„Milostí spaseni jste skrze víru,… ne ze skutků“ (Ef 2,4–10). Ta slova tvoří nepochybně střed biblické zvěsti. Kolem nich všecko krouží a k nim směřuje. „Bůh bohatý jsa v milosrdenství, pro velikou lásku svou, kterouž zamiloval nás, když jsme mrtví byli v hříších, obživil nás spolu s Kristem. Jak osvobodivě to zaznělo na počátku novověku lidem sevřeným ve svědomí úzkostnou obavou, zda se dost modlí, postí a dávají almužny, aby nebyli věčné zatraceni. Zdalipak stihnou vykonat všechny dobré skutky, které jim církev předepisuje, když ke všemu nemají peníze na to, aby si koupili plnomocné odpustky? V té době začali přední mužové reformace kázat o tom, co s údivem objevili v Písmu: „Milostí jste spaseni skrze víru, ne ze skutků.“ Bůh tedy není nelítostný soudce, neomylně sčítající dobré a zlé skutky, aby nakonec všechny odsoudil k smrti. Bůh je bohatý v milosrdenství a zamiloval nás velikou láskou, a to ne pro naše dobré skutky, ale právě proto, že jich při nás není. Pro naši bídu a oddanost smrti nás Bůh zamiloval. Tak jásá Calvin a volá k radosti i své posluchače: „Jsme v Kristu vyvoleni od věčnosti ne pro naše dobré zásluhy, nýbrž podle uložení dobré rady Boží, že jsme jeho smrtí vykoupeni z odsouzení smrti… jsouce v něm tak vštípeni, že jsme již nějak účastni věčného života a skrze naději jsme vstoupili do království Božího… Jakkoli jsme dosud hloupí, on je naší moudrostí; jakkoli jsme hříšníky, on je naši spravedlnosti, jakkoli nečíst!, on je naším posvěcením; jakkoli nesoucí znamení smrti, on je naším životem.“
Toto je milost, že bez našeho zaslouženi, dokonce proti němu, vše, co je Kristovo, patří nám. Třemi slovesy se v textu vyjadřuje to spasitelné dění. 1) Bůh nás mrtvé ve vinách a hříších s Kristem spoluvzkřísil, totiž pro novou existenci v tomto světě. 2) S Kristem nás spoluvzkřísil a tím je překonána naše tělesná smrt' 3) S Kristem nás i spoluposadil na nebesích, máme tedy rezervovaná místa, dokonce jako bychom tam již seděli, protože Kristus sedí v nebi po pravici Boží.
Tak zní evangelium, radostná zpráva pro všechny lidi všech časů. Milostí spaseni jste bez vašich skutků. A tu milost člověk přijímá, když věří v Ježíše Krista. Pouhá víra stačí na to, aby hříšník byl spoluobživen, spoluvzkříšen a s Kristem spoluposazen v nebesích. Proto říká Luther: „Nejpřednější a nejvzácnější dobrý skutek je víra v Ježíše Krista. Neboť slovo Boží říká: To jest to dílo Boží, abyste věřili v toho, kteréhož on poslal.“
K ilustraci učení o spasení z milosti bez skutků nám dobře poslouží podobenství o marnotratném synu. Mladší syn nemá skutky, protože neodpovědně promrhal otcovské dědictví, jsa prostopášně živ. Ale ani slušný starší syn se nakonec nemá čím chlubit, neboť si nárokuje otcovské dědictví pro své dobré skutky a hřeší povýšenost i a tvrdostí srdce vůči kajícímu bratru. Ti dva synové symbolizují celé lidstvo. Mladší syn onu část, která se o Boha vůbec nezajímá a žije v neposlušnosti Božích přikázání, zato v poslušnosti vlastních žádostí Staršímu synu připodobněná druhá část lidstva se snaž i žít slušně – ať z náboženských nebo nenáboženských motivů – a má za to, že existuje-li Bůh, pak jim musí uznat, že byli přinejmenším lepši než ti marnotratní Jedni o Boží milost nestojí, druzí proti ní protestují Střed evangelia však zní: „Milostí jste spaseni skrze víru, ne ze skutků.“ Jen nekonečná Boží láska nás může zachránit před věčnou smrtí
Sestra učitelka Štěpánková tomu dobře rozuměla. K přijímacích pohovorech na učitelský ústav v Modré měla vyprávět právě toto podobenství. Když skončila, dostala otázku: Co byste z tohoto příběhu dětem zvlášť zdůraznila? Dlouho přemýšlí Jeden ze členů zkušební komise napovídá: Snad tu nevděčnost mladšího syna… Ne, já bych zdůraznila tu otcovskou lásku, pro kterou se syn smí vrátit domů.
Jestliže tu dnes mluvíme o celoživotním díle sestry učitelky Štěpánkové, pak právě v tomto smyslu. Protože poznala Boží lásku v Ježíši Kristu ke všem lidem a uvěřila v ni, mohla konat vše, co vykonala. Její život nám ukazuje, co to znamená být „Božím dílem stvořeným v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, které Bůh připravil, abychom v nich chodili“. Život člověka, jenž je ve víře sjednocen s Kristem, plodí dobré skutky k Boží slávě a k dobru všech bližních. „Nejsme spaseni ze skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Milostí spaseni jsme skrze víru, a to ne samí ze sebe, dar je to Boží.“ Kdo tornu věří, smí se vrátit domů ke svému nebeskému Otci. Amen
Dobroslava Štěpánková (5. 6. 1909 Roudnice n. L – 22. 11. 1993 Luhačovice) vystudovala učitelský ústav v Modré, učila na církevních školách slovenské evang. církve a. v., později na státních školách na Moravě i v Čechách. V letech 1945–46 se účastnila akce na záchranu válkou postižených dětí, vedené Přemyslem Pitterem a Olgou Fierzovou. Organizovala styky mezi slovenskými a českými evangelíky. Vynikala mimořádnou sociální citlivostí zvláště k nouzi dětí. Byla spolupracovnicí muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě, presbyterkou sboru ČCE v Uherském Hradišti.