První odboj vyhlásil proti Rakousku-Uhersku poslanec Tomáš G. Masaryk 6. července 1915 v Ženevě. Připojil se tím k českým a slovenským vojákům, kteří nechtěli bojovat na straně rakousko-uherské a pruské říše a přebíhali frontu. Ze zajatých vojáků se časem vytvořily legie. Byla to armáda ještě neexistujícího státu. Její boj na frontách 1. světové války sehrál rozhodující úlohu při vytvoření samostatné Československé republiky. O totéž usiloval Masaryk se svými spolupracovníky („bez Beneše bychom republiku neměli“) na mezinárodním fóru. První odboj trval tři roky a byl korunován jednoznačným úspěchem.
Druhý odboj trval sedm let a svůj prvořadý úkol, pomoci k znovuobnovení samostatné československé demokratické republiky v předmnichovských hranicích (i když bez Podkarpartské Rusi) v čele s prezidentem Edvardem Benešem, splnil přes to, že jsme byli od 15. března 1939 součástí Velkoněmecké říše jako Protektorát Čechy a Morava, tedy správním útvarem bez vlastní suverenity. Za jakých podmínek se druhý odboj organizoval a působil, vyjádřila Božena Komárková v textu „Čemu nás naučila válka“.
„Fronta v této válce byla vyznáním víry: Buď – anebo, právo nebo násilí, zákon nebo bezpráví, Kristus nebo Džingischán. Když k válce došlo, stáli jsme na své frontě beze zbraní. Tam, kde anglosaský svět měl až do konce možnost čelit nepříteli svobodně, na kontinentě jedné zemi po druhé zůstávala pouze jedna alternativa: otroctví nebo vzpoura. Žili jsme vzpourou po šest let… Zbraní naší fronty byla jenom zrada. Vnitřní rezistence doma, sabotáž, špionáž, tajné zpravodajství do zahraničí. Zdá se to málo a bylo to všechno… Potom bylo zatčení, potom mučírny gestapa, potom měsíce či léta vyšetřovací vazby. Nato soud a za ním několik let: káznice nebo cela smrti a za ní popraviště. Anebo koncentrační tábor…“ (str. 35–36).
Tisíce lidí zapojených v druhém odboji zahynulo spolu s dalšími, kteří do organizovaného odboje nevstoupili a přece jen tak náhodou se stali obětí nacistického teroru. Hrůzná odveta za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha – to byla odpověď na spojené úsilí domácího a zahraničního odboje. A potlačení Slovenského národního povstání, sebevražedné nasazení československých jednotek v prostoru dukelského průsmyku, výsadky partyzánů do vnitrozemí – to vše bylo už součástí Stalinova kalkulu dostat naši republiku do sféry sovětského poválečného mocenského vlivu. Tvrzení, že nás osvobodila výhradně Rudá armáda – aniž by se bral v potaz boj našich vlastních lidí, dopomohlo k poválečnému zneuznání druhého odboje.
Poválečný lživý a zkreslující výklad rozsahu, účinnosti a významu druhého odboje vyvrcholil po listopadu 1989 ve výroku, že jsme byli za války národem kolaborantů. Zneuznání druhého odboje je základem, z něhož vyrůstá další falešný, lépe řečeno lživý výklad naší poválečné historie. Jedná se o „zákonu o třetím odboji“. Byl vůbec? Myslím, že nebyl.
V únoru 1948 přijal prezident republiky Edvard Beneš demisi demokraticky zvolených zástupců stran po válce společně ustavené Národní fronty. A pověřil Klementa Gottwalda vytvořením vlády. K tomuto zoufalému kroku se rozhodl proto, aby zabránil hrozící občanské válce, která v ovzduší poválečného světového napětí lehce mohla přerůst v třetí světovou válku. Čtyřicetileté údobí, které nastalo, nebylo jednolité. Léta vyostřeného „třídního“ boje byla vystřídána měsíci, jindy lety, v nichž bylo možno se nadýchnout a v nichž se dostali ke slovu ti, kteří usilovali o demokratizaci.
Vláda jedné strany byla zaštítěna Sovětským svazem a také vězněním a popravami těch, kdo ji mohli jakýmkoliv způsobem, třeba svým nesouhlasem, ohrozit. Nejrozsáhlejší zatýkání proběhlo v řadách strany sociálně-demokratické, zdecimována byla strana národních socialistů. Řada ohrožených lidí se zachránila útěkem do zahraničí. Například Přemysl Pitter se vždy ohražoval proti označování za emigranta. Pod hrozbou zatčení byl z republiky vyhnán, byl tedy vyhnancem, exulantem. Masové zatýkání proběhlo na půdě církví, byly zrušeny a zvlášť krutě postiženy mnišské řády. Perzekuce postihla celou řadu společenských vrstev, od podnikatelů, soukromých živnostníků po soukromé hospodáře. Zvlášť těžce byl postižen venkov násilnou kolektivizací.
Kolik a v jakých procesech byli lidé odsouzeni k věznění, k práci v dolech, kolik lidí při výkonu trestu zemřelo a kolik jich bylo popraveno, dodnes vlastně nevíme. Je jistě na místě, aby se jejich památce vzdala čest a příslušníci rodin byli aspoň ve stáří finančně odškodněni. Ale z protokolů StB rekonstruovat „třetí odboj“ je krajně nebezpečné, především tím, že je to lživé.
Na oněch čtyřiceti letech bylo vlastně veliké to, že přes vyhlašovaný třídní boj a vyhledávání třídních nepřátel tu byla hrstka těch, kteří usilovali o mír a smír. Jak velikou světovou odezvu našlo heslo socialismu s lidskou tváří! Jak se Charta 77 stala výzvou k následování svým důrazem na dodržování lidských práv a solidarizací s těmi, kteří byli nespravedlivě stíhaní!
Tak jako První a Druhá světová válka, tak i válka studená stála mnohé oběti, ne malé, i když rafinovaně skrývané. Tak jako nacismus pronikl našim lidem „až do morku kostí“ (Marie Šimsová v dopise z roku 1945), tak u nás, jak se dnes ukazuje, žije i ideologie třídního boje a třídních nepřátel. Kupředu nepostoupíme rozdmýcháváním nepřátelství vůči určitým skupinám obyvatelstva nebo i politickým stranám, ani vyzdvihováním těch stránek minulosti, která ani pro budoucnost nevěstí nic dobrého.
Před osmdesáti lety v roce 1930 pronesl Emanuel Rádl v Ymce řeč o mírové politice (Křesťanská revue, III. ročník, str. 259–262). Rozebral v ní oprávnění i meze pacifismu, problémy tehdy platné všeobecné branné povinnosti, postavení i úlohu armády v naší společnosti. Dotkl se neduhů žurnalistiky (tak podobných našim dnešním) a skončil úvahou, čím je naplněn náš život.
„Naši mírovou politiku vedou osoby, které vedly a vyhrály válku; vyhraná válka dosud poutá u nás každé mírové hnutí, protože válka, nikoli mír, nám přinesla samostatnost. Celá naše politika předválečná byla založena na válce proti Rakousko-Uhersku… Naše celá veřejná výchova… je vojenská; není to militarismus německý, ale je to všeobecné uznání tvůrčího významu války pro náš život a kult naší minulosti válečné…
Výchova mírová znamená výchovu, která spoléhá na osobní odpovědnost a iniciativnost, na rozum a na mravnost a věří, že rozumovou dohodou se dají řešit všechny lidské otázky.“
Co dnes nejvíce potřebujeme? Uzákonit neexistující a na základě protokolů StB vymyšlený třetí odboj, nebo výchovu a úsilí o mír a smír ve společnosti?