Průvodce naší církví
Malý obrazový průvodce dějinami Českobratrské církve evangelické, sestavený a komentovaný Evou Fialovou (Kalich 2008), je zakončen životním vyznáním faráře Blahoslava Hrubého, výběrem několika vět z Ježíšova podobenství o posledním soudu: Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ Nepatrní a pomíjení se v této publikaci dostávají ke slovu více než v jiných publikacích, a ocitají se tak ve společnosti postav již mnohokrát připomínaných, protože spojených s historickými dokumenty, které měly zásadní význam pro zrod a vývoj trpěných církví po roce 1781 a pro zrod s rozvoj Českobratrské církve evangelické ve 20. a 21. století.
Umlčovaní
Ke slovu se tak dostává Milada Horáková, Jan Palach, Jan Šimsa, Jaromír Dus, Božena Komárková, František Matula, ale i umlčovaní státními komisemi v době tolerančních přihlášek nebo lidé pronásledování za Bachova absolutismu v 19. století. Do našeho zorného úhlu se dostávají lidé ze sborů u nás či na Bohemce. Je zřejmé, že život církve byl a je stále bohatý a dokumentovatelný nejen právními dokumenty a oficiálními proslovy, ale též příběhy, někdy pouhými výkřiky, jindy tichým voláním těch dosud méně patrných a nepatrných.
Nemlčeli, dokonce volali dost hlasitě a někdy i směle. Někdy byli umlčováni státními úřady či církví, jíž byla přiznána úloha jedné vedoucí církve – v době potoleranční (po roce 1781). Někdy byli voláni k ztichlosti a přibrzdění svých aktivit vlastními církevními úřady: staršovstvy, seniorátními výbory, synodní radou a dokonce i synody. Byli napomínání těmi, kteří měli strach z působnosti státní správy, protože ta byla organizací skutečné represivní a takticky vyvolávaným strachem o budoucnost církve ovládala mnohé. V horším případě byli ovládáni státní taktikou příslibů, i příslibů sociálních přilepšení za mírovou činnost (v prosovětských mírových odborech církve v 70. a 80. letech minulého století.) Navíc jsme byli zemí okupovanou sovětskými vojáky. Ropné a plynové škádlení dnešního Ruska je proti tomu ničím. Je překonatelné nějakým náhradním hospodářským způsobem či politickým vyjednáváním.
Proč vzpomínáme
Čtenář má vzácnou možnost zahlédnout českobratrský život ve velmi plastické a nečernobílé podobě, ač žádná z reprodukovaných fotografií samozřejmě není barevná. Kromě výše jmenovaných se dostávají do zorného úhlu čtenáře členové Nové Orientace, Charty 77. Ale také se konečně objevuje hodnocení poúnorového vývoje, který je viděn jako dvojznačný, u synodně radních i fakultních představitelů, a to do roku 1968, a též v době normalizační – do roku 1989. Ona dvojznačnost poúnorových dějinných interpretací a postojů církevních a fakultních funkcionářů by vynikla ještě zřetelněji, kdyby autorka připomenula také persekuce farářů a laiků ČCE v padesátých letech – nasazení do vojenských pracovních táborů (tj. pomocné technické prapory, tzv. „pétépé“: Jakub S. Trojan, Milan Balabán, Jan Šimsa aj.) , do dolů na Ostravsku (mnoho laických členů církve, např. Jan Chyba z hornovilémovského sboru aj.), věznění (Jan Jelínek, Petr Jankovský, Bohumil Dittrich, Jaroslav Choděra, Jaroslav Ryšavý, Josef Jirků, Jaromír Dus, Jan Zeno Dus, Ladislav Hejdánek), odebírání státních souhlasů, verbování a zavazování farářů i učitelů ke spolupráci se státní bezpečností (již v polovině padesátých let). Zrušení SČEDu (svazu českobratrského evangelického duchovenstva – po roce 1989 došlo k obnovení pod jménem SpEK – „Spolek evangelických kazatelů“), zabavení archivu, vzetí předsedy Vlastimila Slámy do vazby.
„V personálních spisech a v archivu synodní rady je vedena evidence všech farářů církve – zde se jmen vězněných poměrně snadno dohledáte. Nikde však není evidence pronásledovaných a ideologicky šikanovaných dětí, nikde není k dohlédnutí seznam pro víru pronásledovaných členů sboru, dokonce ani těch kteří strádali v komunistických kriminálech. Byli/y jich stovky?, byly/i jich tisíce? Každopádně jich bylo hodně. Je naším úkolem, za pomoci pamětníkům v našich sborech, vynést na světlo osudy těchto dosud bezejmenných svědků. Od konce čtyřicátých let, přes „hrozná“ léta padesátá a „krásná“ šedesátá, až po normalizační léta sedmdesátá a osmdesátá.“ (Citováno z rozsáhlejší rukopisné práce faráře Pavla Hlaváče, předsedy komise „Cesta církve od roku 1945“.)
Ježíšovo slovo o službě nejmenším je jádrem požadavku evangelického filosofa Paula Ricoeura, že naší morální povinností je vzpomínat. Naším vzpomínáním se mají dostat ke slovu umlčovaní a ti, kteří již neměli možnost nebo i sílu jít stejně rychlým krokem jako dějinní vítězové. Protože i církev své dočasné vítěze má, to patří k její pozemské struktuře, k její nedokonalosti a dvojznačnosti. Je ovšem pravda, že my lidé to jinak nedovedeme, než vždycky dvojznačně. K poctivosti církevních historiků náleží vykreslení této dvojznačnosti, a o to se právě Eva Fialová pokusila, byť velmi stručným způsobem.
Rozdělená církev
Dílo Evy Fialové nám připomíná, že jsme byli církví rozdělenou na dočasné vítěze a umlčované – na konventech i synodech. V 70. a 80. letech minulého století jsme byli církví, v níž panovala dosti tuhá mezilidská nedůvěra, taktizování. Desolidarizace šla napříč sbory, senioráty a synody. Dokonce synodní dokumenty ke konci 80. let nabádaly k větší aktivitě v informování státní správy, a to nejen přímých nadřízených. Slovo smíření sice v napjaté atmosféře občas zaznělo, ale mělo vždy krátkou životnost. To by měli slyšet zejména ti, kterým se poštěstilo duchovně dozrávat po roce 1989 – naše, a tedy i moje děti. Autorka velmi uvážlivě dokumentuje slovem i obrazy, že hovoří o době, která není uzavřená. Ta doba stále žije – v tom, jak jí rozumíme i nerozumíme. Žije v neporozumění dvojznačnému působení církve i církví včetně té početně největší, jejíž někteří zástupci rádi velmi jednoznačně hovoří jen o čtyřicetileté devastaci české duše komunistickým ateismem.
O dvojznačnosti působení církve hovoří autorka jako znalkyně historie synodů a zastupitelstev, jako znalkyně archivů mnohých komisí synodní rady i dopisů ze staršovstev či od jednotlivců, které jsou uloženy v archivu synodní rady naší církve. Činí tak zřejmě v návaznosti na svým způsobem průlomový – synodem potvrzený (1993) – dokument, hovořící o dvojznačnosti historie naší církve: „Cesta církve od roku 1945“. Jde o dokument komise 27. synodu „Cesta církve od roku 1945“. Autorka přináší po 15 letech ucelený diskusní příspěvek do debaty, která spíše skomírala a začala nabývat na síle až seriálem článků Petera Morée – autora znovu obnovené komise „Cesta církve od roku 1945“. Na počátku této snahy informovat o státních zákonech a církevních postojích – dlužno říci – stojí evangelické manufakturní alternativní nakladatelství (tj. Eman), které ještě za totality (1989) vydalo jako svoji třetí publikaci – samizdatově sličnou práci – faráře Pavla Hlaváče: Jednání o nových církevních zákonech v letech 1948–1949.
Pozn. k devadesátinám církve českobratrské evangelické
Devadesátiny ČCE, slavené koncem listopadu 2008 v Betlémské kapli, u Salvátora i jinde, naznačují, jak který z dramaturgů pochopil úlohu vítězů a méně patrných či nepatrných. Je velmi dobrým znamením, že o těch nepatrných jsme se u Salvátora přece jen něco dozvěděli – z úst seniorky Lýdie Mamulové i od některých dalších.
Je však zřejmé, že nepochopení dvojznačnosti života církve přetrvává. Kupodivu přetrvává též u některých představitelů odporu proti socialistické normalizační mašinérii. Svatopluk Karásek, protagonista kdysi umlčovaných, sice při oslavách v Betlémské kapli vyznal svou písní, že v base byl, ale mlčel o rozdělení církve a socialismem dirigované církevní manipulaci. Zmohl se na rozpačitou poznámku, že to pro něj byla tehdy fajn doba. O státní justiční manipulaci zpíval, státu nedluží nic. Dluží církevním posluchačům, a to je horší.
O ostatních rozpačitých, kteří při narozeninách mluvili téměř jen oslavně a jen o vítězných osobnostech, již mlčím. Připomínám to proto, aby si Sváťa nemyslel, že jen na něj mám nějakou obzvláštní pifku.