„Je třeba hledat nové formy církevní a sborové práce.“ Z této věty už se téměř stala otřepaná floskule. Byla by jí, kdyby každodenní zkušenost práce v církvi a ve sboru právě po takových nových formách tak hlasitě nevolala (svědčí o tom i rozhovor s Tomášem Junem v Prot 7/21). Pokud snad někdy bylo možné se před touto potřebou – v duchu ecclesia semper reformanda – schovat, pak když už ne realita sekularizované společnosti, tak přechod na samofinancování nás definitivně postavil před nutnost „dělat věci nově a jinak“. Jsem si jistý, že ve sborech, v nichž se podobně jako v našem v neděli sejde kolem dvacítky lidí na bohoslužbách, jednoduše není možné nepřemýšlet jednak o tom, jak nově organizovat strukturu sborového a církevního společenství, jednak jak vycházet ven z komfortních zón našich kostelů a far.
Podnět, jak přemýšlet o společenství sboru jinak a šířeji, přináší holandský reformovaný teolog a sociální pedagog žijící v Německu, Gerard Minnaard. V tomto čísle přinášíme část z úvodu a celou první kapitolu jeho loňské knihy Das Wagnis der Nachfolge (Odvaha k následování). Jeho nedostředivý model sboru jako širšího a volnějšího společenství, v němž se mohou různými způsoby setkávat jak pravidelní návštěvníci bohoslužeb, tak třeba církevně nepříslušící pracovníci Diakonie nebo angažovaní jednotlivci z lokálních neziskovek, dobře rezonuje s mojí vlastní čerstvou zkušeností faráře na malém sboru. Minnaard přitom nezůstává jen u milého soužití rozmanitých individuí, ale v biblicky založené víře zkoumá, jak nacházet společnou řeč přiměřenou jinak rozdílným životním zkušenostem těch, kdo spolu hovoří. Ústředním slovem je pro něj následování. Jak mu rozumí, to vám níže vysvětlí sám.
Od začátku devadesátých let někteří čeští faráři a farářky navštěvovali biblické semináře, které nejdřív v německém Knesebecku, později na Woltersburger Mühle pořádala teoložka, farářka, profesorka a autorka teologických knih Klara Butting společně se svým mužem Gerardem Minnaardem. Oba jsou také členy spolku pro biblické a politické vzdělávání Erev-Rav, který vydává časopis Junge Kirche. Založili a vedou spolek Woltersburger Mühle. Na svých internetových stránkách ho charakterizují: Woltersburger Mühle je spolek, který se orientuje na tři oblasti: sociální práci, biblickou spiritualitu a umění. Na pozemku bývalého mlýna je kavárna, ubytování v chatách a prostory pro semináře. Woltersburger Mühle na okraji města Uelzen je místo pokoje, na kterém se potkává společenské angažmá, spiritualita a udržitelnost. Sociální práce doprovází nezaměstnané lidi na cestě integrace do společnosti. Centrum pro biblickou spiritualitu a společenskou odpovědnost nabízí prostor a čas pro odpočinek a orientaci. Woltersburger Mühle tak má charakter rozmanitého společenství na cestě. Přitom hraje důležitou roli umění, protože společenství, ke kterému směřujeme, je nejen solidární a smysluplné, ale také krásné.
Úryvek z Das Wagnis der Nachfolge přeložila jedna z pravidelných účastnic zmíněných seminářů Hana Pfannová. Minnaard k překladu rád svolil. Nad to vyřizuje kazatelům ČCE pozvání na zmíněné biblické semináře na Woltersburger Mühle (za sníženou cenu).
Gerard Minnaard, Odvaha k následování
Nový pohled na církevní sbor a Bibli
Úvod
Když se představuji jako teolog, často dodávám: „Nejsem zbožný. Nejsem náboženský člověk. Jsem ale velmi věřící, protože věřím, že se můžeme dělit o chleba.“ V mnoha případech lidé přitakávají. Cítí se být osloveni.
Společný prostor
Před nedávnem jsem komusi, kdo má v církvi odpovědnou pozici, vyprávěl, že se na Woltersburger Mühle, na místě, kde pracuji, pokoušíme hovořit s lidmi, kterým je církev cizí. Ten člověk reagoval okamžitě pozitivně. Řekl, že to je důležitá práce, při níž se musí postupovat obezřetně, protože lidé potřebují získat důvěru, aby se vrátili. Jenže mně vůbec nejde o to, přivést lidi zpátky. Příliš často vidím, že je lidem církev tak vzdálená, že to můžeme prostě jen akceptovat. Nechci říct, že by snad někdy nemohly vzniknout nějaké nové prostory k setkání. To se může stát, a třeba i pod střechou církve. Jde mi o nové prostory setkání. Kniha proto začíná přemýšlením o církevním sboru jako organizaci, která by takový společný prostor mohla vytvářet.
Společné angažmá
Ústředním teologickým pojmem je v této souvislosti slovo následování. Ve společném angažmá pro bližního a svět kolem nás se mohou potkat lidé, kteří jsou aktivní v církvi i na jejím okraji, i když se jejich východiska liší.
Jak oprávněně poznamenala lektorka této knihy, Christine Reinhardt, pojem „následování Ježíše“ není jednoznačný. Christine píše: Následování Ježíše je pevně daný termín, ale pro toho, kdo ho nezná, není genitiv lehko pochopitelný (pokud ho vůbec jako genitiv chápe). Takový člověk ho vnímá nejprve jako „následování Ježíšovo“ (jako genitivus subjectivus: Ježíš následuje), obávám se… Pojem „následování“ skutečně neznamená, že Ježíš následuje, ale že my následujeme Ježíše (genitivus objectivus). Jenže současně nemusí být zavádějící ani druhý výklad (genitivus subjectivus). I sám Ježíš nastoupil na cestu následování, když poslechl volání humanity. A nakonec nejde ani o to, následovat Ježíše. Jde o to, jít s Ježíšem za voláním po spravedlnosti, pokoji, udržitelnosti a integraci. Platí tedy obojí: jsme voláni k tomu, abychom následovali Ježíše, který nás v následování předchází.
(…)
I. Následování Ježíše jako osvobození křesťanského sboru
V mnoha sborech církve je vidět, že návštěvnost bohoslužeb klesá. Zároveň v těchto sborech probíhá množství aktivit, organizovaných a navštěvovaných lidmi, kteří se ale při bohoslužbách neobjeví. Dělo se to i ve sboru, ve kterém jsem několik let spolupracoval. Jako teolog jsem byl odpovědný za bohoslužby a zmíněná zkušenost ve mně vyvolávala jistý nepokoj či touhu – jak krásné by bylo, kdyby se všichni tito lidé setkali při bohoslužbách. Vždyť tam přece nacházíme to, čemu obvykle říkáme centrum nebo jádro sboru. Stejné přání, aby jádro sboru a jeho okraj našly k sobě cestu, vyjadřovali v posledních letech v různých rozhovorech mnozí faráři a farářky. Ale vzápětí obvykle dodávali, že takové propojení se podaří jen těžko.
Z této zkušenosti vznikly následující úvahy o organizaci církevního sboru. Pokouším se rozvinout jiný způsob vidění sboru, který nabízí novou praxi a je teologicky zdůvodněný. Leccos přitom vyjádřím trochu vyhroceně. Ve skutečnosti je všechno mnohem rozmanitější a složitější. Ale někdy může jisté zjednodušení pomoci k tomu, abychom se posunuli v myšlení a jednání o něco dál.
Popis problému
Ve sboru, který mám před očima, se děje značné množství aktivit. Jsou tu bohoslužby, konfirmační příprava, křesťanská služba, kruh žen, kruh mužů, společné obědy, doučování pro děti uprchlíků, obchůdek Jednoho světa a sociální šatník. Ve sborových prostorách se z různých motivů pravidelně pohybuje mnoho lidí. Moje úvahy vycházejí právě od nich, tedy od lidí, které v prostorách sboru potkáváme.
1. Okraj sboru
Při přípravách otevřených obědů (Mittagstisch1) jsou aktivní převážně ti lidé, které při tradičních sborových aktivitách jako jsou bohoslužby skoro nebo vůbec neuvidíte. Totéž platí pro lidi, kteří na obědy chodí. I v dalších, převážně sociálně-diakonických aktivitách sboru je to podobné. Mnozí lidé se v nich angažují. Mnoho lidí se jich účastní. Ale něco je odděluje od toho typu sborového dění, které se explicitně zakládá na křesťanské víře. Dokonce se stává, že tito aktivní lidé a ti přicházející vůbec nejsou členy církve.
2. Jádro sboru
Vedle toho existuje skupina lidí, kteří jsou členy sboru a pravidelně nebo příležitostně navštěvují bohoslužby. Vyznávají svou křesťanskou víru, nebo se k ní alespoň dříve přiznali. Často je zřetelné, že tato skupina se postupně zmenšuje.
3. Ti „mezi“
Samozřejmě tu jsou také lidé „mezi“. Zpívají ve sboru, který občas vystoupí při bohoslužbách. Na základě své víry se angažují při doučování dětí uprchlíků. Tito lidé tvoří málo viditelný a málo reflektovaný most mezi oběma výše jmenovanými skupinami. Souvisí to i s tím, že mezi oběma skupinami neexistuje žádný společný „duchovní“ jazyk.
Takto „mezi“ se v jistém smyslu pohybují také farářky a faráři. Mají intenzivní kontakty s oběma skupinami a radují se z momentů, ve kterých je oddělení obou skupin překonáno. Nejraději – řečeno trochu vyhroceně – by viděli, že se všichni sejdou v kostele při bohoslužbách. Jenže to by znamenalo, že se skupina z okraje sboru rozplyne. Nedošlo by se skutečnému propojení obou skupin.
Jiný směr pohledu
Zkusme vyjít nikoli od členství, ale od příslušnosti či sounáležitosti. Pak tu máme co dělat se dvěma rovnoprávnými přístupy ke sboru: jedna skupina přísluší ke sboru na základě vyznání víry. Druhá skupina přísluší ke sboru na základě nabídky určitých, většinou sociálně-diakonických aktivit, přičemž tato nabídka nevychází explicitně z vyznání víry. Je dost dobrých důvodů k tomu, abychom při přemýšlení o sboru vyšli od lidí, kteří se angažují v obou oblastech, a soustředili se na jejich vědomé setkání. Ne z organizačních, ale z teologických důvodů!
Zástupci a zástupkyně obou oblastí mohou vytvořit jakýsi meziprostor, ve kterém bude možné setkat se a mluvit spolu. Meziprostor, ve kterém se potkají zástupci všech aktivit jako jádro sboru. Meziprostor jako centrum sboru.
Pokud v pojetí sboru nebudeme vycházet jen od vyznání, vznikne mnoho formálních otázek. První a podle mě rozhodující otázka je, jestli má toto nové pojetí jádra sboru biblicko-teologický základ. Protože pokud sbor nedrží pohromadě vyznání, co lidi spojuje ve smyslu křesťanské víry?
Myslím, že cestu dál může ukázat pojem „následování“.
Pro lidi z tradičního jádra sboru je „následování“ slovem z křesťanské tradice. Znají toto slovo, přitakávají mu, a přesto je stále nově provokuje. Pro lidi, kteří se sice ve sboru pohybují, ale s tradičním křesťanským vyznáním si moc nevědí rady, je pojem „následování“ srozumitelný proto, že souvisí s jejich důrazem na solidární jednání. Pojem „následování“ může jako základní biblicko-teologický pojem vytvořit most a obě skupiny duchovně spojit. „Následování“ může být spojujícím motivem jak pro lidi, jejichž členství stojí na křesťanském vyznání, tak pro „Mitmacher*innen“ („spolukonající“), kteří se na vyznání víry nevážou.
Nový, společný úkol
Pokud přijmeme za jádro sboru „meziprostor“, nepotřebujeme už dál toužit po tom, aby se všichni angažovaní lidé pohybovali ve směru tradičního jádra sboru. Doufání, že se všichni setkají při bohoslužbách, totiž ve skutečnosti spíš ochromuje, než dává křídla.
V meziprostoru jako novém jádru sboru směřují zástupci a zástupkyně obou oblastí k sobě navzájem. Přinášejí sami sebe do společného rozhovoru a zkušenosti ze setkání s sebou berou do aktivit vlastní skupiny. Meziprostor se tak stává prostorem, kde obě skupiny rezonují a sdílí se (Resonanzraum). Nejde tu tolik o praktické a organizační otázky, jako spíš o obsahové porozumění. Meziprostor je cvičební pole pro všechny, kdo se v něm potkávají. A cílem setkání je najít v centru sboru společný „duchovní“ jazyk, který je všem srozumitelný a v kterém se všichni cítí dobře. Jazyk, ve kterém se objeví nové důrazy.
Jeden příklad: Zatímco slovo „Kristus“ (Pomazaný) má pro tradiční jádro sboru význam vyznání, bude pro lidi, které přivedly do sboru sociálně-diakonické aktivity, srozumitelnější spíš Ježíš jako člověk. Pro první skupinu bude možná dobré víc mluvit o člověku Ježíši, zatímco druhé skupině prospěje dozvědět se, že bibličtí autoři s vyznáním Ježíše jako Krista staví jeho žité lidství do centra časů. Vždyť žijeme před Kristem a po Kristu.
Ještě jeden příklad: Lidi aktivní v křesťanské službě, což bývá spíš úkol „starého“ jádra sboru, může překvapit a obohatit, když svoje angažmá spojí s pojmem „následování“. Když se lidé o svůj čas dělí navštěvováním druhých, je to čin následování, který nelze dost vysoce docenit.2 Ale zrovna tak překvapující a obohacující může být pro lidi, kteří pracují ve sborovém šatníku a s křesťanským vyznáním nemají co dělat, slyšet, že křesťanský sbor žije v důvěře, že vždycky byli, jsou a budou lidé, kteří se prostě angažují pro druhé.
Pro faráře a farářky vznikají s novou orientací na meziprostor jako jádro sboru důležité úkoly. Nejde přitom jen o organizační otázky nebo pastorační doprovázení. Jde také o teologický úkol – najít společný „duchovní“ jazyk. Spolu! I farářky a faráři, jejichž jazyk má kořeny spíš v tradiční části sboru, musí biblicko-teologicky a jazykově najít nově sami sebe. Předpokladem pro „duchovní doprovázení“ tohoto sebenalezení je, že radikálně odloží doufání v misii směrem k tradičnímu jádru sboru. Teprve pak, až prožijí změněné chápání jádra sboru i pro sebe jako vnitřní osvobození, budou schopni vnímat proces setkání jako nový, společný úkol.
Zkušenosti, které obě skupiny dělají v meziprostoru, nejsou důležité jen pro sbor. Jsou důležité pro roli sboru ve společnosti vně církve. I tam může sbor, v němž se různé skupiny naučily spolu mluvit, přispět k tomu, že se podaří rozhovor v mnohonáboženské a sekulární společnosti.
Staré fronty a nové perspektivy
Jak může vypadat takové zrovnoprávnění zmíněných dvou oblastí ve sboru, aby mělo nějaký tvar i formálně?
1. Sbor tvoří členové, kteří platí povinnou církevní daň,3
2. Obě oblasti volí zástupce a zástupkyně, kteří jako rezonanční skupina („Resonanzgruppe“) tvoří centrum sboru.
3. Členové sboru volí část staršovstva. Mitmacher*innen volí své delegáty, kteří jsou do staršovstva povoláni.
Potřebujeme si připustit, že posun v chápání jádra sboru vyvolá těžké pochybnosti a úvahy: ztratí se křesťanská identita … Zmizí hranice mezi sborem a okolím… Je zajímavé, že tyto obavy a výhrady jsou srovnatelné s obavami a výhradami, se kterými byl konfrontován Pavel v době, kdy vznikal křesťanský sbor mimo synagogu: Pavel se prý vzdává podstatných znaků a přivádí tím sbor do nebezpečí… Jeho představy o novém sboru zničí stávající společenství…
Možná je pro nás zdravé, že Pavlovým židovským protivníkům najednou velice dobře rozumíme. Možná nám Pavel může pomoci, abychom lépe pochopili vlastní odpor vůči obnovení a osvobození sboru:
Pavel se ohradil proti obřízce jako podmínce vstupu do sboru. Jsou křest a konfirmace o tolik jiné než obřízka? A není otevřený oběd (Mittagstisch4) ve sboru přinejmenším stejně blízko křesťanské vizi obyvatelné země5 jako večeře Páně?
Poznámky
1Pod označením Mittagstisch se v německém prostoru míní iniciativa „otevřených obědů“, k nimž mohou během pracovního týdne za nízkou cenu zasednout – podle charakteru konkrétní organizace – jak zaměstnanci úřadů a firem z okolí daného místa, studenti, žáci, tak lidé v sociální nebo ekonomické nouzi. Mittagstische bývají organizovány na dobrovolnické bázi, nezřídka na půdě církevních sborů. (Pozn. překl.)
2Obecně je nakládání s časem ve společnosti, ve které čas jsou peníze, cenný statek. Tak by mohl rozdíl mezi ne křesťanskou a křesťanskou nemocnicí spočívat v tom, že všichni lidé, kteří pracují v křesťanské nemocnici, budou mít na pacienty dvakrát tolik času než v jiné nemocnici.
3V prostředí ČCE spíše salár, pozn. překl. a spolupracovníci (Mitmacher*innen), kteří dávají dobrovolné dary (německá situace – pozn. překl.).
4Viz pozn. 1
5Narážka na knihu Bas Wielenga Und ich sah eine bewohnbare Erde, vydal Erev-Rav, Knesebeck, 1994, odkaz zřejmě na Zj 21,1. (Pozn. překl.)
Gerard Minnaard, * 1955, je sociální pedagog a reformovaný teolog, jednatel spolku Woltersburger Mühle a spoluvydavatel časopisu Junge Kirche.
Text je překladem úvodu a 1. kapitoly z knihy Das Wagnis der Nachfolge, Ein neuer Blick auf Kirchengemeinde und Bibel, Gerard Minnaard, Erev-Rav Verlag, Uelzen 2020, s. 9–10, 15–21.
Přehled seminářů na Woltersburger Mühle naleznete na internetových stránkách organizace https://www.woltersburger-muehle.de