Profesor Samuel Lucien Terrien (1911–2002) přednášel hebrejštinu, Starý zákon a biblistiku na Union Theological Seminary v New Yorku. V r. 1985 poprve vydal knihu Till the heart sings, Dokud se srdce nerozezpívá. Autor vysvětluje název knihy: Biblická teologie mužství a ženství. V jedné z kapitol pojednává o homosexualitě (The Issue of Homosexuality, str. 166). Daniela a Tomáš Bískovi ji nabízejí ve svém upraveném převodu (podle vydání z r. 2004):
Svatba představovala v raném judaismu a křesťanství v první řadě právní smlouvu, vyjednanou mezi dvěma rodinami za účelem založení nové rodiny. Oproti tomu mýtus rajské zahrady, biblická kniha Píseň písní, Ježíšovo učení a úvahy apoštola Pavla umožňují biblickému teologovi pojednat o konceptu „eros-agapé“ continuum (vzájemná vydanost muže a ženy jak v otázce erotické, tak plnost vztahu v agapé – lásce plně se vydávajícíi [The Eros-Agape Continuum2004, kap. 3, str. 29 ]). Jde o reciprocitu oddanosti a fyzického spojení mezi manželem a manželkou. která stojí v popředí úvah o sexuálním svazku. Tím je manželství povýšeno ze společenské smlouvy na tajemství spojení mezi dvěma osobnostmi.
Po staletí zůstala tím nejdůležitějším rodičovská odpovědnost k dětem, jak to dokládají odkazy proroků na dětství, soustředěnost „spisů moudrosti“ na dospívání mladých a pak i obdivuhodná rovnoprávnost bratrů a sester v knize Jobově (42,15). Nejzřetelněji to shledáváme na Ježíšově přístupu k dětem, které uváděl jako model pro jednání dospělých. Skutečnost, že hebrejská víra přežila nejkrušnější podmínky existence v čase exilu a při zrození judaismu v roce 587 př. n. l., dokládá zřetelné vědomí, že láska přechází „z generace na generaci“. Lpění na dědictví po otcích nebylo tak silné jako neochvějná víra v budoucnost s živoucí odpovědností k „bytostem ještě nenarozeným“ (Ž 22,31–32). Výchova vyučováním byla ovocem lidské lásky.
Přijal Pavel jako přídavek k sexuální a rodičovské lásce, spojující muže a ženu, intimní vztah mezi muži nebo mezi ženami jako právoplatný, zvláště když z takového vztahu vyplývaly náznaky či projevy erotického poměru? Otázka se může na první pohled zdát absurdní, přesto si žádá zkoumání, protože běžný názor, který připisuje Pavlovi výrazy odsudku „sodomistů“ a „homosexuálů“, je založen na tradičních verzích překladů, které vlastně chybně překládají původní řecký text .
Není možné zjistit, zda Pavel se svým farizejským původem uvážil platnost zákazu homosexuality z 3. Mojžíšovy (Lv 18,22; 20,13). Jak je dobře známo, Pavel se nepodřizoval omezením a zákazům zákona o kultické nečistotě. Strohá výhrada v Levitiku vůči mužskému transvesticismu a sexuálním aktům mezi muži byla motivována strachem z cizích kultů, které fascinovaly Izrael a Judu před exilem. Levitická omezení homosexuálních aktů se šířila v kontextu modloslužebných praktik, zakazovala pohlavní styk v čase menstruace, pálení dětí v pecích jako oběť Molochovi, křížení druhů dobytka, míchání zahradních semen a různých druhů látek. Žádný z těchto zákazů nebyl otázkou morálky, ale kultu. Takové a další praktiky byly magickými obřady, proti kterým víceméně neúspěšně bojovali jeruzalémští kněží po tři staletí a které se jejich následovníci v babylonském exilu, učedníci Ezechiele, pokoušeli v nové komunitě svých nadějí jednou provždy vymýtit. Proto se proti nim ve svém plánu obnovy výslovně vyjádřili. Užití slova „spuštění“ (ebah), které ospravedlňovalo brutální přísnost zákazu homosexuality (Lv 18,22; 20,13), ukazuje zcela nepochybně, že nešlo o společenskou etiku, ale o rituální nečistotu.
Zostuzení homosexuality bylo způsobeno teologickou snahou respektovat svobodu Boží. Záměr zákonodárců byl udržet oddělenost náboženství (religiositu) od magie. Člověkem vyvolávané akty, které směřovaly k tomu, aby byla vynucena božská vůle či její příklon, byly chápány jako známky modloslužby. Modloslužba ve všech svých formách odhalovala lidský záměr mobilizovat síly přírody ku prospěchu těch, kteří takové akty provádějí. Mužští prostituti v jeruzalémském chrámu byli věštci anebo kultičtí profesionálové spjatí se vzýváním božské matky, stejně jako assinu, kulu, kurgarú a další sluhové babylonských svatyní.
Navzdory všem tradičním verzím a dokonce také některým moderním překladům, které označují tyto kultické představitele jako sodomity nebo pederasty, hebrejský text je označuje pouze svatými muži, qedeshím (Dt 23,17; 1Kr 14,24; 15,12; 22,46; 2Kr 23,7) nebo „psi“ kelabim (Jb 36,14). Římskokatoličtí a protestantští fundamentalisté, kteří zavrhují homosexualitu jako zločin, se zřejmě nepodívali na původní text Písma.
Pavel se vší pravděpodobností nikdy neslyšel označení „homosexuál“. Když citoval proroka Izajáše, zmínil jednou Sodomu a Gomoru (Ř 9,29), aby znázornil osud těch, kteří jsou Bohem opuštěni, ale nezmínil žádný zločin sexuální povahy.
Až do prvního století př. n. l. nepřipisovali Židé zničení Sodomy Božímu trestu za páchání homosexuálních činů. Všeobecně se mělo za to, že obyvatelé Sodomy selhali ve ctění zákona pohostinnosti, anebo byli vinni nepřiměřenou pýchou (Ez 16,48–49) a nenávistí k cizincům (Moudrost Šalomounova 19,3).
Protože Lot byl v Sodomě pouze příchozím, chtěli starší města „poznat“ identitu jeho záhadných návštěvníků (Gn 19,5). Ze snůšky 943 případů v celé Bibli má sloveso „poznat“ sexuální konotaci jen u deseti z nich. Kontext evangelijní tradice ukazuje, že Ježíš sám připisoval sodomským jako zločin nedostatek pohostinnosti. „A když vás někdo nepřijme…. lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu nežli tomu městu (Mt 10,14–15 Lk 10,10–12).
Pouze ve folklorní literatuře judaismu v dobách Hasmoneovců a Římanů byly zločiny Sodomy občas vysvětlovány jako homosexuální [Překladatel čtenáře odkazuje na apokryfní a pseudepigrafní texty (viz anglický originál)], avšak v ostatních textech byly stále připisovány hříchu „arogance“. Sodomské spojoval s homosexualitou současník apoštola Pavla, Filón Alexandrijský. Oproti tomu rabínská literatura, dokonce i v mnohem pozdějších časech, sexuální konotace sodomského zločinu ignorovala.
Když Pavel psal římské církvi o „hanebných vášních“ (Ř 1,26–27), jeho starostí nebyla sexuální etika křesťanů, ale zapuzení modloslužby rozšířené mezi pohany. Dekadence římské společnosti tehdejšího času smazávala rozdíl mezi svátostným a sekulárním. Náboženská prostituce praktikovaná v chrámech koexistovala s homosexuálními a heterosexuálními orgiemi, které často degenerovaly ve znásilnění a další projevy násilí. Takové zlořády nemohl Pavel jistotně přehlížet. Při další narážce na otázku homosexuality se apoštol ještě jednou zabýval „modláři“ (1K 6,9). Někteří moderní překladači neověřeně používají pro dvě rozdílná řecká slova jediný termín „homosexuál“. Řecký originál uvádí obě slova za sebou: malakai a arsenokoitai, tedy „zženštilí transvestité“ (dobře známí ctitelé božské matky) a „mužští prostituti“ (sluhové tajemných kultů).
Není možné znát Pavlův postoj k otázce intimního vztahu mužů nebo žen, ačkoliv jeho široká znalost SZ nás vede k tomu, že si byl vědom idyly, která v mládí spojovala Davida a Jonatana, stejně tak jako výjimečné blízkosti, která spojovala Rút a Noemi (Rt 1,14–19). Zatímco vztah těchto dvou žen lze nahlížet bez erotických podtónů, u Davida a Jonatána jde něco jiného.
David oplakával svého přítele velmi otevřeně:
Stýská se mi po tobě, můj bratře Jonatáne. Byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen. (2Sa 1,26)
Vypravěč rozuměl všeobsažnosti jeho žalu a všeobjímajícímu charakteru jeho lásky. Nejen z Davidovy elegie, ale také z ostatních rysů jejich příběhu vyplývá hlubina jejich lásky. Ukazují, jak „celost bytí“, nefeš Jonatana byla svázána s „celostí bytí“, nefeš Davida. Navíc, Jonatan miloval Davida jako své „celistvé bytí“ nefeš (1Sa 18,1–3). Je třeba připomenout, že hebrejský pojem duše – nefeš je zcela odlišný od řeckého ekvivalentu psyché, protože byl také užíván jako synonymum pro „tělo“, basar. Hebrejské slovo nefeš je určeno pro individuální osobu, zatímco slovo basar se vztahuje i ke společenství lidské rasy.
Erotický aspekt vztahu Davida a Jonatana je dále demonstrovatelný na jeho závěrečném detailu: Jonatan si svlékl svůj vlastní šat, svou výzbroj, dokonce i svůj meč, luk a svůj opasek, a dal je Davidovi. (1Sa 18,4) Král Saul vnímal charakter takového přátelství, neboť brzy potom řekl Jonatanovi: Ty synu poběhlice, což jsem to nevěděl, že si Jišajova syna vyvoluješ ke své hanbě i k hanbě klínu své matky? (1Sa 20,30) Příběh Davida a Jonatana nemá nic společného s pozdějšími projevy kultické homosexuality, které byly zavrženy Levitickým kodexem.
To, že Pavel mlčel k intimnímu vztahu mezi muži nebo ženami, ustavuje důležitý prvek v probíhající diskusi moderní sexuální etiky. Apoštolovy názory na osobní jednání ve všech projevech předcházely jeho teologii nového bytí (pro zájemce viz další kapitola: Man and Woman as New Beings, p. 169)