Senior mě vyzval, abych na pastorálku (pravidelné pracovní setkání farářek a farářů) připravil ohlédnutí za svou dráhou faráře, a Tomáš Trusina, abych ji zkrátil pro Protestanta. Tak tedy:
Nechtěl jsem být původně farářem.
Studoval jsem střední uměleckou školu, pracoval v loutkovém divadle, lákal mě animovaný film. To všechno se také s mojí farářskou prací potom prolínalo. Doufám, že ku prospěchu věci. Slova někdy nestačí a myslím, že není na škodu, když farář není jenom teolog a může se i na teologii podívat jiným pohledem.
K mému rozhodnutí pro práci faráře podstatně přispělo svobodné a živé prostředí mládeže, které vytvářeli Honza Keller a Vojen Syrovátka na Zbytově a na vodách. Bylo intenzivní, tvořivé a otevřené. Měli jsme v něm prostor i pro svoje úlety a mohli jsme přitom uplatnit i praktickou zručnost. Honza a Vojen byli svobodomyslní a přitom se nevymezovali vůči církvi. Nebyli určováni strachem z režimu a za to, co dělali, ručili sami sebou. Také se nás v tom společenství sešlo víc, kdo začali o teologii uvažovat (bratr Zvonek, Štěpán Hájek, Pavel Kalus, Tomáš Trusina, Jan Svoboda, Michal Šimek…). Vzájemně jsme se inspirovali. Bylo to trochu kolektivní rozhodnutí.
Myslím, že pro naši generaci byla hodně určující zkušenost s teologií na fakultě v totalitním režimu.
Byli jsme svědky toho, jak jsou koncepty a postoje i velice dobrých biblistů a teologů (P. Pokorný, A. Molnár, P. Filipi, J. Smolík) určovány strachem a loayalitou vůči režimu. I obecně důležité důrazy teologie sloužily často pouze k jejich ospravedlnění. Sledovali jsme odklon od společenského rozměru civilní interpretace k úzce pojatému „svátostnému prostoru“. Akademický biblismus s důrazem na tzv. „čisťoučké evangelium“ se omezil pouze na duchovní a vnitrocírkevní oblast. Důraz na milost byl stavěn do protikladu k prorocké roli církve. Důsledkem bylo, že jsme brali teologizování a exegezi s rezervou. Kriticky jsme si uvědomovali, že odborná teologie není zárukou životní pravdivosti. Kladli jsme důraz na osobní ručení. Možná to byl i handicap. Neměli jsme třeba příliš pochopení pro liturgické hnutí, protože na fakultě představovalo únik před společenskou zodpovědností. Zaselo to do nás ale asi permanentní sebekritičnost a vědomí, jak snadno se zbožnost může stát jenom prostředkem sebeospravedlňování vlastních postojů, a to nejen ve strachu z režimu.
Zároveň to pro nás díky tzv. Libštátům (alternativní setkávání farářů, které pod tlakem režimu nepřijalo dělení na faráře bez souhlasu a se souhlasem) neznamenalo rezignaci na teologii. Účastnili se ho například P. Brodský, T. Bísek, J. Keller, V. Syrovátka, M. Rejchrt, Z. Bárta, P. a J. Čapkovi, P. Hlaváč, J. Trojan, A. Kocáb, J. Dus, P. Macek, M. Vašina, M. Balabán a P. Otter. Zde jsme se seznamovali s jinou teologií a filosofií než na fakultě a zakoušeli společenství vzájemného ručení. Součástí byly informace o těch, kdo byli nejen v církvi režimem persekvováni. Na fakultě jsme sice dostali nálepku „antiintelektuálský ročník“, ale byli jsme spíš „antiakademický ročník“. Myslím, že to potvrzuje i skutečnost, že z našeho prostředí vzešly takové počiny jako je Protestant, Eman nebo Mlýn.
Farářování jsme přijímali s vědomím existenční nezajištěnosti a možné nezávislosti na instituci. Souhlas od státu, který ho tehdy podmiňoval, neměl člověk nikdy jistý. Někteří, včetně mne, jej po skončení studia nedostali, jiným ho stát odňal. Také finanční zajištění od státu bylo tehdy dost tristní a fary často v dezolátním stavu. Zároveň jsme ale měli příklady toho, jak lze i bez souhlasu svoje povolání naplňovat a jak se lze i při veškerém státním dohledu svobodně družit. Bylo to něco jako „alternativní polis“, o které nyní píše Milan Šimečka v knížce Výjimečný stav. V určitém ohledu jsme to ale měli snazší než bohoslovci dnes. Předem jsme věděli, do čeho jdeme, a i našim partnerkám bylo jasné, co s námi budou sdílet.
Prošel jsem potom třemi diametrálně odlišnými sbory (Soběslav, Nové Město na Moravě, Vinohrady). Lišily se velikostí, zbožností, atmosférou i postavením faráře. Ty přechody byly náročné, zvlášť pro rodinu. Pro faráře jsou ale, myslím, pozitivní. Rozšiřují obzor, nutí vyrovnávat se s pestrostí, vyvádějí z jednostranných zkušeností a iluzí (např. o velkých a malých nebo bohatých a chudých sborech). Vyvádějí také z přílišné sebejistoty a pocitu, že člověk už ví, jak na to. Něco, co na jednom sboru fungovalo, na jiném vůbec nešlo. Člověk musel znovu hledat, učit se, a to je zdravé a důležité. Zakusí také, že žádný sbor není ideální a zároveň jsou v každém skvělí lidé. Samozřejmě se vždy také najdou ti, kterým nesedne. Není dobré přizvukovat těm, kdo kritizují jeho předchůdce. Ti většinou brzy začnou úplně stejně kritizovat vás. V Soběslavi i v Novém Městě jsem zažil veliká pnutí a konflikt. Je velice těžké, když jdete kázat a vůbec nevíte, zda lidé stojí při vás nebo jdou proti vám. Jsem vděčný, že jsem nepodlehl úzkosti a nezačal si tvořit a živit klaku příznivců, která vytváří fronty. Tak může člověk sbor jenom rozložit a pohřbít. I když je těžké tu nejistotu ustát, potvrdilo se mi, že lidé jsou nakonec povětšinou soudní.
Díky své ženě Rutce, která v Soběslavi založila středisko Diakonie Rolnička, jsem vstoupil do světa lidí se zdravotním postižením. Kromě práce ve stacionáři jsem pro ně pak vedl asi dvacet pět let tábory v Bělči nad Orlicí. To byla důležitá zkušenost hlavně ve třech směrech. Jednak farář bývá z podstaty svého povolání často sólista a toto byla teamová práce. A potom, jak na táborech, tak v Rolničce jsem nemohl u klientů ani asistentů víru samozřejmě předpokládat. Byla to škola samostatnosti. A především ve vztahu k lidem s handicapem se mnohé z tradičního pojetí teologie zproblematizuje a odhalí jen jako důsledek našich omezených obzorů (důraz na slovo, na uvědomělost, otázka soucitu, vztah k bezmoci…). Vstoupil jsem do tohoto světa nijak nevyškolený a s velkým chvěním. Byl to pro mne krok do neznáma, při kterém jsem ale zjišťoval, jak jsou ta nejistota a respekt důležité. Naučené teoretické šablony někdy spíš brání vnímat druhého a jednat lidsky.
Velkou pomocí mi při mém povolání byla moje žena Ruth. Nevyrostla v církvi a celý život vede různé neziskové organizace. Mám v ní důležitou zpětnou vazbu jakoby z vnějšku. Dovede pojmenovat absurditu a nenormálnost některých zaběhaných věcí v církvi. Ve srovnání s tím, co ona řeší se zaměstnanci, také vidím jako v zrcadle, jak my faráři někdy vůbec nejsme zvyklí na to, co je v jiných profesích zcela normální a standardní. Na neziskových organizacích jsem také mohl pozorovat úskalí, která se týkají i církve, například jak nepochybně ušlechtilé „svaté poslání“ často vede ke ztrátě sebekritičnosti a dovolí lidem bezohlednost, jaké by se jinak nikdy nedopustili.
Při zpětném pohledu si uvědomuji jeden paradox.
To, vůči čemu jsme se na začátku vymezovali – řekl bych, že oprávněně – se do mě propsalo a je to pro mne určující a důležité, i když v trochu jiných souřadnicích.
Sám čím dál tím víc považuji zvěst o boží milosti za naprosto ústřední a základní. Nikoli ovšem jako protiklad jednání, vlastního úsilí, výzev a apelů, jak se to v církvi často traduje. Rozumím jí naopak jako osvobození pro ně, jako předpoklad dobrého jednání a přijetí dokonce i těch apelů, které se nám zdají nereálné a utopické (např. z kázání na hoře). Díky milosti v nich totiž nejde o naši bezúhonnost, kvůli které považujeme za reálné jenom to, co je splnitelné. Tak nás mohou vždy znovu zjitřovat, motivovat a vést až na hranici možného, při čemž teprve přichází ke slovu milosrdenství a spravedlnost. Právě milost osvobozuje od ušlechtilého zaměření na vlastní čisté svědomí k přijetí rizika, bez kterého se skutečná láska neobejde. S tím podle mne souvisí i touha po jistotě a přehledném schématu života, který dnes lidé v totálně znejistělém světě hledají. Milost dovoluje přijmout vlastní relativitu, odolat touze po tom, co domněle zajišťuje, že jsme na té správné straně či cestě. Věřím, že milost stejně jako důvěra v boží soud osvobozují od toho, abychom žili pro vlastní ospravedlnění. Nemusíme ani nemůžeme se o něm nyní prostě ujistit. Jak píše apoštol: „Ničeho si sice nejsem vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn.“ Ani vlastní sebehodnocení či pocity nejsou zkrátka rozhodující.
Podobně je to s biblismem. Čím dál tím víc považuji za základní a potřebné vycházet bedlivě z bible. Přitom je ovšem třeba mít stále na mysli jednak, jak je exegeze nezajištěná a podmíněná, jednak jak je bible různorodá a nepoddajná. Nejedná se podle mne o nadčasovou pravdu, na kterou bychom mohli přenášet svoji zodpovědnost, ale o nepřeberné bohatství aktuálních svědectví, která se bez přijetí vlastní odpovědnosti neobejdou, a vždycky znovu budou problematizovat, k čemu jsme už došli, a vyvádět nás z míry. Její nepostradatelnost nevidím v tom, aby nás utvrzovala v naší zbožnosti, ale v tom, že nám dovoluje se na ni kriticky podívat a neuvíznout v ní.
V době normalizace nám studentům a farářům, kteří připomínali veřejnou odpovědnost, vedení církve a její větší část předhazovala péči o sbory. Veřejnou kritickou činností jsme je prý ohrožovali. Pro nás to ale byla součást péče o ně, o poctivost a pravdivost víry. Právě proto, že jsme v tom neviděli rozpor, bych ale dneska řekl něco, co se tomu jejich důrazu bude navenek blížit. Vidím trochu úskalí v možnostech uplatnění a služeb farářů mimo sbor – v nemocnicích, v armádě, ve vězení, v Diakonii a jinde. Považuji je za skvělé a přínosné, ale trochu se obávám, zda se nevytrácí vědomí, že tohle všechno z něčeho roste a na něčem stojí. Práce na sboru jako by ztrácela na atraktivitě, závažnosti a zajímavosti. To by mi přišlo smutné a krátkozraké. Ani opačně to totiž není v protikladu. Právě kvůli těm službám je třeba objevovat a zhodnotit práci na tom backgroundu, ze kterého rostou. Navíc ve sborových společenstvích se člověk potkává se stejně závažnými situacemi možná ještě v pestřejší paletě a může zažít skutečná překvapení a dobrodružství, protože ta nejsou jen výsadou mimořádných situací. Celý život je prostě bohatý, pestrý a silný. Jen je možná někdy těžší v té nevymezené směsi banalit, závažnosti a provozu, tu hloubku vnímat a pěstovat. Právě to ale stojí za to.
Když se ohlížím takhle na závěr svojí aktivní dráhy faráře, asi by se slušelo vydat nějaké vyzrálé plody a výsledky, ke kterým jsem dospěl. Mně ale čím dál tím víc přijde, že právě těm nejzákladnějším věcem – jako je vzkříšení, odpuštění, oběť, víra, naděje a další – málo rozumím, že je nedokážu plně pochopit, že mi něco důležitého stále uniká a čím dál tím míň jsem proto schopen o nich samozřejmě mluvit. Ta samozřejmost, s kterou o nich často mluvíme, je podle mne spíš zavádějící.
Někdy mi připadá, jako bychom měli pocit, že víra je jasná a hledáme jen způsob, jak ji přitažlivě prezentovat těm okolo. Zdá se mi, že je to omyl. Proto jsem uvítal knížku Jana Loffelda „Když Bůh nikomu nechybí“. Autor v ní na základě statistických dat otevřeně konstatuje „neúspěšnost“ všech těch pokusů učinit víru lidem přijatelnou. Za kniha ve mně ale nevyvolává skepsi. Chápu ji jako osvobození k tomu, abychom žili svou víru prostě především pro sebe nebo kvůli sobě. Myslím, že to není o sobectví nebo uzavřenosti, ale o vnitřní poctivosti.
(mezititulky redakce)
Zaslaný text autor komentoval slovy „…uvědomil jsem si, jak je to zjednodušené a co všechno tam chybí – písničky, Sváťa, samizdaty…“ Zařazujeme tedy text písně Zašívák (posléze Svítá 139) z produkce kapely Lídl & Velík.
Každej z nás si denně hledá koutek, kam by se zašil,
kde by to, co spát mu nedá, prostě k ledu uložil,
kde by uši, srdce, hlavu něčím zaměstnal,
aby ho červ ve svědomí dál už nehlodal
Každej z nás si denně hledá koutek zvanej „zašívák“
pro jednoho je to věda, pro druhýho slovignac,
třetí zase buduje si pevnost rodiny,
kam by utek’ z nouze světa, čestně, bez viny
Stejně čestně, bez cavyků, ukrejem se v kostele,
obrníme silou zvyků, pánem je nám neděle,
nad bližního postavíme zákon milosti,
pouhou věrou zbaveni jsme slibu věrnosti
Zašijem se do ulity spásonosných názorů,
ideálem dobře krytý tlačíme se nahoru,
podél cesty necháváme zbitý ve křoví,
čistota nám brání vidět nuzný, hladový
Každej z nás si denně hledá koutek zvanej „zašívák“
příliš práce mu to nedá – k pivu stačí otvírák,
vprostřed světa vidět sebe, druhý odepsat
a na jistým, teplým fleku zůstat stát
Vyznávám, že věřím v Krista, kterej s Bohem jedno byl,
nikde tady neměl místa, a přesto se nezašil,
nevzal roha kolem Boha, vprostřed světa stál,
aby se až na lidskej kříž rozdával
Vyznávám, že věřím v Krista, kterej s Bohem jedno byl,
nikde tady neměl místa, a přesto se nezašil,
lidi lišky doupě mají, Kristus půjde dál,
aby k sobě do radosti ze všech koutů zval
Lídl & Velík, Svítá č. 139