Jednou z nejnebezpečnějších lidských vlastností, ne-li vůbec tou nejhorší ze všech, je odpradávna závist. Je to „hnis v kostech“, říká jedno starozákonní přísloví a naznačuje tak, že tu máme co do činění s mocí rozkladnou, bolestivou a smrtící. Každý z nás to nejspíš někdy také zakusil: když srdce člověka ovládne závist, jakoby až fyzicky – podobně jako při vzteku – zalije mozek jakási posedlost, člověk ztratí soudnost a s hněvem, se zavilou tvrdostí srdce metá blesky, dští síru, popřípadě osnuje plány, jak zostudit a pokořit toho, kterému cosi závidí. Taková ztráta soudnosti, žlučovitý výpadek za hranice běžného, rozumného uvažování pak neúprosně ničí osobnost závistí posedlého, ničí vztahy k ostatním lidem, ničí mnohé pozitivní hodnoty, které mezi lidmi platí. „Kostižer“, struna, na kterou brnká sám ďábel.
Naše společnost je závisti plná. To se přece vypráví už dávno, že když v Americe někdo vydělá hodně peněz, získá postavení a může si leccos dovolit, tak ho sousedé plácají po rameni a gratulují mu, eventuelně se vyptávají, jak to udělal, že by to zkusili taky, zatímco u nás sousedé ztvrdnou, na oko se možná usmívají, ale ve skutečnosti zlobně klejí, a potají si nejspíš přejí, aby dotyčný zas o všechno přišel. Anebo podobně, když se zveřejní, že někdo věnoval ze svých peněz velkou částku na dobročinné účely, jen málokdo se raduje, že se pomohlo dobré věci a jak nám ta demokracie funguje; většina z nás si okamžitě řekne – podívejme, co má peněz! Kde to asi vzal? Jó, mít taky tolik, to by se to žilo!
To není malost způsobená chudobou nebo nevzdělaností, to je malost duchovní, ubohost mravní, kdy namísto radosti a vděku vítězí v srdci zapšklost a nenávist k těm, kdo jsou lepší nebo bohatší nebo prostě jenom mají víc štěstí. Nakonec to možná sami znáte i z druhé strany – když vám se poštěstí, když vám se začne dařit, hned je kolem spousta těch, kteří vám to závidí a nepřejí a začnou vám házet klacky pod nohy. Když třeba vejde ve známost, že vyděláváte o něco víc, vždycky se najde někdo, kdo to při různých příležitostech nezapomene nepěkně připomenout.
Říkala mi nedávno jedna paní, jejíž manžel dostal v restitucích zpátky truhlárnu, že nebylo ani tak hrozné, když jim podnik brali, jako když jim ho vraceli. Křivda od zběsilého politického systému ani ztráta majetku – to pro ně nebylo tak zlé, když byli kolem lidé, kteří s nimi cítili a podrželi je. Mnohem hůře nesli o čtyřicet let později naráz vykvetlé nepřátelství, různé překážky, schválnosti, změnu chování lidí okolo. Závist.
A nemusí jít zrovna o restituce, někdy dokáže lidi vydráždit i obyčejný dar. Znám zas jinou paní, která dostala darem ojeté auto. Ne že by se neradovala, ne že by nebyla za to vděčná, ale také ji hned svíral strach – co řeknou lidi…?
Umíme si závidět leccos, nejenom majetek movitý i nemovitý, ale také úspěch, sympatie, popularitu, inteligenci, zdraví, a také třeba manželku nebo děti. Sluší se tu jistě zmínit poslední přikázání desatera, které právě před závistí varuje, jakožto před mocí rozkladnou, která ohrožuje naši svobodu a fungování pospolitosti. V ekumenickém překladu zní takto: Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Smyslem tohoto přikázání je jednak ochrana soukromého vlastnictví, ale v souvislosti desatera především pomoc k udržení mravní integrity jednotlivce i celé společnosti. Kdo závidí, kdo dychtí po něčem, co mu nepatří, ohrožuje svobodu vlastní i svobodu druhých.
Snad vůbec nejhorší je, když se vzedme závist kolektivní, když se lidé spiknou proti někomu a nedají mu dýchat, protože je jiný, protože má něco navíc, protože ho nechápou. Takto nějak rodí se lůza, a lůza je jedním z největších nebezpečí demokracie.
Je velmi pravděpodobné, že právě závist měla velký podíl na vzniku komunistické diktatury proletariátu. Původně salónní marxistická filosofie neskončila několika výkřiky do tmy, ale nalezla živnou půdu tzv. v masách. Třídní boj – jak lahodné heslo pro uši závistivců! Ještě jsme snad nezapomněli, jak komunisté, když jim teklo do bot, pouštěli mezi lidi seznamy s platy herců, hudebníků a všech, proti nimž chtěli obrátit hněv národa. A ještě jsme snad nezapomněli, že na některé čecháčky to spolehlivě zabíralo. Je celkem jasné, že i dnes právě závist tlačí a bude tlačit mnohé lidi doleva či k extremistům. Máloco dokáže Čecha tak rozčílit, jako něčí plat, vyšší než jeho. Kdyby snad někdo z méně odpovědných politiků hodlal před volbami na tuto strunu hrát a v lidech nízký pud závisti podporovat, bude mít veřejnost dost síly dát mu jasně a hrdě najevo, že něco takového se ve slušné společnosti nedělá? Že kdo se toho dopouští, ostouzí sám sebe? „Nechť nezávidí srdce tvé,“ říká biblická moudrost jednoznačně.
Možná však někdo namítne – dobrá, pilní a poctiví, kteří si vydělají peníze řádnou prací, ti si blahobyt zaslouží. Budiž jim to přáno. Ale co ti nepoctiví, kteří získávají peníze podvodně a nečestně? Tam už je to složitější – mám přát všelijakým mafiánům a falešným hráčům jejich bohatství?
Myslím, že ani takovým lidem není dobré závidět. Samozřejmě nás to pobuřuje a rozčiluje, když si nějaký podvodník žije na vysoké noze, zatímco my to pořád tlučem jenom jak se dá, ale závist ani tady není to pravé. Můžeme a máme pracovat pro lepší zákony a jejich dodržování, můžeme podporovat práci policie a soudů, můžeme usilovat o to, aby podvody byly co nejméně možné, ale snižovat se k závisti je prostě pod úroveň. Vždyť závidět znamená podílet se na zlu a napomáhat rozkladu společnosti zevnitř. Je dokonce otázka, zda závist není ještě horší než třeba sám finanční podvod. Neboť co je nebezpečnější – porušení zákona paragrafy přesně pojmenované a postižitelné, anebo dlouhodobé, až iracionální zlo, zákonem postižitelné jen těžko nebo spíš vůbec, které tu neustále hrozí a čas od času páchá obrovské škody?
Naše doba je v tomto ohledu pro nás velkou zatěžkávací zkouškou. Už jsem zmínil restituce, ale jsou i další způsoby a příležitosti, které ve společnosti dokáží pěkně zamíchat karty. Kdo jaké získá místo, jak se komu podaří rozběhnout podnikání, kdo jak šikovně obchoduje s cennými papíry apod. Sociální rozdíly začínají být zřejmé – a ono to není jednoduché, když ten, s nímž jsi leta chodil do školy, má teď třikrát vyšší plat než ty, anebo když soused zničehonic začne jezdit limuzínou, zatímco ty pořád ještě práskáš dveřmi zrezivělé škodovky. Nezávidět dá dnes větší práci než jindy. Jak se to dělá – nezávidět? Může si člověk nějak poručit? Dá se závist odnaučit?
Řekl bych, že ji lze ze srdce vytlačit, ale jen tehdy, jestliže její místo zaujme nějaká mohutnost silnější, lepší, čistší. Do srdce prázdného, tupého a lhostejného se totiž závist brzy vrátí a přivede s sebou ještě sedm dalších potvor, horších než je sama. Závisti se zbaví ten, v jehož srdci panuje jiná moc, pozitivní síla, která působí, že člověk začne hodnotit věci úplně jinak, z jiného pohledu. Takovou pozitivní silou by mohla být například bytostná pokora před darem života jako takového, před darem každého okamžiku. Kdo přistupuje k životu v hluboké úctě, kdo vnímá a pokorně přijímá (jak by řekl přítel sochař Jan Šimek:) tajemství života, ten bude vědět o své křehkosti a pomíjivosti, o své dočasnosti, ten bude hledat, jak může být prospěšný, co sám může pro druhé udělat – a nějaká závist mu najednou začne připadat naprosto nepatřičná, zbytečná a směšná. Osobně znám dost lidí, o nichž jsem přesvědčen, že závidět už dávno zapomněli. A učím se od nich. Věřím, že když člověk aspoň na okamžik vezme vážně boží milost, když aspoň trochu pochopí a prožije, že život je nezasloužený dar, který nám byl svěřen pouze nakrátko, pak v tu chvíli mu pro závist nezbývá už v srdci místo.
„Láska nezávidí,“ napsal Pavel z Tarsu. Není to výzva právě pro nás, právě dnes?
(Psáno pro Český rozhlas, odvysíláno 24. 3. 1996 na stanici Vltava.)