Diskuse o minulosti a budoucnosti smutně charakterizuje situaci naší církve: necelistvost, rozštěp. Pádné výzvy ke změně narážejí na základní rozdíl v pochopení minulé církevní politiky, a to zejména v hodnocení její úspěšnosti nebo neúspěšnosti. Bylo nakonec dosaženo potřebného? Uchránila si církev ten prostor, který si uchránil snažila?
Sbory, senioráty i církevní úřady jsou tu jako důkaz, že pokud jde o existenci církve, pak to byla politika úspěšná. Ovšem uchránit si existenci za cenu vyprázdnění smyslu by bylo jistě málo, o tom není sporu. To, co činí diskusi o minulosti a budoucnosti církve tak složitou, je přesvědčení, že si církev zachováním existenční struktury za cenu kompromisů ubránila i oblast duchovní. Toto přesvědčení předpokládá, že spiritualita je závislá spíše na oněch praktických okolnostech než na pravdivém a spravedlivém vztahu k bratřím, nebratřím a Bohu. Chci se pokusit zpochybnit povědomí, že ač církev dělala ústupky státu, byly to ústupky ospravedlněné tím, co zachránily.
Naše současné pochopení spirituality, jak bylo formováno minulými lety, postrádá sociální rozměr. V ovzduší boje o přežití se i naše spiritualita stala individualistická. Vše v ní směřuje k prospěchu jedince. Někdy je Bůh jen služebníčkem našich zbožných přání, byl i jen v tom, že uklidňuje naši mysl unavenou z těžkého rozhodování dne.
Bible však nikdy nemluví o vztahu k Bohu v takto úzkém kontextu. Starozákonní proroci dávají důraz na jednotu mezi bohoslužbou a sociální praxí. Varují před zachováním bohoslužebného provozu za cenu výprodeje spravedlnosti a milosti. Evangelia mluví o království Božím, kde je vztah k Bohu rozšířen na vztah ve společenství. Hledání království Božího přibírá ostatní do nové spirituality, kde k sobě patří modlitba a politika, sociální spravedlnost i proroctví. Tak o osobní zbožnosti mluví Ježíš v evangeliích i Pavel v epištolách, který používá obrazu „těla Kristova“, aby vyjádřil společenský rozměr evangelijní zvěsti.
Jestliže ztratíme ze zřetele tuto společenskou složku poselství evangelia, pak kázání může sklouznout do povzbuzováni „spasených“ jedinců (nebo v kultivovanější formě „ospravedlněných hříšníků“), kteří pohodlně zapadají do starého pořádku.
Podobným směrem ukazuje i evangelijní důraz na vtělení, inkarnaci. Inkarnace znamená, že milost, které se nám dostává, je „masitá“. Toto spojení Slova a masa nám ukazuje, jak hledat pravou spiritualitu ve službě ve světě. Spojení nestvořeného se stvořeným nám říká, že není oblast, která by byla pro Boha (natož pak pro nás) příliš špinavá. Jestliže jsme říkali, že politika může být takovou špínou, před kterou by se měli křesťané chránit, aby zůstali čisti před Bohem, nikdy jsme nepochopili, jak se vlastně Bůh angažoval ve světě. Středem se nám stal stav duše a ten jsme chtěli vykoupit opuštěním výzev ke spravedlnosti, pravdě…
Rozštěp v pochopení minulosti má tedy podle mého názoru své kořeny v rozštěpeném pochopení spirituality. Musíme hledat pravou spiritualitu pod slovem Božím, která nás povede spíše na cestu než do vnitřního klidu. Snažme se najít spiritualitu společnou, která nás již nebude rozdělovat, ale bude tvořit možnost setkání. Uvědomujme si, že cílem spirituality není náš skvělý vztah k Bohu, ale Boží vláda ve světě, onen pokoj, Šálóm, který není myslitelný bez pravdy a spravedlnosti.