šitých středověkých oděvech, ve vlastnoručně vyráběné zbroji a s kopiemi středověkých hudebních nástrojů stejného původu. A vše se odehrává pod symboly historického Běloruska a Litevského velkoknížectví: pod hexagonálním (šestiramenným) křížem a vlajkou se třemi pruhy – bílým, rudým a bílým. „Ten rudý pruh uprostřed je krev Kristova, která nám dává pokoj a mír. To jsou ty dva bílé pruhy na okrajích,“ vysvětluje nám Vladimír. „Dneska je to vlajka opozice. Oficiální vlajka je jiná, podobná vlajce Běloruské sovětské socialistické republiky z časů SSSR. “ Opět si můžeme uvědomit sílu historie. A tentokrát s notnou dávkou naděje, když vidíme, jak je nosná pro tolik mladých lidí. Ani přítomnost desítek uniformovaných strážců pořádku nám nedokáže ten pocit pokazit.

Vladimír také nedá jinak, než že se musíme setkat se staršinou (předsedou) jejich politické strany Běloruského národního frontu. Čeká nás politik západního střihu s nabídkou rozhovoru v angličtině, ale už jsme natolik přivykli běloruštině, že s díky odmítáme. Půlhodinové setkání je nabité informacemi. Ač nás děsí nacionalistická hesla typu „Bělorusko Bělorusům,“ nebo „Bělorusko nade vše“ (über alles), program strany a její činnost spíše připomíná obrozenecké hnutí: výstavy, koncerty, péče o běloruský jazyk a kulturu. Dozvídáme se také o jednotném postupu opozičních sil, sedmi stran a zhruba 140 občanských sdružení, které na svém kongresu v září chtějí vybrat jediného společného kandidáta celé opozice pro prezidentské volby v příštím roce. „Naše jednota je důležitá,“ říká staršina V. Vintsuk. „Lukašenkův režim je nervózní. Po oranžové revoluci na Ukrajině jsou represe stále silnější. Kéž by lidé mohli vidět, že se Ukrajině daří líp, že se zvedá. Aby poznali, že revoluce měla cenu. Nejvíc nás sráží výroky některých západních politiků, kteří hlásají, že Ukrajina nemá evropské ambice. Toho naše propaganda hned využije. Naopak za velmi přínosný pokládáme postoj Polska, které chce pro prosté Bělorusy bezvízový styk a prominentům režimu vstup na své území odmítá. Podobně jako to udělal váš Václav Havel při summitu NATO v Praze. Velmi přínosná je pro nás podpora v oblasti informačních technologií, tady proti režimu silně zaostáváme. Anebo stipendia pro studenty, aby naši mladí lidé zažili život v opravdu svobodných zemích.“

Pak se ale omlouvá. V 18.00 hodin musí být na protestní demonstraci proti přejmenování třídy Františka Skaryny. Nabízíme se, že jej svezeme autem. Cestou ještě vyzvídáme, oč v tomto případě jde. „Lukašenko k 60. výročí konce války svým dekretem přejmenoval hlavní ulice v Minsku. Namísto třídy Skaryny máme třídu Pobědítěljej (Vítězů). Nejen že dávat jména ulicím je pravomocí zastupitelstva Minsku, a ne prezidenta, ale má to svůj politický podtext. Chce ukázat, kdo je zde vítězem. I proti tomu protestujeme. Každý týden třikrát, už od májových oslav. Vždycky přijede jednotka OMON a vytlačí nás z centra.“ Se svým staršinou vystupuje na místě demonstrace z auta i Vladimír: „Jeďte, já přijdu pak.“

A tak se i 31. května v Minsku demonstrovalo s portréty Františka Skaryny. „Dopadlo to jako vždycky. Přijel OMON, vytlačili nás tři bloky z centra a my se rozešli. V pátek znova,“ seznamuje nás s výsledky Vladimír po svém návratu domů. „Kolik nás bylo? Asi padesát demonstrantů.“

Kdo to byl František Skaryna, se dozvídáme obsáhleji od dalšího člena reformovaného sboru, Vladimíra Matskeviče, nezávislého politologa, jednoho z autorů běloruské Charty 97. „Skaryna byl běloruský humanista, který roku 1517 vydal u vás v Praze překlad Žalmů do běloruštiny. Pak pokračoval i v dalších částech Bible. Byl také lékařem vašeho krále Ferdinanda I. Habsburského. A dost možná byl zakladatelem zahrad na pražském hradě. Byl totiž také botanik. Tak významná osoba, která nás spojuje se západní kulturou, také přes reformační požadavky Písma v lidovém jazyce, současnému režimu vadí.“

Vadí nejen historické osobnosti. To, že není u úřadů přijímán s žádnou radostí, poznává na mnoha ústrcích i maličký reformovaný sbor. Přesto si na závěr nedělních bohoslužeb neodpustí hymnus, který má v jejich zpěvníčku číslo 1: